Barevný a ambivalentní portrét zpěváka s živelným hlasem Karola Duchoně měl premiéru na festivalu v Karlových Varech. Na Slovensku šel do široké distribuce minulý týden a nasbíral přes 100 tisíc diváků, čímž potvrdil lokální oblibu životopisných filmů. Snímek Duchoň v klipovitém a stylizovaném pojetí nabízí nuancovaný obraz normalizačního zábavního průmyslu a muže, jenž v pomíjivě krásném alkoholovém opojení stupňoval životní tempo a stal se symbolem slovenské kultury, čehož straníci náležitě využívali.
V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz Peter Bebjak dává nahlédnout do zákulisí natáčení snímku Duchoň. Jak vznikala dobová atmosféra filmu? Má režisér rád překvapení na place? A co všechno dělal, aby pronikl do popkultury 70. a 80. let?
Film vychází z divadelní inscenace Jiřího Havelky Zem pamätá. Do jaké míry jste se režijně již načrtnutého plánu držel?
Režijní koncepce vycházela z klipovitosti, která je v inscenaci už obsažená, a to především co se vyprávění týče. Nebrali jsme to však jedna ku jedné. V divadle je hlavní herec uprostřed jeviště na běžícím pásu, zatímco kolem něj se mění svět. Jazyk a způsob, jakým je to napsané, jsme samozřejmě museli uzpůsobit pro film.
Jak bylo těžké divadelní předlohu překlopit do filmu?
U divadla můžete lépe pracovat s představivostí, nevadí vám, že herec nevypadá jako Duchoň nebo že nemá podobný hlas. Pokud byste tohle udělali ve filmu, v divácích to vzbuzuje jiné, řekněme "artovější" podněty. Proč nevypadá jako on? Kino ale není jen pro artové publikum, musí být také mainstreamové. K protagonistovi by si měl divák najít cestu a neměli bychom mu klást překážky, které by mu bránili ho přijmout.
Osobně snímek vnímám jako pomyslný videoklip Duchoňova života, vyprávění se tu uchyluje ke zkratkovitosti. Vy se ale většinou orientujete na klasičtější naraci. Byl pro vás tento kolážovitý styl velkou výzvou?
Já u filmu miluju především to, že při jeho natáčení můžu hledat pro mě nový žánr. Přemýšlím, jak ho uchopit, jak s ním pracovat. A to ve spolupráci s kolegy. V podstatě si ten žánr přivlastňujeme. Neustále nás to nutí se učit. Je pro mě důležité, abych neopakoval stále stejné věci.
Děláte si storyboardy?
Ty si dělám jen v případě, že je záběr technicky nebo inscenačně náročný, především ve vztahu ke kameře. Líbí se mi, když mě na natáčení něco překvapí. A stejně tak to baví i kameramana Martina Žiarana a ostatní kolegy. Najednou jsme třeba na nějaké lokaci a herec přijde s něčím zajímavějším, tak to zapracuju. Tím, že nad scénářem neustále přemýšlím dávno před jeho realizací, mám ho v sobě svým způsobem vyřešený. A na natáčení si pak můžu dovolit změny. Samozřejmě jak které a jak kdy. Mám ale rád ty momenty, kdy mě něco překvapí, nadchne, a díky tomu můžu přetvořit celou scénu, aniž bych změnil její vyznění.
Duchoň je lokačně pestrým filmem, natáčelo se v několika ateliérových a především barevných kulisách. Jak jste hledali tu správnou míru stylizace?
Jde o společnou práci mě jako režiséra, kameramana, kostýmního výtvarníka, architekta, maskéra a spousty dalších lidí. Museli jsme sladit všechny složky, aby vytvářely jeden stejný film. Uvěřitelnost pro nás byla důležitá. Hledali jsme prostory a případně jsme si je uzpůsobovali, aby odpovídaly době, v níž se příběh odehrává. To stejné platí i o kostýmech. Je to velmi náročné. Každý komparzista musí mít správný účes, rekvizity a oblečení. Spousta lokací je tedy reálných, ale spousta je taky vyrobená díky představivosti a šikovnosti architekta.
Ve filmu často odhalujete vyprázdněnost normalizační kultury. Jak vypadaly vaše rešerše? Pronikal jste do dobové popkultury obtížně?
Jsem ročník 1970, vše, co jsem měl zažité, jsem si vnitřně dokázal představit a znovu nalézt. Nakoukával jsem dobové televizní záznamy a písničkové klipy. Ty jsou takové divně zvláštní, zavání stařešinou a nedokonalostí. K tomu jsme se chtěli přiblížit.
Karol Duchoň jede na plný plyn, nad věcmi většinou přemýšlí až v momentě, kdy už řeší následky. Jak se k takové postavě hledá interpretační klíč?
Divákům se díky němu nabízí viditelná paralela s dneškem. Lidé v 70. a 80. letech museli dělat komplikovaná a nejednoznačná rozhodnutí, jež měla své důsledky. To stejné zažíváme v současnosti na Slovensku. Jde o to, jak se umělci rozhodnou postavit k chování ministerstva kultury, které se snaží kulturu okleštit a hlásat, jak má vypadat ta správná v podání paní ministryně. Kritika kroků takových lidí u moci a boj za svobodnou kulturu, činy tohoto typu udávají směr celé společnosti. I pro postavu Karola Duchoně byla klíčová jeho rozhodnutí. Každé "ano" i "ne" vás někam zavede, ale na začátku nemůžete vědět, které je to správné a které ne.
Je tedy motiv rozhodování tím nadčasovým prvkem, který z Duchoně dělá figuru aktuální i v současnosti?
Myslím, že ano. To je to nejbližší. I to, že spousta lidí nechce být konfrontována s nekomfortními situacemi. Nebo se snaží zapadnout, aby nijak nevyčnívali z davu. Opět je to o těch rozhodnutích.
