Rozhovor - Původním zaměřením dokumentarista Robert Sedláček (1973) vnesl do české tvorby politizující dokumenty typu třídílné série Tenkrát nebo snímku Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny.
Později přešel k hraným filmům, natočil snímky Pravidla lži, Muži v říji a Největší z Čechů. Na podzim bude mít premiéru jeho snímek Rodina je základ státu s Igorem Chmelou v hlavní roli, v televizi uvidí diváci v listopadu film Sráči s Jiřím Bartoškou a Jaroslavem Pleslem v rolích zkorumpovaných policistů.
A.cz: Máte tedy plno plánů. Historik Pavel Kosatík pro vás píše scénáře k televizním dramatům z českých dějin. Co tedy začít televizní otázkou. Jak se žije režisérovi řekněme artovějších filmů u nás?
To je hned ta nejtěžší otázka na začátek. Mám pocit, že jsem se ocitl na křižovatce. Artové filmy lze u nás dělat buď jako koníček, anebo budete žít jako někteří kolegové z grantů a stipendií. A budou z vás s prominutím sociální lůzři, kteří nevědí, co bude za tři měsíce. Nicméně termín artový stejně nemám rád, zní pejorativně, jako by šlo o úzce vymezenou skupinu arogantních intelektuálů z ghetta, nějaký nový disent, který ti ostatní nemohou pochopit.
Navíc honoráře v artové branži jsou u nás opravdu o hubu. Na Západě třeba dlouho čekáte, až si artový film natočíte, ale když to vyjde, točíte ho s penězi pro sebe i pro ostatní. Tady dlouho čekáte, a pak si to musíte zaplatit sám. Je to cesta do blázince. Podívejte se na mě, jak vypadám? Jsem napuchlej z lacinýho chlastu, přemíry práce a nevyspání. Je mi čtyřicet a jsem utahanej. Na všechno si musím vydělat vedlejší prací. Jednou z možností, jak dál, je návrat do televize či k dokumentu. Zároveň se chci pokusit o film pro širší publikum.
A.cz: Tím má být pokračování komedie Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág, na jehož scénáři pracujete s Bolkem Polívkou? Co vás na tom láká?
Nikoli. Dědictví, pokud se bude dělat a budu ho skutečně dělat já, je věc mezi Bolkem Polívkou a mnou. Já jsem se mu nabízel, on mě oslovil - a srdeční záležitost je to, myslím, pro nás oba. A jak známo, srdeční záležitost není kšeft, takže to může dopadnout různě. Bolek nepochybuje o úspěchu, já z principu pochybuju o všem. To, o čem mluvíme, je něco jiného - osobní pokus vystřihnout žánrový film podle diktátu většiny. Pro producenta Jaroslava Boučka zkouším napsat akční komedii, takové dynamické Muže v říji II.
Čtěte také:
Recenze: Muži v říji. Kurvahošigutntag, to je duch doby
Recenze: Největší z Čechů se pachtí za hovadinami
A.cz: Já si vás pamatuji v první řadě jako dokumentaristu, který jako první začal točit politická témata.
Dramaturg Petr Kubica to řekl tehdy ještě silněji, když odmítl vzít snímek Tenkrát na jihlavský festival s tím, že je sice dobrou orální historií, ale nikoliv dokumentem. Dva roky jsem to rozcházel, než jsem mu odpustil. Ale producent Radim Procházka vám potvrdí, že jsem tehdy řekl, že takové filmy u nás nikdo nedělá! Tak pojďme do toho. Vymezovali jsme se proti dobovému špátovskému stylu, který směřoval k duchovnu a emocionalitě.
A.cz: Když tedy mluvíte o České televizi, jaká je tam dnes situace? Byla v 90. letech příznivější?
Samozřejmě. Celá tehdejší doba byla něčím nadějnější, ještě to neměli v rukou manažeři. Co dnes zažíváme, je normální teror manažerů. Jednou to nedopadne dobře. Asi to neskončí tak krvavě jako doba filozofů a ideologických konceptů světa, ale nic dobrého z toho nevzejde. Všemu vládne kalkulačka. Žijeme pod diktátem procent, televizní program zničila čísla sledovanosti, dávají už jen věci, které se obrací k tomu nejnižšímu společnému jmenovateli. Dívá se na to pětina společnosti, ale těm manažerům to stačí. Když dostanou milion lidí k obrazovce, mají splněno.
