Recenze - V Polsku mají z jakéhosi obtížně pochopitelného důvodu rádi české filmy. A to nejenom „klasické české filmy", ale i ty z posledních let. Sice na základě oněch klasik vzniklo rčení „to je jako v českým filmu", což znamená „aby se v tom prase vyznalo" - ale myslí se to v dobrém.

Možná důvod oné relativní popularity spočívá v tom, že sami Poláci mohou být trochu unaveni svou vážnou filmovou tvorbou. Zatímco u nás probíhala veselá normalizace a s tebou i s Husákem nás bavil svět, v Polsku bylo hnutí „morálního neklidu", vedly se intelektuální debaty a stávkovalo se. Tato serióznost a odvaha věci řešit je vlastní i tamní kinematografii. Ne že by neexistovaly žádné polské komedie, vzpomeňme jen na Julia Machulského, ale ty české přinášejí závan čehosi uvolněně bláznivého a nesvázaného patosem.

Pro Poláky jsme trochu taková legrační zvířátka, holubičí povahy a knedlíkoví Pepíci, na něž se dá dívat svrchu a smát se jim, jak pohodově proplouvají dějinami víceméně bez újmy, protože nemají skutečnou národní hrdost a pořádně nebojují.

Hlavní grázlové byli Rusáci

Ve vztahu k Čechům ale zůstává jedno trauma, kdy mají Poláci pocit, že nejsou úplně nadřazení - „spřátelená výpomoc" při srpnové invazi vojsk do Československa roku 1968. To, že k nám tanky nepřijely chránit socialismus, ale představovaly okupační sílu, uvádí dodnes do rozpaků běžné občany i politiky. Ehm, ehm, jak se z toho vykroutit?

Co takhle natočit komedii, že jsme to my, Pszonci, nemysleli tak úplně zle a hlavní grázlové byli Rusáci? Cokoli přece může být zlehčeno; hlavně, když to umenší pocit viny a uvolní se napětí. Východisko sice vyznívá trochu pochybně, ale vždyť už existují komedie i o Hitlerovi a koncentračních táborech - a vojenská invaze je mnohem slabší káva, tak co? (To se pokouším se imitovat záměry tvůrců.)

Foto: bontonfilm

Předpokládám nicméně, že Operace Dunaj celovečerně debutujícího pětačtyřicátníka Jacka Glomba nebude v Česku (a zřejmě i v Polsku) odmítnuta proto, že si dělá legraci z vážných věcí, ale bude zatracena do morku kostí pro zoufalou nevtipnost, upachtěnost a umrtvující nudnost.

Zápletka spočívá v tom, že se čtyři polští vojáci ve stařičkém tanku ztratí své koloně a nabourají čelně do hospody, kde místní české osazenstvo zapíjí odchod zdejšího přednosty stanice do důchodu. Děj pak jen televizně nuzně těká mezi vesnickým pajzlíkem a rybníkem za ním, pomineme-li linii motocyklového výletu polského důstojnického páru nerovnoměrného fyzického vzrůstu; přiboudlé páření skrčka s hrochem nemá cenu dále rozvádět.

Humor setřený hadrem z hospodského stolu

Nevzpomínám si, před kolika lety naposledy jsem zažil kino tak otrávené a ubité jako při sledování této ospalé frašky, kde byl veškerý humor setřen z hospodských stolů páchnoucím hadrem, vymáchán v kbelíku a vylit do kanálu. Pokud se bude pořádat mistrovství světa v zabíjení vtipů, dejte si na Glomba a jeho scenáristy Jacka Kondrackého a Roberta Urbanského pozor, budou mezi favority.

Foto: bontonfilm

V Operaci Dunaj nefunguje nic na jakékoli úrovni. Symbolická omluva a sbratření probíhají tak, že se z Poláků udělají popletená jelita a z Čechů pohodlní pivní tlachalové. Tyhle dvě skupinky se tedy náhodou sblíží; ale co na to řeknou ti ostatní, již nechtějí být nahlíženi pomocí národnostních stereotypů? Budou mít pocit, že film je o nich? Těžko.

Zásadním omylem bylo už to, že se Glomb na adaptaci své vlastní divadelní hry připravoval tím, že se díval na české filmy z posledních deseti patnácti let (čili hlavně na Hřebejka) a nakonec si přivzal coby uměleckého poradce Jiřího Menzela.

