reklama
 
 

Robert Sedláček: Můj film prý předznamenává konec světa

26. 8. 2010 14:40
Rozhovor s režisérem filmu Největší z Čechů

Rozhovor - Robert Sedláček (1973) patří k nejvýraznějším českým filmovým tvůrcům polistopadové éry. Začínal jako dokumentarista (František Čuba: Slušovický zázrak, Lesk a bída země České, Když musíš, tak musíš, či portréty Václava Bělohradského a Miloše Zemana), postupně se etabloval i jako režisér hraných filmů.

Za svůj debut, psychologický thriller Pravidla lži získal Českého lva za scénář. Druhý snímek byla vesnická komedie Muži v říji, která se výrazně odchýlila od tradice lidových snímků typu Slunce, seno a zaujala paradoxně víc v zahraničí než u nás. Mezi připravovanými projekty má Sedláček i nezvyklý „hraný dokument" o Jiřím Čunkovi. Poté, co na tento snímek nedostal grant, natočil lehce autobiografickou komedie Největší z Čechů o režisérovi, který místo vysněného filmu musí natáčet na zakázku dokument o bizarních českých rekordmanech.

Rozhovor jsme uskutečnili po chatovacích programu Skype. Již v minulosti jsme si spolu vyměnili několik e-mailů, takže tón rozhovoru je přes vykací formu trochu nekonvenčnější, než je běžným standardem v oficiálních médiích. Způsob, jakým se Sedláček bez servítek vyjadřuje písemně, přitom velmi přesně odpovídá i stylu jeho filmů, které možná na první pohled působí trochu neuměle, ale dovedou v divácích zůstat podstatně déle než mnohé na povrchu skvěle vypadající, ale jinak prázdné skořápky.

Kamil Fila (po chvíli online hledání): Tak snad jsem natrefil na správného Sedláčka

Robert Sedláček: Ano, s tečkou mezi příjmením a jménem, jak jste mě nainstruoval.

KF: No, na Skypu i v reálu je vás plno, těch Sedláčků.
 
RS: Sedláček je jedno z nejfrekventovanějších českých příjmení. Už ve svém původu má vychcanost, protože sedláček byl syn sedláka obdarovaný částí latifundií ještě za otcova života, aby nemusel do armády. Kdo v monarchii vlastnil půdu a obdělával ji, nemusel rukovat. 

KF: Kolik teď trávíte času rozhovory o filmu Největší z Čechů? Jste ještě schopný myslet na to, co už je hotové, nebo máte v hlavě jen ty nové věci? Vždycky mi připadalo, že musí být otrava poskytovat rozhovory o něčem, co je měsíce pryč.

RS: Popravdě řečeno, jsem z toho utahaný, ale novináři se ptají spíš obecněji, což umožňuje tvůrci žvanit o velkých věcech života a lidstva. Nepříjemné je to pak po sobě číst, takže já si rozhovory sám se sebou nečtu. Čtu recenze. I marginální, divácké, na internetu. Velmi pozorně. Pro mě ten film ale není pryč. Točím autorské věci, popisuju svůj stav mysli filmem;  to není zakázka, která zmizí s premiérou.

KF: Čili vás ani nikdo nenutí v rozhovorech, abyste nějak reflektoval, jak se na film díváte z odstupu? Je tedy v Největším z Čechů něco, o čem si říkáte, že tam mělo ještě být, nebo naopak nemělo?

Viděl jsem ho v Uherském Hradišti, dost mě to bavilo, připadalo mi to hodně divácky vděčné - což je docela paradox u vaší tvorby. Akorát jsem si celou dobu říkal, že to působí jako "work in progress", že to hodně sází na vlastní rozháranost. A že stejně jako to vypráví o tom, že filmař neví, co si má počít s určitým materiálem, i tady hrála ve výsledku roli dost náhoda, co všechno se do filmu dostalo. Ale možná je to vrchol vaší mystifikace…

RS: To víte, že je, že bych to teď stříhal jinak. Film by byl o deset minut kratší, nebo o dvacet delší. Vyletělo 30 minut oproti první verzi. Ale tato spekulace - co s odstupem - je pro mě matoucí a neproduktivní. V jednu chvíli prostě musíte udělat finální střih, konečné řešení.

A výčitky, co bych po roce udělal jinak... Mně filmy nestříhají producenti ani nejsou pod vlivem testovacích projekcí, definitivní slovo mám já, takže nemůžu ani dělat režisérské pozdější verze. Můžu se trápit - to se často trápím - ale zároveň se tím nechat pohltit, to dopadnu jak ti hokejisti, fotbalisti, co se nechávají tlačit po zápase do odpovědí na otázky typu proč jste nepřihrál a místo toho jste vystřelil...

KF: Co jste tedy s rozvahou oželel? Co bylo v té půlhodině? Kdyby to bylo ještě kratší, tak už to není celovečerák…

RS: Film nebo jakékoli jiné dílo je dlouho kumulovaná energie, která v nějaké formě vyrazí v určitý moment na povrch. Přestal jsem se zabývat proporčními detaily a hlídám si, zda se mi podařilo do výsledku dostat to, kvůli čemu to vzniklo. Říkejme tomu hlavní emoce nebo poselství.  A to tam jakž takž zůstalo. Oželel jsem - velmi bolestně - scénu s nejdéle sloužícím politikem (hrál ho Standa Zindulka), oželel jsem scénu s inženýrem-vědmou (Jaromír Hanzlík), oželel jsem železného Zekona plivajícího oheň na auta, oželel jsem dalších pět naturálních rekordmanů.

KF: Hanzlík s vámi chtěl točit znovu? Já měl pocit, že s Muži v říji nebyl úplně srovnaný...

RS: A vidíte, přijel vlakem z Ostravy, zadarmo, pak zas odjel zpátky a pak přišel i na premiéru do Lucerny, podívat se na poděkování v titulkách. V tom uměleckém expresivním světě nedejte na to, co se děje na jevišti. Je to šou.

KF: Mně připadá, že velká část vašich filmů je vlastně dost potutelná a záludná. Jak ve vztahu k některým hercům, tak vůči publiku a očekávaným tématům, anebo očekávaným způsobům, jak budou uchopeny.  Celý ten námět s agenturou na světové rekordy: jak se na to v Pelhřimově tvářili, když viděli film? Neměli pocit, že si z nich už hodně utahujete? Vždyť oni jsou snad jedni ze sponzorů…

RS: No jistěže. Bez nich bych nedostal zadarmo pelhřimovské náměstí na tři dny a nezařídili spoustu pronájmů a slev. Po první projekci byli zděšeni. Po třetí projekci prohlásil majitel té agentury na tiskovce před novináři „Pochopil jsem, že člověk může být viděn i jinýma očima, než jaké si k pohledu na sebe dosud vybíral".  Já jsem jenom čuměl.

A k té záludnosti; zatím se vzpamatovávám z debaty s Karlem Vachkem, který přišel na premiéru a pak upadl - podle jeho vlastních slov - do třídenní hluboké deprese.

KF: A z čeho? Karla Vachka znám, ale jeho reakce jsou dost nepředvídatelné…

RS: No právě. Řekl mi, že je to úplně temný film, že předznamenává konec světa i pozitivních hodnot a já bych podle něj, minimálně kvůli svým dětem, měl začít přemýšlet o světě jinak.

Pro něj byl nejoptimističtějším okamžikem filmu motiv, jak pes s dlouhýma ušima chtěl kousnout - teď cituju - "tu pitomou herečku, co hrála producentku tomu pitomému herci..." Huh! a to mi říká chlap, kterého lidi nemaj rádi pro jeho přezíravý přístup k respondentům.

KF: A tleská jim před obličejem a veřejně říká paní, která ho vyhání ze svého pozemku, že je blbá a že ji lituje…

RS: Já vím, ale taky jí říká „Víte paní, co můžete vědět, třeba jsem v minulém životě byl majitelem tohoto pozemku já." A paní stojí a čumí jak zařezaná, protože jí na pozemek přistál jiný myšlenkový svět, ufo s lidskou hlavou, velvyslanec časů minulých, který nic neničí, nikoho neomezuje, jen trajdá s kamerou a vysvětluje oněmělé „klausovce", že Masaryk byl sociální demokrat. A za to ho miluju a nedám na něj dopustit. Za schopnost měnit optiku myšlení během rozhovoru a tím vystavovat kontinuální a na ucelenost si hrající protějšek okamžikům slabosti, připouštím až mrákot. Ale opravdový autorský film není nedělní škola.

Jo, a víte, proč Vachek tleská zpovídaným před očima? Protože točí na film 35mm, kde zvuk je mimo záznam v kameře. To je technická záležitost, to tlesknutí je tam místo klapky, kvůli synchronizaci. Před očima tleskal i lidumil a srdcař Špáta nebo Koutecký, akorát ty klapky pak vystřihli. Vachek je tam nechává, aby bylo vidět, jak scéna opravdu skončila. Nevyčítejte mu teda to, že točí na film...

KF: To je vlastně fakt. On Vachek samozřejmě ukazuje filmovou konstrukci, jako by ty útroby, proces vzniku…

RS: Ano, v tom je upřímnější než většina ostatních dokumentaristů, taky samozřejmě divácky nesnesitelnější.

KF: Když jsme nakousli téma autorského filmu. Možná mám takovou podivnou fixaci ze školy, že autorství rovná se výrazný styl, čili typické používání výrazových prostředků, jejich postupné cizelování a odmítání kompromisů co se týče toho, jak má film vypadat. U vás se mi zdá, že tohle není váš hlavní důvod proč točit (tedy pomyslně rozvíjet dějiny filmové estetiky).

Jednak každý váš film je jiný a teď vlastně v Největším z Čechů vědomě rezignujete i na „poctivé řemeslo".  A tohle je pro mě strašně těžký, protože je mi jasný, že ta amatérskost, lacinost, lo-fi tam má hrát nějakou roli a spoluvytvářet zážitek z filmu. A zároveň si říkám, že to je ale alibi, který může použít každej. Čili nakolik je pro vás určující cosi jako řemeslo a pak cosi jako autorský styl?

RS: Ta otázka zní velmi sofistikovaně, ale je vlastně demagogická. Vy máte nějaký pohled na film, na obor, který já naprosto nesdílím. Je to, řekl bych, zkušenostní svět zcela mimo moji životní zkušenost. A vy teď chcete, abych se pohyboval uvnitř vašeho hodnotového světa, který je mi - ve vší úctě - ukradený.  Já k tomu nemám co říct; víte, mně se líbí Bergmanovy Manželské etudy a je to dobrý film, ač je to televizní cvičení.  A vůbec hluboce se nudím a zažívám pocit trapnosti a naleštěné šmíry u filmů, jako je Avatar nebo Sin city, Thermopyly 300 a tak podobně.

KF: Já si uvědomuju rozdílnost těch pohledů. A třeba Sin City podle mě není obohacení dějin filmového stylu, spíš parazitování na formě comicsu. Naopak Avatar je rozvíjením výrazových prostředků filmu…

RS: No k tomu alibismu. Tak mám alibi, které může použít každej. Dyť mě můžete odstřelit; já v tom, co dělám, mám jasno; vím, proč to dělám. Víte, jak je takové natáčení v nejistých podmínkách o hubu? O psychiku? Ha! A přece mám potřebu to dělat. A snášet za to kritiku, třeba i výsměch. To není umanutost svatého Františka, ne ne ne. To je prostě cíl, kterej jsem si zvolil a teď si za ním jdu.

Třeba zmizím v žumpě bláznů jako moji rekordmani, třeba tady jednou bude sekta vzývající Sedláčka, třeba se moje filmy budou pouštět na zhulených večírcích intoušů jako filmy Eda Wooda těsně před tím, než začnou všichni trsat na Michala Davida. Všechny scénáře jsou možné. Nevytýkejte mi ale, že jsem si k tvorbě nevybral vaši verzi světa.

KF: To já nevytýkám, snažím se přijít na vaši verzi autorského filmu, odkud pramení. Dokonce jsem si říkal, jaké by to asi bylo, kdyby Největší z Čechů byl natočený s vyšším rozpočtem. Neztratilo by se něco?

