Recenze - Sousloví win win se používá při sportovních turnajích jako strategie, která je výhodná pro všechny zúčastněné. Takže hra, se kterou jsou spokojení tak trochu všichni a tak trochu nikdo. V případě stejnojmenného filmu herce a režiséra Thomase McCarthyho se stejné přirovnání hodí i na dílo samo.

Foto: Kultura

Příběh o právníkovi a trenérovi středoškolského zápasnického týmu, který manipuluje se členy jedné rodiny, aby zajistil svému klubu sportovní úspěch, patřil mezi hity Sundance. Přehlídka se sice tváří jako vlajkový festival „amerického nezávislého filmu", jenomže při tom zakrývá fakt, že americký nezávislý film, jak ho známe z osmdesátých a devadesátých let, zesnul už před řadou let a sundancové tituly jen trochu nevkusně obcují s jeho mrtvolou.

Líbit se všem

Filmy ze Sundance obvykle hrají přesně strategii win win - vycházejí z populárních žánrů a snaží se o líbivé a hladké filmové vyprávění, čímž hladí po srsti diváky hollywoodských filmů. Zároveň se odehrávají v civilním prostředí amerického předměstí a přimíchávají do děje různé sociální problémy, výstřednosti nebo intelektuální odkazy, čili atrakce pro „náročnější" festivalové publikum.

Problém win win strategie je samozřejmě v tom, že když se snažíte zalíbit všem, může se vám stát, že vás prokouknou a nezalíbíte se nikomu - asi jako když sledujete sportovní zápas, který se oba týmy snaží uhrát s co nejmenšími škodami i zisky. Velká část „nezávislých" filmů ze Sundance jsou sice příjemné, ale zároveň trochu zbytečné a nudné slepence výše zmíněných prvků, které dělají dobře divákům, již se spokojí s malými porcemi „zábavy" i „umění". ¨

Foto: Kultura

Foto: Aktuálně.cz

Přímo s filmem Win Win to naštěstí až tak špatné není. Nekouká z něj snaha podbízet se různým diváckým skupinám, nesází vše na jeden výstřední nápad ani neelitaří s odkazy na různé „intošské" klasiky. Na druhou stranu je to jen další milý film s milými lidmi, kteří se sice ke konci trochu poškorpí, ale nakonec se vše v dobré obrátí.

Škoda, protože režisér Tom McCarthy se tu vrací k motivu stěhování, bezdomovectví a provizorních azylů u cizích lidí, který známe z jeho předchozího filmu Nezvaný host. Jenže ten byl nevtíravě empatický a nebál se obnažit bolestivá místa problému přistěhovalectví, ovšem ve Win Win mají i pochybné existence pohledné a čisté tváře a nezvládají napáchat žádné skutečné zlo.

Skutečné drama?

Vůbec z filmu čiší snaha přiblížit se každodenním problémům obyčejných lidí, ale zároveň neochota poskvrnit se nějakou skutečnou špínou, kterou by takový zájem mohl přinést. Výsledkem je zápletka, kterou bychom se nebáli vyprávět kamarádům u piva jako zábavnou historku, ale sotva bychom ji označili za skutečné drama.

K chudému advokátovi Mikeovi se kvůli malému podvůdku nastěhuje puberťák, jenž se může stát hvězdou školního wrestlerského týmu, který právník vede. Advokát se snaží chlapce ve své domácnosti i v týmu udržet, ale podvůdek vyjde najevo. Navíc má advokát tvář Paula Giamattiho, která předvádí obvyklý rejstřík smířlivých úsměvů i starostlivých výrazů, takže je ještě o to snadnější mu odpustit.

Větší problém už je odpustit tvůrcům způsob, jakým nakládají s postavami, které mají skutečné problémy. Osamělý teenager, který najde azyl v Mikeově domácnosti, je střižený přesně podle šablony, která říká, že dítě z rozvrácené rodiny musí být nadprůměrně nadané a díky své samorostlosti je obklopené romantickou aurou bytosti stojící stranou všednodennosti. Ještě méně uvěřitelná je postava jeho matky, která je vyléčená feťačka, jenže se chová jako sebevědomá prospěchářská mrcha, na jejíž vizáži a na chování není po drogové závislosti ani odvykačce žádná stopa.

Win Win tak i ve svých sociálně nejnapjatějších motivech zůstává doma na americkém předměstí, kde žádný problém není dost velký na to, aby ho nešlo vyřešit s čistýma rukama a zářivým úsměvem.