Přitom se nedokázal zbavit toho, aby projektoval do postav určité heroické polské vzorce chování, takže vedle různých pelíškovských karikatur, které si musejí pomáhat, se tu vyskytují úplně od reality i nadsázky odtržené figury a momenty. Výsledkem je babylónské zmatení jazyků a kultur - jež nastává přesto, že všichni hovoří svou původní řečí.

Poprvé se mi tak například stalo, že jsem se styděl za to, jak a co hraje Martha Issová, která přitom dovedla být vždy přirozená. Její postava bojovné Češky, jež se mávnutím proutku zamiluje do mladého polského tankisty, vyznívá svou snaživostí jednoduše trapně.

Žádní skuteční lidé

Foto: bontonfilm

Navíc je tu hudba, která zní tak, jako by si o nás Poláci mysleli, že jsme „Jugoslávci" - anebo prostě jenom Glomb moc poslouchal Hřebejka, který má zase rád Gorana Bregoviče, jenž skládá pro Kusturicu.

Kusturicovsky nepřípadně působí ostatně i finále. Vzhledem k tomu, že vražda na tyranu (diváků) není zločinem, nemůžu si odpustit prozrazení konce. Nápad „necháme Čechy spolu s Poláky odjet na tanku do Vídně a bude to celé metaforicky otevřené v duchu kampak asi dojedou" by svou modelovostí neobstál ani v 60. letech, kde umělci milovali nic neříkající alegorie. (Tedy, ne že by šel tehdy natočit film o srpnové invazi; mám na mysli pouze styl.)

Glombovo prohlášení „Nezajímá mne ideologie, ale historie z pohledu člověka" nedává sebemenší smysl zkrátka proto, že v jeho filmu žádní skuteční lidé nejsou, tudíž se tu nemá kdo s čím konfrontovat.

Poslední záchranou by mohlo být, pokud by scénář herce aspoň zasazoval do vtipných situací, které vyplývají z děje. Jenomže Operace Dunaj stojí na uměle vytvořených pseudovtipech a potom na něčem, co těžko nazvat jinak než dramaturgická demence. Omlouvám se za ten výraz, jinak to nejde.

Foto: bontonfilm

Několik příkladů: v úvodní scéně mobilizace leze polský důstojník přes bránu, spadne a roztrhne si kalhoty - ovšem podélně na holeni. Neexistuje způsob, jakým by se mu to mohlo podařit, ale má to být gag. Potom spadne ještě jednou z římsy a zlomí si nohu.

Tu má po zbytek filmu v sádře, z níž mu viditelně čouhají prsty. Jakmile ovšem sádru vloží do ohniště a ona vzplane, má celé chodidlo zafačované. V následujících scénách nemá popáleniny prstů, které opět trčí ven. Někdo by to mohl považovat za hnidopišství, ale jde jen o malou ukázku, jak se v Dunaji vyrábí humor z ničeho.

Doposud nejhorší film roku

A další ochutnávka: tank vjede do hospody, rozmašíruje stůl, u nějž původně seděl pan přednosta s holubem v kleci. Pan přednosta je ovšem na záchodě a holub uletí. Žádná postava pana přednostu nehledá asi půl dne.

Vzpomene si na něj až paní hostinská, která uvidí přeživšího holuba. Přesně (!) ve chvíli, kdy se Češi i Poláci rozhodnou posunout holýma rukama (!) tank, aby přednostu vyprostili, se dotyčný vzbudí na záchodě a začne se čile a hlasitě dožadovat otevření zaseknutých dveří.

Polský voják je do několika vteřin vykopne a přednosta zde leží v bezvědomí, neschopen slova. Postavy ho položí na stůl a začnou oživovat, on tvrdí, že neumírá, ale pak ho zničehonic vynášejí ven na dvůr a hodlají pohřbívat. Přednosta se ovšem vztyčí a do posledních scén vyčítá Polákům, že mu zabili holuba. Možná by mu Eva Holubová (paní hostinská) mohla říct pravdu dřív...

To není zveličování, ale čistý popis anti-humorné nenávaznosti scén. A čisté demence. Operaci Dunaj neomlouvá nic. Letargické tempo, vtíravé figurkaření, neschopnost načasování, neschopnost pojmenovat a vyhmátnout cokoli podstatného. S přehledem doposud nejhorší film v kinech tohoto roku.