A.cz: Na festivalu ve Varech mě napadlo, jak nás ovládá politická korektnost a opatrnost. Lidé se zdráhají říkat veřejně svoje názory, novináři se bojí o podstatných věcech napsat. Média se snaží vystříhat, aby se nezapletla do průšvihu a nepřišla o inzerci. Není divné, že neumíme nakládat se svobodou dvacet let od listopadu?
Není, zeptejte se historiků. V televizi se podílím na dokumentární sérii filmů o heydrichiádě, zároveň se chystáme s Kosatíkem ta naše televizní dokudramata, která mají popisovat základní okamžiky české historie 20. století. Jeden z dílů je věnovaný střetu Beneše a generála Moravce po Mnichovu, další pak politické situaci z osmačtyřicátého mezi Gottwaldem a Benešem. Třetí partii mezi Gottwaldem a Slánským, když pochopili, že Stalin chce hlavu jednoho z nich. A řeknu vám, že historici jsou nejlepšími politickými komentátory, neboť vidí, jak se věci opakují.
S národem strašně zamávala 70. léta a příšerná masová kolaborace. Před deseti roky jsem podlehl iluzi, že jsme poznamenaní komunistickým myšlením. Ale to není pravda - to spíše komunismem, samotným strachem. Když se podíváte kolem sebe, lidé se zase bojí v práci ozvat stejně jako za socialismu. Je s nimi zametáno strašlivým způsobem. Společnost je podělaná, jako bychom žili v nové totalitě! Jinak není možné, aby se dělo tolik krádeží doslova za bílého dne. Za normálních okolností by si to nenechali líbit.
A.cz: Jakože tvoříme ustrašenou společnost předstírající souhlas, ačkoliv jsou všichni naštvaní?
No o tom pište, já už nemůžu. O mně budou zase říkat, že jsem jen rozzlobený mladý muž nebo rovnou zhrzený umělec na okraji. Mně třeba chodí domů oficiální věstník Středočeského kraje, kde ze čtyřiceti fotek ukazuje pětatřicet Davida Ratha. Já už se nedívám na ten jeho instantní a sebevědomý výraz, ale na lidi okolo, co mu dělají stafáž. A v těch úslužně usměvavých, nesebevědomých obličejích začínám poznávat naši společnost. Je to jako kdysi; jen místo náměstků a sekretářek tam stojí manažeři a asistentky. Hlavně na těch ženských vidíte stejné úzkostné typy.
Historici nás učí, že každá doba je nejzajímavější, když se rodí a je prosycená avantgardou - tedy pokud se zrovna nepopravuje. V 90. letech byla společnost otevřená a prostupná, dokud se neetablovaly jednotlivé vrstvy. Ten čas přál lidem, kteří mohou svobodně vyrašit uprostřed nějaké pukliny mezi ledy. Potom se vše uzavře a zakonzervuje. Proklouznout skrze jejich hierarchii můžete pouze za předpokladu, že dodržujete nepsaná pravidla jednotlivých kast. Držíte basu i za cenu popření sama sebe. Takhle vypadá úspěšný střední řídicí management zaběhnuté moci.
A.cz: Je ale otázka, jak může taková společnost dál fungovat? Není náš problém naopak v tom, že ztrácíme smysl pro nějaký celek, pro zodpovědnost i třeba soucit?
A víte, co se zároveň stalo? Ti manažeři vytunelovali nejen veřejné finance, ale i demokracii. Zíral jsem teď na Kalouska, jak prohlásil, že se nikdo nechce podílet na utahování opasků, neboť lidé už nevěří v základní spravedlnost ve společnosti. To je výrok kola či roku. Byť tím asi myslel nás obyčejné smrtelníky, nikoliv elitu, která si to tady rozebrala a teď se chová jako mafie.
A.cz: Není paradoxní, kolik lidí mluví o kapitalismu, o šanci pro jedince a individualitu, ale řada z nich žije nakonec ze státních zakázek nebo díky korupci z eráru?
A zároveň se drží navzájem pod krkem kolem moci. Je to dobře vidět na hlasování v Parlamentu, když jde o zájem nějaké skupiny. Shodou okolností jsem teď četl, co říkal o hospodářské krizi Baťa v roce 1932: Neznám pojem ekonomické krize, ale pouze krize mravní. Mravní bída je důvod, ekonomická situace až důsledek. On to věděl už tehdy!
A.cz: To se ale dostáváme rovněž k tématu svobody.
Žádná osobní svoboda není, je jenom nezodpovědnost a útěky. Být svobodný - to znamená najít si komunitu, která uznává váš způsob života. Fascinují mě chlapi, kteří utíkají do klášterů před svým tělem či panovníkem, před rodiči... Zajímavé je, že je to hlavně mužské téma. V době emancipace se v tom ženské naopak pěkně plácají, neumějí se svobodou dobře zacházet, neboť stále nechápou, že jde o iluzi. Potom potkáváte na ulici i kreatury jako ze seriálu Sex ve městě.
A.cz: Ale nemají na to po tom všem, co musely v dějinách prožít, taky právo?
Já jim ho neberu.
A.cz: Když jsme u genderu. Byl film Muži v říji pokusem o komedii nebo rovněž bilancí muže vstupujícího do středního věku?
Měla to být komedie, ale zasekl jsem se u přílišného psychologizování, které nemám rád. Chtěl jsem říct, že nesnáším machismus ani uniformy, ale moc se to nepovedlo. Na Letní filmové škole jsem viděl Wilderovu komedii Někdo to rád horké - a ten film dýchá i po letech. Scénář sice šustí papírem, ale lidé se baví. Tak jsem si říkal, že si klidně zašustím, jen když se lidi budou smát. A věřím, že tentokrát to dám (smích).
A.cz: Souhlasíte, že nám chybějí dobré komedie? Že máme jenom takové, které jsou více méně skrytou pornografií jako Ženy v pokušení...
Já jsem se naposledy opravdu zasmál domácímu filmovému humoru u Dědictví aneb Kurvahošigutntág, filmu Pějme píseň dohola a u nového filmu Petra Marka Nic proti ničemu. No vlastně ani Pelíšky nejdou úplně mimo mě.
A.cz: Připadá mi, že neumíme natočit komedii ze skutečnosti. Na plátně vídáme jen karikatury, obrázky jako z reklamy nebo z křídového magazínu.
Když se díváte na český film, nevidíte nic z toho, jací jsme, ale jací bychom chtěli být. Chybí nám tvůrce, který by udělal komedii z kulis reálného života. Dobrá komedie vzniká právě z pozorování.
A.cz: A čím to je?
Na takový tenký led hodnocení národa se nechci pouštět. Obecně lidi nechodí do kina proto, aby se dívali na vlastní podělané životy. Nicméně řeknu jednu věc. Jsme provincie a co je nejhorší - provinční uvažování převzala i nová elita. Málokterý zadavatel řekne: dělejte to, jak to vidíte. Chtějí jen kopie toho, co někde v zahraničí zahlídli. Vývojová oddělení jednotlivých televizí by se v podstatě měla jmenovat "kopírovací". Kreativita v hlavních médiích je ve skutečnosti opičení se... To je duch provincie v tom nejsvěžejším stavu. Vítejte v Česku.
A.cz: Tak se pusťte vy do hraného filmu ze současnosti...
Už mám na stole scénář. Půlnoční běžci podle Zdeňka Zapletala po třiceti letech. Je to o lidech, kteří se znali z dávných dob, dva spolu organizovali disent ve Zlíně. Ten třetí je taková šedá zóna - televizní bavič s vtipným slovem, které zahřeje za všech režimů. Stejně jako Zapletalova knížka popsala model fungování Husákova Československa, mám po přečtení verze po třiceti letech pocit, že docela dobře vystihuje havlovsko-klausovskou éru. Nejdůležitější roli tam ale hrají mezilidské vztahy, společenské poměry jsou druhým plánem. Je to napsané pro Jiřího Bartošku, Bolka Polívku a Jiřího Schmitzera. Chtěl bych jej natočit jako bratři Dardennové - v podobě komorního dramatu bez hudby se třemi protagonisty současné společnosti. Jeden úspěšný, druhý neúspěšný, třetí střední proud.
A.cz: Jenže na rozdíl od Dardennů vy budete mít v obraze známé ksichty. Jak si třeba divák spojí Polívku s oním lůzrem?
Jenže bez toho obsazení to u nás nejde. Jsme tou provincií. Já vím, že máme herce spojený s těmi hroznými věcmi, v nichž musí hrát. Ale věřím tomu, že to Polívka uhraje. Pamatuje si, jak byl skvělý ve Slámově Štěstí?
