Recenze: Opulentní Mládí mění umělecký film v masovou zábavu

Martin Bubrín
9. 10. 2015 12:00
To, že nový snímek italského režiséra Paola Sorrentina získal cenu diváků na festivalu v Karlových Varech, může v jistých ohledech vyznívat spíše negativně. Je Mládí skutečně případem, kdy je umělecký film devalvován na úroveň lidové frašky? Dozvíte se v recenzi Martina Bubrína.
Foto: 50. MFF Karlovy Vary 2015

Recenze - Od dob Federica Felliniho nebylo většího popularizátora italského filmu než Paola Sorrentina. Tvůrce, jenž si už odbornou veřejnost získal stylisticky progresivními snímky, jako je romantické krimi Následky lásky nebo politická freska Božský, do širšího povědomí diváků prorazil teprve před dvěma lety svou Velkou nádherou.

Až felliniovsky osobní portrét osamění a zároveň satira vyšší italské společnosti zabalená do elegantního a manýristického stylu znamenala v kariéře tvůrce dvojí zlom – jednak mu otevřela dveře do světa, protože získala Oscara za nejlepší zahraniční film, jednak předznamenala budoucí směřování jeho tvorby, která se od svých uměleckých kořenů stále více odpoutává k mainstreamu.

Pokračování střetu těchto dvou tendencí je i jeho nejnovější snímek Mládí, který vyvolal doslova "davovou hysterii" na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde také vyhrál cenu diváků deníku Právo – a to zaslouženě, protože se na festivalu jen těžko vyskytoval film, který by tak umně dokázal uspokojit běžné a zároveň náročnější diváky. Dá se samozřejmě polemizovat nad tím, že každý, kdo stojí ve frontě na film více než tři hodiny, své výsledné hodnocení nakonec zmírní, protože „to přeci za tu námahu stálo“.

Mládí však o své diváky usiluje mnohem sofistikovanějším způsobem, který opět podrývá dva způsoby nahlížení na film – jako lidovou komedii nebo navoněné pseudoumění maskující se za ušlechtilé dílo, jemuž se někdy přezdívá také jako midcult.

Sorrentino mezi tyto dva přístupy dává rovnítko a odpovídá tak na otázku, zda může film fungovat jako vzletná fraška o stárnutí a zároveň jako seriózní zamyšlení nad smrtí. Zasazení příběhu do odlehlého horského hotelu plného groteskních hostů s osobními minizápletkami se jinak obecně jeví jako účinný způsob, jak rozehrát převážně dialogový film se dvěma stárnoucími umělci, dirigentem (Michael Caine) a filmovým režisérem (Harvey Keitel), bilancujícími svůj předchozí život.

Oproštění od rozlehlé římské metropole směrem k uzavřenému prostoru tak dává šanci rozehrát Sorrentinův dosud nejintimnější a možná nejsubjektivnější film, který je opět díky specifickému režijnímu stylu úchvatnou vizuální podívanou.

Nejvíce problematicky se nakonec vyjevuje až samotný scénář, který tentokrát zobrazovaná témata nenaťukává jen subtilně, nýbrž obsahuje spoustu vzletného moralizování a polopaticky pronesených životních pravd, jež z úst hlavních postav působí podivně strojeně a nepřesvědčivě.

Vypadá to, jako by Sorrentino psal spíše krátkou povídku než filmový scénář, protože z Mládí občas prýští chladná a akademická literárnost než živelnost jeho předchozích počinů. Postavy vystupující ze svých osobních minipříběhů spolu interagují příliš mrtvolně na to, aby se jejich chování a dialogy daly brát více než jako součást promyšleného, nýbrž nepříliš uvěřitelného scenáristického konstruktu. Ani překvapivý závěr díky tomu nevyzní tak silně a stane se jen vizuálně líbivou a dojemnou, nicméně prázdnou scénou.

Empatii nepomáhají ani lidově humorné odbočky k momentům typu "dva dědci se předhánějí v tom, kdo je na tom hůře s prostatou", které narušují už tak dosti chatrnou strukturu plnou kompromisů mezi "vysokým" a "nízkým". Sorrentino se nakonec ale nepřiklání ani k jednomu ze dvou zvolených extrémů a nabízí film, který je sice strukturně podivně nevyrovnaný, nýbrž stále pozoruhodný spektákl, jenž zejména vyvolává diskusi o tom, co ještě je a co již není "umění". V současné době zřejmě neexistuje lepšího příkladu.

Hodnocení: 70 %

 

Právě se děje

před 57 minutami

USA reagují na nový bezpečnostní zákon pro Hongkong, začnou rušit politické výjimky

Americký prezident Donald Trump na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn vládě, aby zahájila proces rušení politických výjimek, které Hongkongu poskytovaly ze strany USA oproti pevninské Číně zvláštní status. Reagoval tak na nový bezpečnostní zákon pro Hongkong, pro nějž se ve čtvrtek vyslovil čínský parlament na svém plenárním zasedání. Informovaly o tom tiskové agentury.

Trump dodal, že Spojené státy také zakážou vstup do země "potenciálně rizikovým" osobám z Číny a začnou sankcionovat čínské oficiální činitele, kteří jsou podle Washingtonu zodpovědní za podrývání hongkongské ekonomiky. Podle amerického prezidenta Čína porušila své slovo ohledně zachování hongkongské autonomie.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Antidopingový výbor ČR povede Petra Volková

Novou ředitelkou Antidopingového výboru České republiky byla jmenována Petra Volková. Čtyřicetiletá doktorka práv vystřídala ve funkci Martina Lukavského, který organizaci vedl teprve od poloviny ledna. Vedení výboru se dosavadní zástupkyně ředitele Volková ujme oficiálně v pondělí.

Volková v minulosti spolupracovala s Českomoravským fotbalovým svazem a Českým olympijským výborem. V antidopingovém výboru působí tři roky a už v březnu byla pověřena jeho řízením.

"Výbor již zpracoval antidopingový národní program pro rok 2020. Ten obsahuje šest stěžejních oblastí, například prevenci, vzdělávání, testování, mezinárodní spolupráci a podobně. Bude třeba zafixovat do povědomí sportovní veřejnosti, že nejsme pouze orgán represivní, ale také preventivní," řekla Radiožurnálu.

Jejím cílem je také zlepšit komunikaci sportovců a dopingových komisařů. "Ten předmět naší činnosti nás předurčuje k tomu, že sportovci zřejmě nejásají, když vidí nás nebo komisaře. A právě proto bude potřeba zkvalitnit komunikaci se samotnými sportovci a vyškolit si lépe komisaře, aby tam nedocházelo k žádným komplikacím a kontroly probíhaly v pořádku," uvedla.

Další zprávy