Recenze - Haywire znamená buď mentálně narušený (jednající zmatečně) či rozbitý, nefungující normálně. To samozřejmě můžeme brát jako odkaz k osudu a chování hlavní postavy nového snímku Stevena Soderbergha nebo jako sarkastický komentář k jeho působení v kontextech žánru a filmového průmyslu.

O Zkratu se člověk dočte ledacos. Že je to nezvládnutý a nudný thriller, podřadný pokus obléct agenta Jasona Bournea do ženských šatů. Že je to nezáživný akčňák bez života a adrenalinu. Nebo že je to divná „artová" nuda od režiséra, jehož filmy nikdy nedávaly valný smysl. 

Foto: H.C.E.

Totální zkrat provokatéra, kterému projde leccos. Jenže rodák z Georgie rozhodně nepatří mezi tvůrce, kteří by se zaobírali sériovou výrobou zmetků a kteří by ve stojatých mainstreamových vodách nedokázali vytvářet záludné víry.

Podobná škodolibost

Vezměme si třeba loňskou Nákazu, film, který původně nalákal na atraktivní nálepku katastrofické podívané, aby pak důsledně odrazoval chladnou brilancí, klinickou kázní a analytickou přesností v pojmenování toho, co nás v žánrovkách tohoto typu nikdy až tak nezajímalo.

Byla to škodolibost; promyšlená, dotažená po všech stránkách a podpořená důsledně podvratným castingem. Soderbergh vzal očekávání spektáklu a přetavil je v soustředěný rozbor strachu a odcizení. Podobnou škodolibostí je i jeho Zkrat - byť, to přiznejme hned na úvod, zdaleka nepředstavuje tak inspirativní a funkční celek, jehož význam by přežil závěrečné titulky.

Jaká očekávání a čtení film nastoluje? Hlavní hrdinkou je tajná agentka, zrazená, postavená mimo zákon, pronásledovaná. Mallory Kane je efektivní, přesná, nelítostná, vynalézavá… a ponechaná na pospas. Potud skutečně další verze špiónského „nomáda" Jasona Bournea.

Foto: H.C.E.

Mallory Kane je však také žena, což vnáší do hry další konotace - mimo jiné  zástup „agentek/mstitelek v sukních" od „takydrsné" Sandry Bullock (Slečna drsňák) až po Angelinu Jolie (Salt) či Zoe Saldana (Colombiana). A vzhledem k tomu, že Mallory nahlédne i na pěkné buržoazní soaré na starobylém sídle v doprovodu agenta britské tajné služby, můžeme v tom číst i obrysy notoricky známých třech čísel…

Kdo tu vlastně má koule?

Všechna nabízená čtení však Zkrat vyzkratuje. Asi nejvýrazněji se to projevuje v genderovém aspektu. Zatímco u dobrodružství zmíněných akčních hrdinek platí, že více adrenalinu při nich zakusí jejich stylista a kadeřník než divák, Mallory Kane přináší zcela opačný prožitek.

Téhle postavě člověk věří každý fyzický konflikt, věří jí i rozechvělou nejistotu, když vytahané oblečení musí zaměnit za luxusní šaty a „předstírat dámu". Věří jí dokonce i drtivou převahu nad většinou mužských postav. Steven Soderbergh totiž vsadil na oblíbenou praxi akčních béček a neobsadil herečku, nýbrž vysloužilou zápasnici MMA (mixed martial arts) Ginu Carano.

Foto: H.C.E.

Foto: H.C.E.

Mallory Kane je značně nebezpečným průnikem sexy ženské a efektní bojovnice. Gina Carano na neherečku překvapivě snadno spojuje tvrdou bojovou průpravu s neurážejícím „spontánním" projevem. Na jedné straně tak může Soderbergha svádět až k „osmdesátkovým" detailům hrdinčiny tváře (které by slušely jetým VHSkám značky BASF), zároveň mu ale umožňuje rafinovaně pracovat s napětím mezi mužským a ženským principem na plátně.

… chlapi ne

Casting je pro režiséra typicky sarkastický. Evan McGregor jako šéf Mallory vyniká hadí úlisností a servilitou přičinlivého byrokrata. Obvykle suverénní samec Channing Tatum vyhlíží proti Gině Carano jako vyjukaný zajíček a Antonio Banderas zase jako těžkopádný hispánský macho.

Foto: H.C.E.

Špionský „děda" Michael Douglas nezvládá ženský živel ani pořádně mentorovat; a tak jediný, kdo je schopný dočasně čelit síle a výbušnosti hlavní postavy, je jako vždy démonický agent-elegán Michael Fassbender. Vedle něj je hrdinka nesvá, vytržená z přirozeného prostředí a donucená k souboji, který je vůbec nejdrsnějším střetem světů někde na pomezí divoké soulože a animální brutality.

