Recenze - Setkání s jinými než americkými a českými filmy, jejichž konvence máme naučené, znamená vždy o něco namáhavěji číst odlišné kulturní kódy. Čím je civilizace globalizovanější, tím je vzácnější natrefit na dílo, které by bylo originální, protože vše se přizpůsobuje společným jmenovatelům libovolných uživatelů.

Když pak přijde do kin tříhodinový snímek o eskymácích nebo jako teď vyloženě buddhisticky laděný film z Thajska o převtělování duší, vyčerpává se největší část prožitku právě na nesmělém kontaktu s něčím cizím. Je to sice pochopitelné, ale zároveň také trochu chyba.

Foto: Aktuálně.cz

Ona nesmělost nám zabraňuje říct něco o tom, jestli jen nezůstáváme v uctivé vzdálenosti před něčím exotickým a vědomě si tak zabraňujeme ponořit se do díla. Každé setkání s uměním je setkání s jinakostí a cizostí, ale není to důvod mít se před tím na pozoru.

Jako k milým hostům

Když se přitom vypravíte na Strýčka Búnmího (zní to jako „vypravit se na výlet do lesa" a něco na tom je), není třeba se obávat, že k vám bude promlouvat něco složitého. Příběh je velmi jednoduchý a věci, které se tu říkají, nemají skryté významy; vše se podává s takovou přívětivostí, jakou chová hostitel k milým hostům. Nejvíc vás může zaskočit, že se z věcí nedělá problém a vše plyne podle přírodního řádu, přičemž jediným skutečným překvapením může být, že do „přírodního" spadá i to, co se v západní civilizaci obvykle chápe jako „nadpřirozené".

Strýček Búnmí, majitel farmy na pohraničí Thajska a Laosu, pomalu umírá, každodenní proplachování ledvin jen oddaluje jeho odchod z tohoto světa. Jak ale zjistíme, existuje i svět duchů těsně napojený na svět zvířat - a z něj do naší reality mohou přicházet návštěvníci, aby nám pověděli, jaké to je „na druhé straně".

Foto: Aktuálně.cz

Film trochu mate a znejišťuje tím, že všechny zdánlivě výhružné náznaky postupně zbaví jejich strašidelnosti,  a dokonce i tajemství. Zdá se, jako by kolem farmy obcházeli zlí opičí duchové, ale pak se odhalí, že jedním z těchto opičích tvorů je i ztracený Búnmího syn, který jednoho večera prostě přijde posedět ke stolu na verandě. Jistěže se ho přísedící zpočátku bojí, ale napětí za chvíli roztaje. Stejně tak Búnmího zemřelá manželka se vrátí jako duch,  ovšem jen proto, aby manžela připravila na to, že smrt není hrozná.

Atmosféra snímku se zvolna přelévá mezi „ospalou letní siestou" a „temnými a nepoznatelnými vibracemi" a postupně dospívá přes několik vsuvek s jinými příběhy až do stádia jisté vyprázdněnosti, nebo spíše zbavenosti všech určujících prvků. Nevíme, jak funguje čas a prostor.

Zdánlivě nesouvisející epizody

Pro filmy režiséra Apichatponga Weerasethakula je typické, že se skládají z několika na první pohled nesouvisejících částí, které si na základě absence jasné pointy později složíme dohromady a najdeme mezi nimi souvislosti. Weerasethakul nás tak „buddhisticky" učí překonávat „vnitřním viděním" protiklady vnějšího viditelného světa - obvykle toho dociluje tím, že smaže rozdíly mezi lidským a zvířecím, mezi civilizací a přírodou, mezi životem a smrtí a minulostí, přítomností a budoucností.

Foto: Aktuálně.cz

V jeho filmech postupně ztrácíme pojem o čase a jako „výletníci z města" v lůně přírody postupně očišťujeme svou duši od nánosů kultury. Hrdinové mění svou lidskou formu do zvířecí podoby, mezi jednotlivými lidmi oddělenými dlouho historií spatřujeme koloběh návratu duší a tak podobně.