RS: Teď jsem viděl znovu Coppolovu Apokalypsu a je to nádherný výpravný filozofický film. Ano, i filmy můžou nahradit galerie a potřebují velký rozpočet a velké plátno - abyste věděl, že nectím jen lou badžet.

KF: Prostě mířím k vaší vizi osobního autorského filmu, ať už pramení z životní zkušenosti nebo z inspirace jinými filmaři, kteří také nemusejí být "styloví" ve smyslu stylizovaní. Vlastně se ptám, s čím jste začínal, když jste začal studovat nebo dělat filmy. Ať už jako dokumentarista, případně co vás ponouklo točit filmy hrané takto po svém.

RS: Na prvním místě je únava z dokumentů. Ono je to furt dokola, jakkoli právě v dokumentu se často tvrdí, že "tohle je úplně nový pohled". Cha, cha. Dokument změnil nejvíc vývoj záznamové techniky. Sommerová na škole vždycky říkala, že by z nás chtěla mít filmaře, jejichž filmy uprostřed těch videoprůjmů pozná. To ještě netušila, jaké možnosti přinese možnost dělat digiprůjmy. Prostě natáčíte kvanta a kvanta žvanění - nejde to jinak.

Teď jsem o tom mluvil s Klusákem, z jehož dokumentů, které točí spolu s Remundou, taky čerpám motivy do své hrané tvorby. Stojíte s kamerou před spoustou lidí a uprostřed spousty trapných nebo tristních situací - a pak to dáváte dohromady.

Ale po deseti letech takového natáčení (natočil jsem přes sto dokumentů, kvalitu teď ponechme stranou) se to začne opakovat. Hraný film je v tomto směru zábavnější. I protivné, debilní a zlé lidi, kteří musí být součástí každého dobrého dokumentu v relaci dobro/zlo, vám v hraném filmu zahrají sympatičtí herci. Trapné situace, které jsou v životě furt dokola, nemusíte prožít, ale zinscenujete je jako dramatickou analýzu a díky hercům a vlastnímu textu dotáhnete přesně, kam jste chtěl. Dokumenty mě vyždímaly emocionálně jak pračka; teď trpělivě čekám, až se mnou totéž učiní hraný film.

KF: Máte jich rozděláno víc. Rodina je základ státu, televizní Krysy, hraný dokument o Jiřím Čunkovi…

RS: Rodina je „velký film". Je to moje drama, říkám tomu pracovně morální past na diváka, sehnali jsme prachy, točilo se z jeřábů, kolejí, vrtulníku na cinemascop. Tematicky návrat k Pravidlům lži. Manažer vytuneloval banku a půjde do vězení; jde o to, jak to vysvětlit rodině tak, aby tátu doma považovali i nadále za hrdinu. Jsou opravdu hodně bohatí a rodinná idyla se mění v útěk před policií.

KF: A s tím Čunkem to vypadá jak? Měl jste už vybraného hlavního představitele?

RS: Čunek spí. Jako když měl Fellini projekt život G. Mastorny, o kterém dvacet let mluvil a nikdy ho nenatočil. Představitele jsem měl (hlavní roli měl mít Jaroslav Dušek), ale ani těm představitelům se scénář moc nelíbil. Asi je fakt dobrej.

KF: Koukám, že čas se chýlí, jak jste říkal, máte jít do kina. Na co?

RS: Počátek. Když jste z toho teď všichni tak rozjívení. Potřebuju držet duchovní kontakt s dobou, abych nedopad jak Vachek.

KF: No tak to jsem zvědav. Líbilo se vám o Nolana aspoň něco?

RS: Právě že ne; vlastně jediní režiséři, na které chodím, ať točí cokoliv, jsou Forman a Coeni. Tož uvidím...

KF: Tak jsem fakt zvědav. Memento by se vám možná jako tvůrci Pravidel lži líbit mohlo. Inception nevím.

(V další části dozvíte, jak Robertu Sedláčkovi líbil Počátek, jak natáčel s hvězdou bulváru Vlaďkou Erbovou, jak měl být v mládí tunelářským bílým koněm, jak se dostal na FAMU a jak dělal dokument o okopávání brambor.)

autor: Kamil Fila | 26. 8. 2010 14:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama