reklama
 
 

Recenze: Nákaza šíří odpor ke konspiračním teoriím

23. 10. 2011 11:10
Steven Soderbergh natočil další procedurální film

Recenze - Tento film je sám jako kulturní virus. Nutí každého říkat, že si po jeho zhlédnutí začal víc umývat ruce. A taky všem připadá jako „ty katastrofické filmy s kolektivním hrdinou ze 70. let", i když připomíná spíš filmy raných 80. let: Den poté a Vlákna.

Oficiálně bývá rovněž dost zavádějícím způsobem inzerován jako akční thriller, případně drama. Nejspíš proto, že to splňoval poslední velkofilm o epidemii Outbreak  - a produkční studio touto připomínkou chce navázat na jeho úspěch. Někomu Nákaza připadá i jako horor, kde je monstrum neviditelné a ukazuje se svět jen krůček před tím, než všichni ti mrtví vylezou z hrobu a začnou coby zombie požírat živé, dosud nenakažené.

Bezbřehý a bez pointy

Jak ovšem napovídá originální název Contagion, jde především o „procedurální film" zachycující šíření viru, ale také paniky mezi lidmi. Mohl by to být hraný dokument bez doprovodného komentáře nebo atraktivněji udělaná přednáška o nebezpečích epidemií i o tom, jak se k informacím o nich staví vlády a média.

Už jeden z předcházejících snímků režiséra Stevena Soderbergha s názvem Traffic: nadvláda gangů měl podobnou stavbu, snažil se popsat síť distribuce a užívání drog; bez patosu i velké empatie, jen jako chladný záznam oběhu zboží a oběhu látek v krvi. I Traffic koneckonců znamená jen technicky míněnou „dopravu".

Model vyprávění představující spletitou síť globálně propojeného lidstva pak rozvíjel i scenárista Trafficu Stephen Gaghan ve svém režijním počinu Syriana - tentokrát šlo o pokus vykreslit závislost západního světa na ropě. Tento typ filmů, v nichž se dějové nitky neprotínají v okázalých pointách, jež by nám měly přinášet katarzi, se pochopitelně setkávají s méně nadšenou odezvou publika než vykalkulované dojáky typu Amorres Peros nebo Babel, které stojí na „osudových setkáních".

Nákaza, jež patří k posledním Soderbergovým filmům před ohlášeným odchodem z Hollywoodu, se rovněž neohlíží po klasické divácké vděčnosti - tedy uspokojování emocionálních potřeb a jednoznačném odpovídání na složité otázky. Právě v tom, jak je snímek otevřený, bezbřehý a „bez pointy", spočívá ale právě jeho přínos.

Nese to ovšem i dva (zřejmě nezamýšlené) efekty: někdo se může ke konci začít nudit, protože k postavám si moc nejde vytvořit vztah. Někdo naopak může mít přes pocity napětí dojem, že film je mělký a měl by být tak o 20 minut delší.

Náhodné umírání

Přestože tu není akce v pravém slova smyslu (honičky, výbuchy, přestřelky, bitky), peníze z 60milionového v rozpočtu jsou na plátně vidět. Snímek má ohromný záběr -  tj. vybírá si do hledáčku mnoho lokací po celém světě a postavy ze všemožných profesí i sociálních vrstev.

Lidé tu umírají naprosto náhodně bez ohledu na to, zda je hrají filmové hvězdy, či méně známé tváře: svou imunitou si nemůže být jistý Matt Damon, Gwyneth Paltrow, Kate Winslett, Jude Law, Marion Cotillard, Laurence Fishburne, John Hawkes, Eliot Gould či Bryan Cranston a už vůbec ne desítky dalších - takhle rozsáhlé obsazení se, mimochodem, jen málokdy vidí.

Zmínit si zaslouží dvě věci: naprosto nenápadná Jennifer Ehle (silně připomíná Meryl Streep zamlada) se postupně stane hlavní hrdinkou a Gwyneth Palthrow je rozhodně příjemnější vidět umírat než ji slyšet zpívat. (Tento „spoiler" si dovoluju uvést jen proto, že to není žádný spoiler, ale i kvůli tomu, že se o předem zveřejněných záběrech mrtvolného výrazu dotyčné herečky rozvinula poměrně zábavná celosvětová debata, zda by tato protivná rozmazlená hvězda měla už navždy ve filmech raději jen umírat, či zda jí dotyčná scéna dovede vrátit v očích veřejnosti zpět sympatie.)

Steven Soderbergh se každopádně zasloužil o to, aby herci vypadali ve filmu co nejhůře a nejstrhaněji, čímž narušil jejich klasickou hvězdnou auru. Za tímto účelem si sám vedl i RED kameru a podařilo se mu s vynecháním umělého svícení docílit opravdu odpudivé podívané. IMAX verze, která u nás ovšem nepoběží, musí být extra děsivá. Přitom se Soderbergh nijak nevyžívá v brutálních detailech. Například pitva mozku nepůsobí drasticky tím, co ukazuje, ale samozřejmostí, s jakou se věci dějí.

