„Vezměte si pohodlný polštář,“ radí hned první den v press centru na filmovém festivalu Berlinale. „A nezapomeňte si vzít dost jídla,“ říká při koupi lístku slečna u pokladny o pár dní později.
V obou případech je řeč o nejdelším filmu, který v Berlíně kdy soutěžil o hlavní cenu Zlatého medvěda – o osmihodinovém ponoru do filipínských mýtů a historie nazvaném A Lullaby to the Sorrowful Mystery.
Když v půl desáté dopoledne vítal zaplněný sál Berlinale Palast četnou delegaci filipínských filmařů, šlo nejspíš o jednu z nejranějších světových premiér.
Režisér Lav Diaz vytváří jiné typy zážitků, než běžně divák od filmu čeká. Divák si to uvědomí už ve chvíli, kdy přemýšlí, v kolik hodin vlastně vyleze z kina. Začátek v 9:30, délka 482 minut – údaj, který se vzpírá automatickému intuitivnímu přepočtu.
„Děkujeme, že jste s námi strávili doslova celý den,“ děkuje divákům režisér Diaz kolem sedmé večer za neutuchajícího potlesku už zdaleka ne tak plného sálu, v němž se přesto ozývá hlasité „bravo!“.
To, co se odehrálo mezitím, lze nejlépe popsat jako zakoušení čistého plynutí času. Černobílý film natočený ve čtvercovém formátu připomíná nekonečnou sérii oživlých obrazů. Odehrává se převážně v džungli, a byť se v něm odvíjejí dvě dějové linie, jde hlavně o živelnou hru světla a stínu, kouře a mlhy, bdění a snu.
Diazův film je teskněním nad ztracenými životy během filipínské revoluce v roce 1896 a hledáním svobody národa pod španělskou nadvládou. Po několika prvních hodinách se ale divák spíš než v soukolí dějin ocitá v opiovém limbu, jaké často zakoušejí někteří z jeho hrdinů.
Precizně komponované, převážně nehybné záběry trvají mnohem delší dobu, než je běžné, životem v nich pulzuje pouze mihotající se světlo a emoce postav. Často jde o lkající ženy, chorobně kašlajícího muže, případně o chlapíka v klobouku, napůl koňské zjevení z filipínské mytologie, se zvířecími zvuky i pohyby.
Občas se z tohoto emočního ruského kola vynoří debaty o umění a politice, ale brzy se opět propadnou v bezčasí džungle a kráse filmových obrazů.
Kdyby to byl dvouhodinový film, patřil by nejspíš k umění v tom nejhorším slova smyslu, k něčemu, co už z pouhého popisu působí na publikum jako repelent.
Jenže při extrémní délce snímek nachází nezvyklý hypnotický rytmus, v němž – nikoliv při troše, ale při obří dávce trpělivosti – lze zažívat nevídané.
V Berlíně se promítalo s hodinovou pauzou uprostřed, a když se autor tohoto textu vracel do poloprázdného sálu, usadil se o 19 řad blíže k plátnu. Začal úplně jiný film. V takové chvíli člověku naplno dojde, jak rozdílný může být prožitek z filmové projekce podle místa v sále.
U snímku odehrávajícího se v pableskující džungli, kde se postavy ztrácejí mezi kmeny a listovím, se tato zdánlivě banální pravda stává až hmatatelnou zkušeností. Abstraktní kompozice jsou náhle světem na dosah, světem, který vrhá stíny až do prvních řad.
Lav Diaz je přední osobností filipínského nezávislého filmu, jeho „kratičký“ 250minutový film Norte, konec historie byl s nadšením přijat už na festivalu v Cannes, přirovnáván byl k Dostojevského románům a celkem vřele na něj reagovali i diváci v Karlových Varech.
Nynější film A Lullaby to the Sorrowful Mystery – původním názvem Hele Sa Hiwagang Hapis – není novodobým filmovým Zločinem a trestem, na mysl přijde spíše Tolstého Vojna a mír. Debaty o hledání duše národa mohou působit čítankově, kdyby se citovaly bez kontextu v novinovém článku. Didakticky zapůsobily například na kritika Guye Lodge z amerického časopisu Variety.
U podobného filmu se nabízí ironicky citovat promluvu jedné z postav: „Za malou chvíli bolest skončí.“ Poslední dvě hodiny filmu však patří k těm nejsilnějším. Možná už to nemá co do činění s estetikou a filmovým uměním a jde o naprostou, ryze subjektivní ztrátu distance od díla, které přesahuje normy. O propadnutí se do světa, který je pro jiné za hranicí soudnosti.
Dle atmosféry během nekončících závěrečných ovací se ve filipínské džungli s chutí ztratilo poměrně hodně diváků.
