reklama
 
 

Recenze: Muži v říji. Kurvahošigutntag, to je duch doby

20. 8. 2009 10:00
Komedie Roberta Sedláčka je lidová, ale ne hloupá

Recenze - V podobné pozici jako scenárista a režisér Robert Sedláček se svou komedií Muži v říji byla v roce 1993 Věra Chytilová s Dědictvím aneb Kurvahošigutntag. Oba byli do určité doby považováni za tvůrce, kteří točí filmy spíše pro intelektuály, a pak se najednou proslaví lidovou vesnickou komedií, z níž se v kolektivním povědomí usídlí hlášky.

Jistě, je to zatím jen spekulace, ale Muži v říji vyprávějící o pořádání mistrovství Evropy ve vábení jelenů opravdu mají potenciál růst podobným způsobem jako Dědictví.  Vlastně tu za ta léta nebyl film, který by ukázal Moravu tak výstižně, bez karikovaného přehrávání (jako třeba Svatba na bitevním poli) či turistické idealizace (jako třeba Bobule).

Jemnější poetika

Ono úvodní přirovnání jinak ale není dokonalé. Jak už napovídá název, Muži v říji mají za hrdinu kolektiv postaviček, zatímco Dědictví bylo ne(z)řízenou one man show Bolka Polívky. Sedláček navíc spíše své herce umravnil a vedl podle přesných pokynů. Kdo se bál, že třeba Pavel Zedníček nebo Jiří Lábus budou estrádně exhibovat, asi zažije překvapení, jak jsou civilní.

Dokonce se sluší dodat, že snímek propaguje zavádějící upoutávka (plná vulgarit vytržených z kontextu) a ošklivý plakát (který připomíná strašlivou Takovou normální rodinku), jež pracují proti jeho - přece jen - jemnější poetice.

Muži v říji sice mají velice rozkolísaný rytmus, ale na jeho základní tempo a náladu vás může naladit hned úvodní titulková sekvence, kdy starosta Mouřínova s ministrem zemědělství stojí opření o auto u polní cesty a vykládají si o tom, že vesnice nutně potřebuje silnici.

Slunce zapadá, mouchy bzučí, horký prašný vzduch líně stojí. Odteď se bude vyprávění pomalu rozjíždět a ve finále vám může jeho vycházkový krok připadat skoro jako běh. Přitom leitmotivem zůstává stále ona venkovská nehybnost a postavení mimo čas.

Ten minimalismus a lehká mimóznost počátečních scén, kdy do kamery deklamuje obecní blázen Dan (fyzický básník Petr Váša) či se po prohýřené noci kocovinou baví nesmělý Franta s koktavou Martičkou, vlastně až trochu vyděsí některé milovníky pohodových filmů a seriálů z vesnice.

Fascinace venkovskými mudrlanty

Česká kinematografie dlouhodobě ukazuje různé modely „existence na venkově" a obliby se dočkávají především ty milejší. Respektive většina diváků si zapamatuje hlavně idyličtější a družnější momenty; i třeba z celkem smutné Vesničky, mé střediskové. (Kdykoli ten film vidím znovu, tím míň se u něj směju a více si všímám bolavých detailů).

Typické pro naše filmy a české publikum ovšem je neochota k sociálnímu dramatu a příchylnost ke komedii. Odsud určitá neobliba Bohdana Slámy (Divoké včely, Štěstí), a naopak přijatelnost Miloše Formana (Hoří, má panenko!), přestože první vlastně ve vesnických lidech vidí něco ryzího, zatímco druhý popisuje hlavně jejich degeneraci. A někde mezi tím se vznáší Zdeněk Troška, který své velmi zlé karikatury obyčejných lidí nahlíží v posledku smířlivě a vlastně nám je nabízí ke ztotožnění.

Z tónu jednotlivých děl lze většinou odečíst, nakolik se tvůrci cítí být s vesničany jedné krve, či alespoň na chvíli na jedné lodi při návštěvě ve sklípku a na zabijačce, a nakolik se na ně dívají jako na exoty a přijeli se jim odněkud z Prahy vysmívat.

Sedláček si z venkovských typů vybírá filozofy, rozumbrady a mudrlanty - zjevně ho fascinuje kombinace abstraktního myšlení a hospodské bodrosti.

Ostatně dříve spolupracoval s lidově vystupujícím sociologem Janem Kellerem (mimořádně oblíbený pedagog ostravského původu používající při přednáškách věty „Tož děcka, žadne dluhe uvody, ti borci při tom vyzkumu zjistili, že…") a natočil portréty  Václava Bělohradského a Miloše Zemana, které nechal před kamerou vypovídat tak, až ho jako filmaře poněkud převálcovali.