Výrazně sterilní atmosféru (tak opojně odlišnou od většiny hollywoodské produkce) podporuje i hudba Cliffa Martineze - jenž kromě Soderberghových filmů Od Sexu, lží a videa až k Traffic a Solaris, složil sountdrack i pro nedávný Drive. Jeho zvukově ambientní doprovod je příkladem dokonale moderní filmové hudby; je nesmírně silná, přitom na sebe neupozorňuje svou masivností. Zdá se, jako by tato hudba jen vyjadřovala určité vibrace ve vzduchu; nemusíte se do ní zaposlouchávat, ale přitom díky ní vidíte víc.

Odpor ke konspiračním teoriím

Mimo vybočení z pravidel klasického hollywoodského vyprávění a hvězdného systému Nákaza mate publikum ještě jednou věcí: je nesmírně obtížné říct, jaké poselství přináší, respektive jakou politickou pozici zastává.

Jak většina herců, tak režisér i scenárista Scott Z. Burns (Bourneovo ultimátum, Informátor!) spadají do světonázorového pole „levicových liberálů". U těch se předpokládá, že mají mimořádnou nedůvěru ve státní instituce, oficiální verze velkých případů a mimořádnou citlivost k jiným kulturám. V Nákaze se ovšem zdá, že vina je kladena na „špinavé Asiaty, co si nemyjí ruce" a že Světová zdravotnická organizace (WHO) dělá (nezištně) vše pro to, aby ochránila zdraví obyvatel celé planety.

Zatímco paranoidní thrillery 70. let (k nimž se Soderbergh různě odkazuje) viděly největší zlo společnosti právě v neosobních institucích, Nákaza v nich naopak spatřuje jedinou naději. Znamená to, že se „Soderbergh nechal podplatit a natočil propagandu jdoucí na ruku farmaceutickým firmám?" Tato obvinění teď kolují internetem a v podstatě replikují to, co říká sám film o bloggerech milujících konspirace: že jsou to chorobně podezíravá paka.

Pokud by totiž Nákaza byla propagandou, pak opravdu mimořádně sofistikovanou - „průměrného diváka", který se chce bavit, totiž odpuzuje. Navíc zcela bez obalu se zde rozebírá, nakolik byly epidemie ptačí a prasečí chřipky pouhými fámami, které měly podpořit prodej zbytečných vakcín. Na konci pak ale není jasné, zda blogger Alan Krumwiede (Jude Law) je darebák a podvodník, nebo idiot, který věří vlastním bludům.

Chytil dotyčný virus, měl úplně obyčejnou chřipku, nebo to jen nahrál? Funguje neoficiálně doporučované homeopatikum Zlatice? Nebo funguje skutečně laboratorně vyrobená vakcína? Film nic z toho nedoříkává a dává šanci myslet si, co chceme.

Nejlépe tak lze Nákazu přijmout nikoli jako zakuklenou propagandu, ale vzácný záblesk kritického rozumu a výraz odporu ke konspiračním teoriím a povrchnosti dnešního světa. Zobrazením obrovského řetězce náhod nám film dává na srozuměnou, že jakékoli řízené manipulování s veřejným míněním, případně ani ekonomikou a čímkoli dalším, nemůže dlouho trvat a nelze ho prokalkulovat.

V tomto je možné Nákazu přivítat jako film, který se nesnaží nikoho šokovat, ale spíše přimět k zamyšlení. Nevyhne se ale přitom ani námitkám, že obsahuje různé věcné chyby (např. šíření viru se děje geometrickou, nikoli kvadratickou řadou), ať už byly spáchány z čiré nevědomosti, nebo se zde objevují kvůli většímu spádu děje. Odnést si také z tohoto snímku poselství „nikam necestujte, ničeho se nedotýkejte" není zrovna praktické: ve skutečnosti cestování a osahávání věcí zlepšuje lidstvu jako celku imunitní systém.

Ale jinak - důkladně dezinfikovaný palec nahoru.

Nákaza
Contagion
Žánr: Akční, Sci-fi, Thriller
Režie: Steven Soderbergh
Obsazení: Matt Damon, Marion Cotillard, Gwyneth Paltrow, Kate Winslet, Jude Law, Laurence Fishburne, John Hawkes, Josie Ho, Bryan Cranston, Sanaa Lathan, Jennifer Ehle, Elliott Gould, Demetri Martin, Chin Han, Monique Gabriela Curnen, Jillian Armenante, Enrico Colantoni, Armin Rohde, Tien You Chui, Sanjay Gupta ad.
Délka: 106 minut
Premiéra ČR: 20.11.2011

autor: Kamil Fila | 23. 10. 2011 11:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama