Rodina pražských volnomyšlenkářů Marákových se za ty roky stihla docela dobře zabydlet ve vsi na dosah lesa. Místní zemědělci Papošovi už nejsou nepřátelé, rodiny propojil svazek nejmladší generace. Fáze vzájemného obohacení skončila. Nyní venkov ukazuje i své temné stránky.
Film Cesta domů, závěr trilogie o smíření města a vesnice, je hlavně o bolestivých stránkách života. Bohužel tato poloha režisérovi sedí nejméně.
Po Cestě z města, kde se manželé Honza a Markéta Marákovi v podání Tomáše Hanáka a Barbory Nimcové zbavovali moderních technologií i neblahých „civilizačních nánosů“, se Tomáš Vorel před devíti lety vrátil k hrdinům v jednom ze svých nejpozoruhodnějších snímků od slavného Kouře. V Cestě do lesa našel polohu, kde se naivita potkává s ironií a režisérovy odjakživa modelové postavy, ztělesňující především jasné životní postoje, naráží na neironické kouzlo lesa.
V něm je prostor pro smíření lidového žití i moudrosti lesa a nimrodů s pohledem uvědomělé veganky, podle níž lov znamená vraždu.
Ve svých prvních dílech Pražská pětka a Kouř těžil Vorel z poetiky pražského Divadla Sklep, kde prkennost byla devizou. I na plátně podtrhovala absurdní a groteskní vyznění snímků definujících ještě přízraky doby minulé, nikoli to, co přijde po převratu v roce 1989.
Od té doby Vorel zůstává věrný poetice divokých šklebů, absurdních momentů a tezovitě napsaných postav, respektive hledá způsob, jak ji relevantně uplatnit ve filmové řeči a současných námětech.
Když se pokouší o společenskou satiru na téma neduhy života ve městě a kapitalismu jako ve snímcích Skřítek či Ulovit miliardáře, naráží na limity své metody, která chvilkově pobaví, myšlenkově však připomíná spíše bezzubé láteření.
Zato v lese, v jehož blízkosti sám dlouhodobě přebývá, našel režisér prostor ke komplexnějšímu vyprávění. Cesta do lesa byla záměrně naivní pohádka, kde každý má kousek pravdy, ale zároveň je jeho pohled něčím omezený. Ukázala, že myslivec i přistěhovavší se veganská „divoženka“ mají rádi přírodu, byť každý trochu jinak. Nechávala hrdiny setkávat se s jeleny uprostřed noci, ale po každé „velké pravdě“ vždy včas přispěchala s hurónským smíchem. Byť mnohdy zemitě košilatým.
Novinka nachází protagonisty v situaci, kdy už je většina sporů vyřešená. Zlo přichází zvenku v podobě majetných Rusů, jinak se postavy nelámou pod tíhou názorových sporů, spíše pod vlivem alkoholu a demence. Vorel ukazuje, že na vsi a v lese může být i ouvej. Bohužel snaha o střízlivější pohled paradoxně vede k opaku.
Z hrdinů se stávají opilci, pomatení starci a ezoteričky, nikoli už jen modelové postavy, spíše karikatury. Při sledování některých scén, třeba laciných přehrávaných gagů myslivce v podání Milana Šteindlera, si divák možná vybaví slavnou scénku Divadla Sklep, v níž se dva namol opilí vandráci toulají remízem a chovají se k němu s brutální neúctou. Jenže v této demolici přírody doprovázené výkřiky typu „Já tě přeroubuju“ byla ostrá hrana. Dnes Vorlovým postavám zůstaly spíše fórky jako z časopisu Trnky-brnky.
A tak Bolek Polívka coby starý Papoš, stižený výpadky paměti a dezorientací, bloudí po plátně, Tomáš Hanák se teatrálně válí v listí, jeho žena Barbora Nimcová-Schlesinger se zbavuje všeho zlého v potní chýši a nikomu z nich nejde fandit, ani s nimi soucítit. Byť občas zazní z předchozího snímku známá písnička Matko Země a hrdinové očistně pějí i bubnují, pozitivní vibrace zmizely.
Vorel točí o místech a věcech, která má rád. Film si i nasnímal, s kamerou se často přibližuje k hrdinům z podivných úhlů. Přístroj před nimi mnohdy putuje a uhýbá klasům obilí, skoro jako by onen dialog snímal okolo poskakující kňour.
Jenže právě v téhle snaze být hrdinům i sdělovaným významům co nejblíže se skrývá past. Upřímná snaha se mění v parodii. Co funguje u groteskní scénky „sklepáků“, je tady zbytečnou manýrou. A Vorel se ocitá v podobném sebeklamu jako Zdeněk Troška, který vždy tvrdil, že točí hezké venkovské filmy. Přitom si v nich protagonisté prováděli samé naschvály.
Je to možná kruté srovnání. Jenže přinejmenším částečně sedí: Vorel prohlašuje, že natočil kolektivní dílo, v němž promlouvají skutečné historky sedláků, lesníků a myslivců. Navzdory lásce k tématu ale vytvořil obraz světa, který je divákům v lepším případě lhostejný. A historky mohou mít oporu v realitě, jenže ne z každého vtipu zaslechnutého v hospodě se podaří vysochat životnou filmovou scénu.
Cesta domů není ani hold životu na vsi a v přírodě, ani kritický pohled na zmar vesnice, kde se půlka obyvatel časem upije k smrti. Nakonec je to spíše polopatická rozlučka se světem, kde bylo hezky, ba idylicky, a kde to dnes také bolí. Zmizel cit pro to, jak vyvážit kontrasty, zůstaly jen drobky dobrých úmyslů rozházené po cestě.
Cesta domů
Scénář a režie: Tomáš Vorel
Bontonfilm, v kinech od 9. září.
