Recenze - V roce 2010 zapůsobil seriál Okresní přebor na obrazovkách televize Nova jako zjevení. Velkorysý rozpočet, natáčení v plenéru, mnoho herců v záběru a ejhle, dokonce vtipné (i výjimečně sprosté) dialogy a plnokrevné postavy, které si lze zapamatovat a v jistém smyslu i zamilovat; přestože jsou to většinou dost idioti.

V každé z šestnácti dvacetiminutovek se nejen opakované vtipy stávají stále lepšími vtipy, ale posunuje se lehce také vývoj jednotlivých figur. Takový mančaft přece musel dostat větší hrací plochu, buď několik čtyřicetiminutovek, nebo celovečerní stopáž. Nyní premiérovaný snímek Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka si svým názvem a patetickými plakáty dělá legraci z bombastických podtitulů a vizáže mnoha filmových trháků i béčkových podívaných. Zároveň přitom svádí souboj sám se sebou, respektive se svým seriálovým zázemím.

Ano, herci a herečky tu jsou stále skvěle uvolnění, nenucení a sehraní (a to včetně těch nových), plenérů je tu ještě více a interiérů ještě méně a celkové načasování všech replik a výměn pohledů činí z Okresního přeboru jednoznačně nejlepší českou komedii za minimálně deset let. Toto hodnocení si vytkněme před závorku celého následujícího textu.

Foto: Bontonfilm

Dokonce ani nemá cenu vtahovat do hry otázku, zda pro kinofilm stačí, aby se spokojil s formou, která sice překračuje televizní standard, ale na plátně už může působit lehce chudě a staticky. I když je tento film o fotbale, nesoustředí se na pohyb, ale naopak na jistou zatuchlost a zatuhlost (společenských poměrů, nepraných dresů i kloubů okresních čutálistů).

Samo dějiště se ráchá v jistém bezčasí, někde zhruba v polovině 90. let - či alespoň připomíná vesnici, kam ještě nebyl zaveden internet a digitální televize. O technické novinky se v seriálu staral pokladník Ludvík Hovorka, ale ten ve filmu nemá významnou úlohu. Mentálně je dokonce hlavní hrdina, trenér Josef Hnátek, zakotven hluboko v minulém režimu, neboť vzpomínkami se neustále upíná k sezoně 1972, kdy byl coby hráč SJ Slavoj Houslice na dosah postupu do kraje.

Vlažné fandění bez kritiky

O tom, že jde celkově o vzpomínání na „staré zlaté časy", které nenávratně odcházejí, vypovídá i vedlejší dějová linie s kolotočáři, kteří se kvůli nehodě zastaví ve vesnici a u fotbalového hřiště si rozloží maringotky. Najednou na člověka dýchne odér čehosi, co tu s námi bylo už za socialismu jako odlesk něčeho zápaďáckého a z čeho se stal po převratu dokonalý přežitek, který naopak už nevyhovoval dravosti doby.

Foto: Bontonfilm

Snímek má mistrovský punc v navozování atmosféry a kresbě prostředí, ale zdá se, že projevuje nulový zájem dát najevo jakýmkoli způsobem, co si myslí o svých hrdinech. Jistá apatičnost se tak pomalu kryje i se schvalováním či vlažným fanděním; „nejhůř" snad takovým něžným popichováním.

Scenáristé Petr Kolečko a Jan Prušinovský (jenž je zároveň i režisér) se pohybují už krůček od toho, aby jejich dílo vyznívalo jako kritika a výsměch lidem upnutým na malicherný cíl, dostat se z okresního do krajského přeboru. Ale nikdy se k tomu neodhodlají, protože své postavy mají příliš rádi, ať už proto, že jim na nějaké úrovni rozumějí (sami jsou sportovní fandové), nebo také proto, že mají radost, jak se jim komediálně vyvedly.

Možná vyznívá nepatřičně chtít po pouhé komedii, aby byla společenskou kritikou. Jenomže film se svým tónem výrazně liší od seriálu a rozhodně není pouze komedií. Zatímco seriál využíval krátké délky jednotlivých dílů k co nejlépe pointovaným anekdotám, na něž byly „náhodou" navěšeny i trefné charakterové studie; film má najednou plno času k tomu, aby pečlivě sledoval jednu postavu, která navíc v prostředí působí lehce cize.

Foto: Bontonfilm

Miroslav Krobot coby Josef Hnátek má být umanutý, nerudný a neoblíbený trenér na pokraji infarktu. Mužstvo ho má nesnášet, ale všichni se ho bojí, takže si nikdo neodváží nic říct. Ale tím, jak je Hnátek odtržen od ostatních a jak působí jako nepřátelský element, o to víc nás zajímá, co ho žene a žere, když fakticky není s ostatními ani v žádném lidském kontaktu. Zcela bez nadsázky je filmový Okresní přebor portrétem člověka totálně odcizeného svému prostředí, člověka nejen fanatického, ale vyloženě až psychopatického a žijícího uvnitř svého osobního světa, jemuž ostatní ani nemůžou rozumět.

Pravý chlap pevných zásad

Když Jan Prušinovský v propagačních rozhovorech říká, že pro něj Hnátek ztělesňuje pravého chlapa pevných zásad, jakých už moc není, chce se zvolat: Ještěže tak! Ještě aby rodiny a okolí terorizovalo víc podobných psychopatů; ještě že proběhla ženská emancipace, aby se podobný machismus oslabil, a ještě že lidé s horšími sociálními návyky mají k dispozici počítače, aby se mohli vybít v diskusích na internetu a při trojrozměrných střílečkách.

V Prušinovského vyznáních je těžké odečíst míru ironie, s jakou se staví k Hnátkovi, kterého přirovnává například ke svému dědečkovi. Jako by šlo o vzpomínku na to, že v dnešním světě už muži údajně nemají takovou šanci se na něčem vybít a osvědčit svou zásadovost a nezbývá jim nic jiného než fotbal.

Foto: Bontonfilm

Právě tím, že Okresní přebor přestal být jenom komedií, ale pouští se do vážnějších témat a úvah na téma smrti či smyslu života, se ovšem najednou jeho lehkovážnost daná „prosluněnou" kamerou, laškovnou hudbou i hláškovacím způsobem komunikace mezi postavami zdá být povrchní a nepřesvědčivá.

Hardcore Chalupáři

Možná by někoho napadlo, že jde o „light" pokračování metod zavedených třeba Milošem Formanem (Hoří, má panenko!) nebo Jaroslavem Papouškem (Ecce homo Homolka), ale spíš jsou to Chalupáři v trošku hardcore kabátku; chtělo by se napsat Kabátu, aby vynikl druh rockově-pivního rebelství tolik typického pro dnešní Česko.

Filmový Okresní přebor se tedy jen zdánlivě více blíží realitě, ale přitom neustále vyvolává pochybnosti o tom, zda žijí až tak fanatičtí lidé jako Pepik Hnátek, a pokud ano, čím si zasluhují naši pozornost, když se odmítají jakkoli otevřít. Vzhledem k tomu, že i přes délku 104 minut snímek účinkuje jen jako jednorázová anekdota o „sparťanském srdíčku", zdá se, že ani Prušinovský a Kolečko, přinejmenším s Okresním přeborem, nechtějí vstoupit do vyšší filmové ligy, kde už se mísí směšné, smutné i tragické okamžiky tak, že nelze mít na konci dobrý pocit.

Skoro to pak spěje k tomu, že role Pepika Hnátka v Okresním přeboru zpětně vrhá znevažující světlo na ostatní Krobotovy postavy „mužů s tajemstvím a traumaty", ať už je jím přístavní strážce Maloin v Muži z Londýna od Bély Tarra, sveřepý otec ve slovenském dramatu Dům, nebo nádražák Alois Nebel.

Jakmile se budeme znovu dívat na tyto snímky se vzpomínkou na Okresní přebor, může nám zarytá mlčenlivost těchto zvnějšku interesantních chlapíků snadno připadat jen jako zástěrka za vnitřní primitivismus a prázdnotu. Nejspíš jsme ale asi znovu svědky zvláštní „chyby" typické pro více českých filmů - obsazení příliš inteligentních herců s existenciální jiskrou v oku do rolí blbů, které je chyba litovat a jediné rozumné je poslat je k psychiatrovi nebo psychologovi.

A ještě z jiného úhlu pohledu - Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka je zábavný film, jehož největší slabinou je, že se může líbit i strašným trotlům, kteří se tu buď přímo poznávají ve svých obrazech na plátně (např. Ondřej Vetchý coby Jirka Luňák se tu chová ještě mnohem patologičtěji než v seriálu), nebo si tito fotbaloví fanatici mohou připadat o trochu lepší díky tomu, že jsou filmoví hrdinové opravdu hodně směšní a ubozí. Pokud budete mít to štěstí, poslechněte si, s jakým láskyplným pohrdáním, směsí  mazlivosti a povýšenosti, vyslovují tito "fotbaloví diváci" ono krátké Pepik.

Ani jedno z toho by se člověku nemělo stát při sledování zmiňovaných filmů od Formana, Papouška nebo Svatby jako řemen od Jiřího Krejčíka. (Přinejmenším v době jejich premiéry, kdy nebyly tak "televizně ohrané".) Kdo za to může? Asi částečně i merchandising - dnešní touha prodávat filmy jako zážitky, k nimž si můžete kupovat suvenýry.