Při popisu jemného fluida Weerasethakulových filmů je snadné sklouznout k patetičnosti, navíc je všechny výklady spíš svazují. Snad proto, aby nám autor zabránil v pocitech snadné dominance („to jsme si to ale krásně zinterpretovali a všechno to do sebe zapadá"), zařazuje do svých filmů finálové sekvence, které se vysvětlení vzpírají.  A koneckonců, proč by mělo vadit nechat se občas vykolejit? Nemůžou filmy působit jako zenové koany kladoucí nám stejné otázky typu „jak zní tleskání jedné ruky"?

Toto všechno by sice mohly být i omluvy pro jakékoli nepovedené a nesouvislé snímky. Weerasethakulova síla je ale v tom, že přes veškerou prostotu výrazových prostředků umí docílit velké působivosti. Například sekvence, v níž princezna trpící svou ošklivostí sestoupí do jezera, souloží zde s rybou a nakonec se v ní šťastně promění, by se jistě dala natočit pomocí okázalých digitálních efektů, ale neměla by v sobě poezii, jaké docílí Weerasethakul střídmým stylem.

Na co nezapomenu

Foto: Aktuálně.cz

Součástí obdivu k podobné filmařině je i předpoklad, že kromě sofistikovanosti lze ocenit i vytříbený primitivismus. Tak jako jsme v Česku v nedávných letech objevovali korejského autora Kim Ki-duka, který začal točit jako naprostý samouk a v každém filmu „nově vynalézal kinematografii", máme nyní podobnou možnost s Weerasethakulem.

Tedy, možnost ve více kinech po republice. Zatím si jeho tvorbu mohli pro sebe objevit jen návštěvníci festivalů (hlavně Febiofestu), kde se promítaly jeho předchozí kousky Tropická nemoc, Blisfully Yours a Světlo století.

U Weerasethakula přitom platí spíš pravý opak než u Kim Ki-duka - jako vystudovaný umělec se spíše oprošťuje od komplikovaného vědění a řemesla k něčemu „základnímu", až téměř na hranici, kdy znaky přestávají mít význam. Ne náhodou má film plakát kreslený s nevinností malého dítěte. Zatímco Kim (opravdu jde o příjmení!) se „naučil točit" a ze své surové symboliky postupně udělal klišé, Weerasethakul absolvuje zatím opačný proces „odnaučování se" a tím má před sebou otevřenou cestu.

No, a aby to nebylo tak vážné, tak přihodím první vzpomínku na  Apichatpongovo dílo. Jméno umělce mě dráždilo už jen tím, že v sobě obsahuje „piču", navíc jeho film se jmenoval Dobrodružství železné kočičky a měl být o prvním transsexuálním superhrdinovi, který se živí jako prostitut, ale v případě potřeby se promění v obránce spravedlnosti a neváhá k tomu použít svou spermopušku (alespoň tak to tehdy simultánně tlumočil můj kamarád, který se v překladatelské budce kuckal smíchy).

Film to byl vskutku podivný - vypadal jako homevideo, byl naprosto bláznivý a přese všechnu rozjařenost v sobě obsahoval až neúnosnou porci smutku. Jako by režisér dával najevo, že na realitu thajských prostitutů se nedá dívat jinak než prizmatem totálně nevěrohodné nadsázky a zoufale křečovitého pokusu o humor. Pod tím ale stále probleskovala všechna bída a ponížení:  na jeden z prvních záběrů, jak se probouzí nahý muž na posteli a ze zadku mu čouhá použitý kondom, do smrti nezapomenu.

Jakýkoli další Weerasethakulův film (mimochodem sám si je vědom nezapamatovatelnosti svého jména, a proto všem nabízí, ať mu říkají Joe) už nikdy nebyl tak explicitní, což je dáno i tím, že se nepřehrabuje ve špíně velkoměsta. Naopak - jak už bylo řečeno výše - jde o výpravy za hranice civilizace.