Soderbergh Mallory Kane pojímá jako - abych si vypůjčil slova kolegy Stejskala - objekt zcela jiného řádu. Dokonce i její otec (Bill Paxton) zjevně uvyklý lecčemu jen nevěřícně a bojácně zírá na virtuózní zabijácké dovednosti „své holčičky".

Chlapům ve filmu zkrátka „chybí koule", Mallory je aktivní, přímočará a jasně dominantní (to platí i pro jedinou sexuální scénu). Je v tom kus ironické svatokrádeže v hrobce kornatějících akčních matadorů a zároveň koňská dávka svěžesti a podvratnosti, s jakou si Gina Carano dělá na scéně (ve filmu i mimo něj) respekt.

Foto: H.C.E.

Prohazování rolí stihne i diváka, který je vypravěčskými prostředky postaven do role vyjukaného jelimána, jenž ničemu nerozumí. Film škodolibě začíná dialogem, v němž se odkazuje k dosud neznámým postavám i událostem, a celá první polovina je vrstevnatou retrospektivou, v níž Mallory líčí svoje osudy vyděšenému mladíkovi, jenž se jí náhodně připlete do cesty.

Nelze přehlédnout, jak se perspektiva „zmatené" postavy blíží té divákově. Strohé výzvy k opakování jmen a míst míří stejně tak k publiku, které se tak ocitá v podřízené pozici „trouby", který vlaje za vyprávěným.

… že by režisér?

Uvážíme-li, jak prostou historku nám Soderbergh, potažmo Mallory, vypráví, je až s podivem složitost formy. Úmyslně zmatečná expozice, dlouhá retrospektiva (během níž se střídají různé časy a prostory), rozuzlení opět provedené jako odkazy na minulost. Soderberghovo čarování s filmovou syntaxí zkrátka znemožňuje snímek hltat jako stravitelný flák.

Foto: H.C.E.

Zkrat je plný odepřených tužeb. Hrdinka není dostatečně křehká (tudíž o ní člověk nemá strach). Příběh je sice prostý, ale složitě strukturovaný (tudíž se staví do cesty tupé konzumaci). Nabízené reminiscence jsou důsledně popírány (takže si člověk nemůže vychutnat „čistou žánrovku"). Navíc film je, řečeno přímočaře, místy hnusný, studeně vybarvený a neuměle nasnímaný (rušivé protisvětlo, disharmonický střih v závěrečném souboji).

To všechno je přitom poskládané způsobem, který vylučuje nezáměrnost či neumělost. Jednotlivé přešlapy a nedůslednosti v rámci celku dávají smysl a jsou zjevně součástí Soderberghova záměru - rozbíjet očekávání a bavit se tím.

Požitek se tak vytváří přesně tam, kde by mělo nastoupit (a často nastupuje) největší zklamání. Některé scény nejsou napínavé, pokud je zkoušíme vnímat tradičně - ale jakmile přistoupíme na Soderberghovu hru, mají v sobě poměrně rafinovaný magnetismus.

To platí o fenomenálních kontaktních soubojích, během nichž nechává kamera vyniknout, že Gina Carano nepotřebuje polodetaily, kabely a záskok - ale platí to i o scénách, v nichž si režisér a jeho střihač pohrávají s dynamikou a barvami.

Výtečná je zejména parafráze bournovské „pěší honičky" v Barceloně, v níž se střídají barvy, hraje nesmírně vláčná hudba a napětí se rodí nikoli z frenetického střihu, ale z dlouhých záběrů, z promyšlených změn perspektivy a z oněch velmi kontaktních bojových scén.

Kam přijde tenhle drát?

Další rovinou, v níž se Zkrat vymyká, je jeho důsledná apolitičnost. Ačkoli se v příběhu míhají zástupci vlády USA, španělští státní zaměstnanci a čínští disidenti, Soderbergha nezajímá nic, co by přesahovalo rámec konání hlavní postavy.

Ta plní svojí misi a pak bojuje o holý život. Žádné konspirační pokroutky, dráždivé přesahy, kritika či agitka. Apolitičnost však sama o sobě může představovat politický postoj, a když uvážíme, kolik dlouhých nosů Sodergbergh ve filmu udělá, nezbývá než připsat na seznam další.

Zkrat je jako navenek zmatečné klubko drátů, které po zapojení ke kterékoli známé přípojce způsobí kolaps celé sítě. Jeho zábavnost spočívá jen a pouze v tomto zbytečném gestu: to sice nepřežije samo sebe, ale v jádru je neskonale zábavnější než otrocké nápodoby a ideologické zmetky, kterými nás filmový průmysl zásobuje.

Soderbergh zjevně těží z pozice toho, kdo může požívat výsad nějakého systému, a přitom ho opakovaně zkratovat, porušovat jeho pravidla, nefungovat dle očekávání… A jeho destruktivně-konstruktivní pošklebování dokáže pořád zároveň iritovat i bavit.