Recenze: Opulentní Mládí mění umělecký film v masovou zábavu

Martin Bubrín
9. 10. 2015 12:00
To, že nový snímek italského režiséra Paola Sorrentina získal cenu diváků na festivalu v Karlových Varech, může v jistých ohledech vyznívat spíše negativně. Je Mládí skutečně případem, kdy je umělecký film devalvován na úroveň lidové frašky? Dozvíte se v recenzi Martina Bubrína.
Foto: 50. MFF Karlovy Vary 2015

Recenze - Od dob Federica Felliniho nebylo většího popularizátora italského filmu než Paola Sorrentina. Tvůrce, jenž si už odbornou veřejnost získal stylisticky progresivními snímky, jako je romantické krimi Následky lásky nebo politická freska Božský, do širšího povědomí diváků prorazil teprve před dvěma lety svou Velkou nádherou.

Až felliniovsky osobní portrét osamění a zároveň satira vyšší italské společnosti zabalená do elegantního a manýristického stylu znamenala v kariéře tvůrce dvojí zlom – jednak mu otevřela dveře do světa, protože získala Oscara za nejlepší zahraniční film, jednak předznamenala budoucí směřování jeho tvorby, která se od svých uměleckých kořenů stále více odpoutává k mainstreamu.

Pokračování střetu těchto dvou tendencí je i jeho nejnovější snímek Mládí, který vyvolal doslova "davovou hysterii" na letošním mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde také vyhrál cenu diváků deníku Právo – a to zaslouženě, protože se na festivalu jen těžko vyskytoval film, který by tak umně dokázal uspokojit běžné a zároveň náročnější diváky. Dá se samozřejmě polemizovat nad tím, že každý, kdo stojí ve frontě na film více než tři hodiny, své výsledné hodnocení nakonec zmírní, protože „to přeci za tu námahu stálo“.

Mládí však o své diváky usiluje mnohem sofistikovanějším způsobem, který opět podrývá dva způsoby nahlížení na film – jako lidovou komedii nebo navoněné pseudoumění maskující se za ušlechtilé dílo, jemuž se někdy přezdívá také jako midcult.

Sorrentino mezi tyto dva přístupy dává rovnítko a odpovídá tak na otázku, zda může film fungovat jako vzletná fraška o stárnutí a zároveň jako seriózní zamyšlení nad smrtí. Zasazení příběhu do odlehlého horského hotelu plného groteskních hostů s osobními minizápletkami se jinak obecně jeví jako účinný způsob, jak rozehrát převážně dialogový film se dvěma stárnoucími umělci, dirigentem (Michael Caine) a filmovým režisérem (Harvey Keitel), bilancujícími svůj předchozí život.

Oproštění od rozlehlé římské metropole směrem k uzavřenému prostoru tak dává šanci rozehrát Sorrentinův dosud nejintimnější a možná nejsubjektivnější film, který je opět díky specifickému režijnímu stylu úchvatnou vizuální podívanou.

Nejvíce problematicky se nakonec vyjevuje až samotný scénář, který tentokrát zobrazovaná témata nenaťukává jen subtilně, nýbrž obsahuje spoustu vzletného moralizování a polopaticky pronesených životních pravd, jež z úst hlavních postav působí podivně strojeně a nepřesvědčivě.

Vypadá to, jako by Sorrentino psal spíše krátkou povídku než filmový scénář, protože z Mládí občas prýští chladná a akademická literárnost než živelnost jeho předchozích počinů. Postavy vystupující ze svých osobních minipříběhů spolu interagují příliš mrtvolně na to, aby se jejich chování a dialogy daly brát více než jako součást promyšleného, nýbrž nepříliš uvěřitelného scenáristického konstruktu. Ani překvapivý závěr díky tomu nevyzní tak silně a stane se jen vizuálně líbivou a dojemnou, nicméně prázdnou scénou.

Empatii nepomáhají ani lidově humorné odbočky k momentům typu "dva dědci se předhánějí v tom, kdo je na tom hůře s prostatou", které narušují už tak dosti chatrnou strukturu plnou kompromisů mezi "vysokým" a "nízkým". Sorrentino se nakonec ale nepřiklání ani k jednomu ze dvou zvolených extrémů a nabízí film, který je sice strukturně podivně nevyrovnaný, nýbrž stále pozoruhodný spektákl, jenž zejména vyvolává diskusi o tom, co ještě je a co již není "umění". V současné době zřejmě neexistuje lepšího příkladu.

Hodnocení: 70 %

 

Právě se děje

před 26 minutami

GIBS nezjistila, že by informace z kauzy soudce Sováka vynášeli policisté. Prověřování odložila

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) odložila prověřování úniků informací v kauze soudce pražského vrchního soudu Zdeňka Sováka. Nezjistila, že se některý z policistů dopustil trestného činu. GIBS se záležitostí zabývala od poloviny prosince. Únik informací do médií kritizovala i ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO). Vinila z něj žalobce, což ale odmítla pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

"Vyhodnocením všech získaných materiálů a informací nebylo zjištěno podezření ze spáchání trestného činu ze strany příslušníka bezpečnostního sboru. Celá věc tak byla uložena ad acta," řekla mluvčí inspekce Ivana Nguyenová.

Benešová v lednu uvedla, že by se GIBS měla kauzou zabývat. Zároveň žádala Bradáčovou o prověření úniků. V případu soudce Sováka obviněného z korupce a ovlivňování soudních řízení podle ní některá média měla přístup k interním informacím.

Benešová také uvedla, že vzhledem k rozsahu a detailnosti informací je pravděpodobnější, že informace unikly záměrně od orgánů činných v trestním řízení. Pražské vrchní státní zastupitelství, jehož státní zástupce Sovákovu kauzu dozoruje, se proti kritice ohradilo. Únik ze spisů ze strany policie pak odmítl i šéf Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiří Mazánek. Mazánek i Bradáčová poukázali na to, že k únikům došlo až poté, co příslušné dokumenty obdržely strany trestního řízení - tedy mimo jiné stíhaní lidé a jejich obhájci.

Soudce Sovák čelí obvinění kvůli tomu, že podle vyšetřovatelů ovlivňoval odvolací řízení a nerozhodoval nezávisle, spravedlivě a nestranně. Počínal si tak údajně zejména kvůli slibům protiplnění od svého přítele, spoluobviněného podnikatele Milana Bíby. Soudce tvrdí, že úplatky nebral.

Zdroj: ČTK
před 46 minutami

Skepse z pořádání olympijských her roste. Téměř 60 procent Japonců by je zrušilo

Téměř 60 procent Japonců si přeje zrušení letních olympijských a paralympijských her, ukázal průzkum, který zveřejnila japonská tisková agentura Kjódó. Čtvrtina dotázaných obyvatel pořadatelské země si myslí, že by se hry měly konat navzdory zhoršující se epidemické situaci, ale bez účasti diváků. Dalších 12,6 procenta respondentů se domnívá, že by alespoň omezený počet diváků měl mít přístup na sportoviště.

Výsledky průzkumu odrážejí narůstající skepsi z pořádání her, které již byly kvůli pandemii o rok odložené. V současnosti se ale Japonsko potýká se čtvrtou vlnou epidemie covidu-19 a bojuje s nakažlivějšími mutacemi koronaviru, připomíná Kjódó. Pořadatelé již dříve rozhodli, že se hry uskuteční bez účasti diváků ze zahraničí.

Olympijské hry mají začít 23. července. V Tokiu a dalších osmi prefekturách je až do 31. května vyhlášen stav nouze.

Zdroj: ČTK
Další zprávy