Recenze - Naše cesta do bondovského pravěku se právě překlopila do závěrečné fáze - skutečného conneryovského období. Můžeme oslavovat, bouchnout sopku, unést raketu nebo vycvičit nindžu.
James Bond totiž ve snímku Žiješ jenom dvakrát (1967) nevytáhne paty z Dálného Východu.
Z Hongkongu ho ještě před úvodními titulky odnesou patami napřed, ale pak se odhalí, že šlo jen o trik na zmatení nepřítele. Po „vzkříšení" se pak přesune do Japonska, kde setrvá až do titulků závěrečných.
Někdo z oběžné dráhy unáší americké a sovětské rakety, z čehož se obě mocnosti studené války navzájem obviňují.
James Bond musí zjistit, co za tím vězí, a podle všeho je odpověď právě v Japonsku - a tak se mlátí s japonskými sumisty, souloží s japonskými dívkami, spolupracuje s tamní tajnou službou, setkává se s japonskými kapitalisty a dává přednost saké před vodkatini koktejlem. A zjišťuje, že proti japonskému šovinizmu mají i sexističtí britští tajní agenci co dohánět.
Je ironické, že knižní předloha (následující po V tajné službě Jejího Veličenstva) popisuje totální propad Bondova psychického stavu po zavraždění milované Tracy, ale ve filmu se Bond - byť fingovaně coby domorodý rybář - dokonce ožení; v knize se do něj ovšem tatáž dívka aspoň zamiluje.
Jeho japonskou „ženu" však stihne stejný osud jako Tracy; mají to ty holky zapotřebí? Navíc obě rozkáže zabít stejný člověk - šéf zločinecké organizace SPECTRE Ernst Stavro Blofeld.
„Pan Blofeld"
„Jednička" ve SPECTRE tu poprvé ukáže tvář, konkrétněji tvář amerického herce Donalda Pleasance s obrovskou jizvou přes oko. Jenže on ve skutečnosti nebyl prvním hercem, který na place Žiješ jenom dvakrát Blofelda ztvárnil, protože roli nejdříve dostal Jan Werich. Pár záběrů s ním tvůrci natočili, ale po několika dnech byl přeobsazen. Údajně kvůli nemoci, ale upřímně, dovedete si představit dobromyslný werichovský ksicht jako tvář šíleného arcipadoucha?
Naopak Donald Pleasance si roli psychotického zlouna užil až do dna a jehopojetí se stalo základem pro pozdější parodická zpracování (ačkoli Savalasovo aristokratické zpodobnění se mi líbilo víc). Ve filmu se navíc otevřeně akcentuje, jak moc všichni toužíme ho vidět. A tak se dost dlouho setrvává u zavedeného snímání sedícího Blofelda od kolenou po trup, když rukou s prstenem hladí velkou bílou kočku - na Blofeldovu tvář si musíme počkat.
Ale sardonická jízlivost mu nechybí, Bonda moc dobře zná a na rozdíl od lidí kolem nevěří, že skutečně v Hongkongu zemřel. Umí si vychutnat pořádnou „dřeň" - „Nebude to nikotin, co vás zabije, pane Bonde." - a posílá chladnokrevně krásné ženy na jistou smrt v piraních tlamičkách. Když plány selžou, neváhá prostě a jednoduše zdrhnout; vlastně v sobě má to nejlepšího z literárního Fantomase, vždy připravenou cestu k útěku.
Seriózní nadsázka
Paradox titulku je záměrný, protože film do značné míry ovlivňuje významově poněkud pokrouceně groteskní scénář Roalda Dahla (první verzi dodal Harold Jack Bloom).
Dahl nepsal jen příběhy pro děti (Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev), ale i řádně bizarní romány a povídky pro dospělé (Milostné rošády, Příběhy nečekaných konců). Vzhledem ke kolektivnímu charakteru bondovek sice nemá smysl hledat vliv na jednotlivé scény, ale dahlovská podivnost je tu prostě přítomná.
Film se od předlohy výrazně liší už kvůli tomu, že v knize je Blofeld ještě s Irmou Buntovou a Bond na ně má pořádnou pifku z minula. Taky byste tu dost obtížně hledali padouchy ukryté v sopce, větší rakety pohlcující menší rakety nebo minivrtulníky. Zato byste v ní našli svérázného šéfa japonské tajné služby Tanaku, nindžovské jednotky a boje s meči. Film vzal z knihy to nejpodivnější, vyhodil Bondův pošramocený psychický stav a vystavěl svéráznou, ale pořád špionážní zápletku.
I přes všechno zmíněné je Žiješ jenom dvakrát na rozdíl od pozdějších moorovských filmů plnohodnotná výzvědná podívaná. Bond (vy)jedná(vá), pátrá a dost času mu jde jednoduše o krk, protože je sám v úplně cizím prostředí. Absentuje tu pocit, že se mu nemůže nic stát, ať udělá cokoli; když se vetře do auta padouchů a do velké firmy plné nepřátel, je napětí, co s ním bude a jak se z toho vykroutí, i po těch desetiletích a řadě dalších bondovek stále funkční.
Sean Connery totiž dokonale ovládal schopnost hrát Bonda naprosto seriózně: nikdy se nešklebí, tváří se ve správný okamžik zarputile, bezcitně vraždí. Ale současně si z postavy v lehkých narážkách dělat legraci; když blbne jako malý kluk s vrtulníčkem plným zbraní a sestřeluje jednoho nepřítele za druhým nebo když trénuje nindžutsu. Connery hrál Bonda tak, že potřebnou sebeironii dodal scéně (kon)text, ale ne herecké pitvoření.
Žiješ jenom … Moonraker
Recenzentům z dávných ročníků českého časopisu Film a doba to nedocvaklo a měli pocit, že nejhorší - ba nejodpornější - na celém bondovském fenoménu je to, jak se bere nesnesitelně vážně. Koho by to dneska napadlo, že?
Z prvních pěti bondovek jednoznačně nejnadsazenější právě Žiješ jenom dvakrát, a přitom se nebojí nabízet divákům tvrdé pěstní souboje, zbytečná úmrtí kladných figur nebo postavy umírající v bolestech. Že je podle některých pro filmové bondovky charakteristické až nezávazné blbnutí á la Moonraker? Ani v nejmenším.
A přitom se Moonrakerovi některé aspekty zápletky trochu podobají. Chtělo by se říci banální moudro, že když dva dělají totéž, není to totéž, ale chyba mostu… Mluvit u bondovek o režisérech jako tvůrcích je kromě prvních a posledních filmech pomýlené, protože Žiješ jenom dvakrát (1967) i Moonrakera (1979) režíroval s odstupem 12 let stejný režisér: Lewis Gilbert. Jenže bondovky na konci 70. let už trendy neurčovaly, ale kopírovaly - a starší Moore není mladý Connery.
V Žiješ jenom dvakrát už bylo s dahlovským humorem trochu cítit směřování od „seriózní" špionážní zábavy k lehce bláznivému dobrodružnému filmu, nicméně se to bondovské sérii povedlo ještě aspoň na V tajné službě Jejího Veličenstva pozdržet.
Za týden se vydáme z Dálného Východu za bahamskou plážovou exotikou, z jícnů sopek pod vodu za žraloky a od snažení SPECTRE poštvat proti sobě vlády Západu/Východu přejdeme k otevřenému vydírání vlád jaderným nebezpečím.
Každopádně platí, že pokud budu upřednostňovat Thunderball před Žiješ jenom dvakrát nebo Srdečné pozdravy z Ruska před Goldfingerem, ve skutečnosti jsou to diference naprosto minimální.
Máme co dělat se zlatou érou bondománie, kdy 007 válcoval pokladny kin, Sean Connery byl tak slavný, až ho to otravovalo… a i u nás byla potřeba o Bondovi psát, i když ho skoro nikdo neviděl a levicovou inteligenci přesvědčoval o pokleslé zkaženosti cynické západní „kultury".
| Žiješ jenom dvakrát | |
| You Only Live Twice | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Sci-fi, Thriller |
| Režie: | Lewis Gilbert |
| Obsazení: | |
| Délka: | 117 minut |
| Premiéra ČR: | 26.04.2010 |
