Seriál nazvaný Peklo, který patří k nejsledovanějším na českém Netflixu, diváky od první scény demoluje. V nabídce videotéky se objevil brzy po nevídaném úspěchu další jihokorejské série, Hry na oliheň.
Šestidílné Peklo však na první pohled nemůže být rozdílnější. Místo hravého, popartově pastelového designu Hry na oliheň je zahalené do temných a chmurných tónů.
Svět, v němž se začnou odehrávat nadpřirozené popravy, nehledá, jak se postavit trojici obrů, kteří své oběti likvidují nehledě na okolní auta či zdi domů a zanechávají za sebou spoušť zrůdných proporcí. Místo toho jejich činům dává jasný smysl organizace Nová pravda.
Únos čertem vykládá jako výkon boží spravedlnosti, z obětí se tak stávají hříšníci. A pod hrozbou smrti, po níž z člověka zůstane jen zuhelnatělá kostra a jeho duše putuje do pekla, se nabízí zvážit, zda raději nežít zcela bez hříchu. Obzvlášť když peklo není jen vzdálenou metaforou, ale silně přítomnou skutečností.
Jenže ze stoupenců Nové pravdy a další zfanatizované organizace, zvané Šípovci, se vmžiku stává dav, který s pocitem vykonavatele boží vůle lynčuje kohokoli, ke komu andělé a čerti obrátí pozornost.
Seriál Peklo vychází z internetového komiksu a podobně jako předloha spíše načrtává poměrně originální myšlenky, než aby budoval komplexní svět. Jednotlivé nápady i bezútěšná atmosféra přesto zaslouží pozornost.
Režisér Sang-ho Yeon umí míchat drsné a krvavé "žánrovky" se společenským komentářem, což dokázal už snímkem Vlak do Pusanu, který měl premiéru na festivalu v Cannes. Na jedné straně akční zombie masakr, odehrávající se po většinu času v jedoucím vlaku, který skvěle pracoval s tempem i napětím. Ale uprostřed vlakové soupravy také rozehrával boj mezi lidmi, kteří se - jak už to v krizových situacích bývá - neukazují jako jednolitý tým, ale nesourodý soubor jedinců z různých sociálních vrstev.
I seriál Peklo ukazuje korejskou společnost nelichotivýma očima. Demoliční scény, v nichž praskají hlavy a tunová vozidla létají vzduchem, vykresluje jako nevyhnutelné: něco, co se tak jako tak stane. Převažujícím pocitem při sledování je tedy fascinace, nikoli napětí či strach o osud protagonistů. Víme, že jsou odsouzeni. A nedá se s tím nic dělat.
O to emočně silnější jsou scény, které předcházejí a následují. Počínaje faktem, že s lidmi umírajícími většinou bez jasně řečeného důvodu nikdo nesoucítí.
Jsou hříšníky, kteří by se ještě před popravou ideálně měli sami veřejně "bičovat" a zpytovat svědomí. V tomto temném světě na pomezí hororu, thrilleru a dystopie se zažitá pravidla převrací s naprostou samozřejmostí.
Umění většinou vykresluje antiutopické či totalitní společnosti jako stojící na jasné ideologii. A vrší se otázky, kdo jim věří, proč tak činí, zda z toho má prospěch. V Pekle je to naopak. Zdrojem veškerého konání je tu čin. Navíc takový, který se vymyká lidskému chápání, neoddiskutovatelný, nadpřirozený, nikoli myšlenky filozofů či vladařů. Jenže především je to skutek zcela iracionální.
Zde vyobrazené popravy by byly přílišným trestem za jakýkoli "hřích". Navíc nikdy nevidíme, čím se dotyční provinili. Není zřejmé, proč by měli propadnout peklu. Ale stoupenci Nové pravdy i internetové sekty Šípovců, kteří se stávají samozvanými ochránci pořádku v ulicích, mají jasno. A neváhají konat s holemi v rukou, ať už bijí drobnou ženu či vetchou stařenku. Kohokoli, kdo hříšníkům pomáhá či se sám za své údajné hříchy odmítá kát.
Peklo není taková jízda mořem nápadů jako Hra na oliheň. Naopak diváky trápí pozvolným tempem i tím, že se v půli vypravěčsky láme. Není tu dost prokreslených postav, s nimiž by se šlo identifikovat, a šest epizod neposkytuje dostatečný prostor pro pořádné propracování společenské změny, kterou události spustily.
Navíc je to seriál extrémně temný a násilný, aniž by vše halil do nadsázky. Nicméně se drží tradic jihokorejské kinematografie, která umí hravě a bláznivě míchat žánry i nálady, ale jejíž thrillery a akční krimi jsou také enormně syrové.
V jihokorejských filmech a seriálech málokdy vidíme střelné zbraně. Gangsteři tu používají nože, ty však v tamní televizi často bývají cenzurovány rozmazáním. Takže jejich roli přebírají tyče a hole. A ty činí akční scény paradoxně ještě intenzivnějšími. Bitka na nože či hole je delší, nablízko, plná tupých, drtivých úderů.
V Pekle navíc takové rány obvykle nepadají při boji dvou gangů, ale často jde o jednostranné napadání bezbranných. Byť se tvůrci pohybují na hraně bezúčelného šoku, v seriálu má takové násilí místo. S názorností předvádí, že neexistuje věc dost zkažená či šílená na to, aby při vhodné konstelaci nezačala být vnímaná jako samozřejmost. Ba dokonce jako morální skutek. A stát se božími bojovníky je tak snadné, když bůh nepromlouvá jen ze stránek bible, ale trestá hříšníky přímo v ulicích.
Peklo je navzdory chybám a jisté nedotaženosti další pozoruhodným obrazem rozpadající se korejské společnosti, izolované jen na soupeřící zájmové skupiny. Obří sociální rozdíly se tentokrát promítají do vyjevení úpějícího a z kloubů vymknutého světa, v němž je naděje přítomná jen v homeopatickém množství. Nicméně nechybí.
I proto se Peklo nevyžívá v trápení publika. Jen před něj klade nevstřícné výjevy, před nimiž však stejně neuhneme pohledem. Spíše nás nutí promýšlet, jak moc je tato společenská alegorie nepravděpodobná. A jak rychle lidé změní své přesvědčení a konání radikálním způsobem. V době, kdy jeden virus, schopný stát se v očích různých jedinců takřka čímkoli, mění společenské nálady s čertovskou razancí, není tak těžké se do této pekelné vize vcítit.
Peklo
Režie: Sang-ho Yeon
Seriál je k vidění na Netflixu.