Soucit se chcípáky

A tak víceméně všechny postavy v Mužích v říji jsou také lidé pochybující a dumající, občas hledající a občas jen relativisticky lavírující; ale všichni, kromě toho, že konají, taky život a svět kolem sebe komentují nebo aspoň mají vize a vidiny. 

Z pantheonu českých typů si Sedláček vybírá raději chcípáky než despoty - ovšem jestli Chytilová vidí chlapy v Dědictví (ale i v jiných filmech) v podstatě jako budižkničemu, Sedláček s nimi spíše soucítí.

Důsledně vzato, tu jde také o sebelítost. Spoluautorem námětu je totiž herec Martin Trnavský, který se tu v postavě Reného, „s nímž si každý vytírá prdel", pokouší vymanit ze škatulky seriálové tváře - chce ukázat, že umí hrát i něco jiného než architekta v Ordinaci v růžové zahradě a zároveň být politován.

A daří se mu na svou stranu získat publikum, protože Reného představí ve všech odstínech:  od burana a nafoukaného hajzlíka až ke klukovi, jenž je v jádru hodný a snaží se všem zavděčit, ale nic z toho nemá.

U Mužů v říji se povedlo navodit vzácný stav, kdy víceméně každá postava má když už ne minulost a vlastní zázemí (zaměstnání, bydlení), tak je aspoň vpletena do vztahu s ostatními pomocí gagů. Tak i zdánlivě bezprizorní postava obecního blba Dana absolvuje spousty výstupů, které korunují počínání ostatních.

Jen si říkám, nakolik je to od Váši (či Sedláčka) naschvál pojmenovat tuto postavu Daniel, protože Váša je autorem petice „Nevítám" proti účinkování Daniela Landy v brněnském Národním divadle. Ať je to jakkoli, přinesla mi tato nadinterpretace jisté potěšení…

Jako kritik z povolání bych asi měl zvolat, že film se tváří, že má jisté vyšší ambice, a pak „upadne" do tenat čisté zábavy, ale instinkt mi velí spíše říct, jak je skvělé, že se čistá zábava ve svých nejlepších momentech pozvedne k vážnější výpovědi nebo aspoň sociologické črtě.

Stejně jako jsme s odstupem ocenili, že Dědictví zřejmě spolu s podobně nevyrovnaným Koncem básníků v Čechách zachytily kvas raného kapitalismu po listopadovém převratu, tak i Muži v říji budou nahlíženi jako hodnotný materiál o dnešní české společnosti až po více letech.

Nejspíš se ukáže, že do sebe dobře nasákli „ducha doby", jež se ale týká jen každodennosti. Film vypravěčsky neselhává v pointách a návaznosti gagů a vtipů, ale autorsky nakonec zůstává víceméně bezzubý ve svém přesahu k politice.

Celá linie s návštěvou premiéra na turnaji ve vábení jelenů, která se uskutečňuje hlavně proto, aby starosta mohl lobbovat za výstavbu silnice, totiž používá satirické znaky, jež nesednou na nic skutečného a aktuálního.

Že by se v Česku mohl premiérem stát křesťanský demokrat? Povídali, že mu hráli transvestiti. Igor Bareš zkrátka nejen ze nezosobňuje žádného konkrétního českého politika, ale svým vystupováním ani nezapadá do ničeho, co činí českou politiku tak ubohou.

Barešův populista by uspěl na Západě, ale rozhodně ne u nás. Na to je stále příliš noblesní a profesionální, málo konfrontační (evidentně ho netrápí politická opozice a cítí se sebejistý) a vlastně neuchopitelný. Český zvyk vysílat na politické kolbiště ty nejnadutější a nejnedůtklivější kohouty se v tomto fiktivním premiérovi vůbec neodráží.

Ale jinak můžu říct, že jsem se u žádného českého filmu za několik posledních let tolik nezasmál a při druhém zhlédnutí jsem se na některé scénky už vysloveně těšil předem. Muži v říji navíc netrpí ani řemeslnými nedostatky a jejich televizní původ je zastřený právě zmiňovanou důslednou stylistickou minimalizací, kterou osvěží několik sekvencí s dlouhými kamerovými jízdami (pád z kolotoče, velkopodnikatel vstupuje do své haciendy).

Skoro jako u Bohdana Slámy, cha!

Muži v říji
Muži v říji
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Robert Sedláček
Obsazení: Jaroslav Plesl, Pavel Zedníček, Martin Trnavský, Jaromír Hanzlík, Jaromír Dulava, Eva Vrbková, Igor Bareš, David Novotný, Igor Chmela, Marta Vančurová, Jiří Lábus, Martin Huba, Petr Váša, Jiří Vyorálek ad.
Délka: 120 minut
Premiéra ČR: 20.08.2009

autor: Kamil Fila | 20. 8. 2009 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama