Recenze – Milovaní jsou jako naaranžovaný francouzský zákusek spojený s hodinou filozofie a s chytlavou pařížskou romantikou, jejž výmluvný režisér Christophe Honoré servíruje s ozdobou z českého klasika.
Rádoby oduševnělé melodrama se společenským přesahem a muzikálovými čísly se natáčelo částečně i v Praze ve francouzsko-britské a české koprodukci. Roli "českého emigranta" si tu zahrál režisér Miloš Forman ztělesňující filmového partnera Catherine Deneuve.
Kdo by ale čekal jen rozverný muzikál, bude brzy vyveden z omylu. Zpívá se tu pouze v mezihrách dramatu o dvou milostných trojúhelnících, jež mají navíc skládat bilanci prošlé epochy. Autoři líčí osudy dvou francouzských žen odlišných generací, matky a dcery "lehkého srdce", které se osudově zamilovávají na pozadí čtyřiceti let nedávné historie.
Jsou to samozřejmě trochu jiné dějiny západní Evropy než z učebnice. Je to intimní historie, nazíraná skrze posun společenských mravů a přes rozmary srdce, jež si pochutnává na milostných životech. Od svobodomyslných 60. let se skrze hovory o sexu, vztazích a mužích dostáváme tanečním krokem až k nástupu AIDS v letech osmdesátých a k šoku z tragédie 11. září 2001.
Muzikál v mezihrách dramatu
Příběh s písničkami režisérova dvorního skladatele Alexe Beaupaina uvádí na scénu mladou prodavačku z obchodu s botami Madelaine (Ludivin Sagnier). Je trochu do větru a "hltá život" bouřlivých 60. let, ale československý emigrant s poetickým filmařským jménem Jaromil Passer (Rasha Bukvic) ji osudově miluje a leccos jí odpustí.
O dvě desetiletí později už sledujeme peripetie osudů Madelaininy dcery Very (Chiara Mastroianni), která marně usiluje o podobnou svobodu a eleganci milostného života. Stárnoucí a distingovaná Madelaine (v pozdějším věku ji hraje Catherine Deneuve) žije naoko spořádaně s druhým manželem, ale stále se romanticky schází se svým Jaromilem (nyní Miloš Forman).
Naproti tomu Vera už představuje promiskuitní prototyp náhražkových vztahů, v nichž si člověk neumí vybrat. Trápí se samotou, zároveň balancuje mezi slabošským spisovatelem Clémentem (Louis Garrel) a homosexuálem Hendersonem (Paul Schneider).
Honoré se do českých kin probojoval poprvé, byť má za sebou deset filmů, festivalové úspěchy a pozici předního autora generace nastupující na konci 90. let (spolu s Francoisem Ozonem či Jeanem Paulem Civeyrakem). Nějaký pátek už vypráví melodramatické příběhy o lásce v podobě intelektuálních her, jaké nabídly tituly Písně o lásce, Ne moje dcero, nepůjdeš tancovat či Krásná Junie.
Honorého seriózní pokusy o autorské filmy se zabývají citovými dramaty a neurózami obyčejných současných lidí. Diagnostikují sobecké svůdce, kteří nevědí, co chtějí; mluví o hysterických milencích i narcistních vztazích, které dlouho nevydrží. O generaci tohoto režiséra se ostatně říká, že mohla či měla být další novou vlnou navazující na své předchůdce z 60. let a jejich tíživé dědictví.
Nemocná nostalgie
Zatím poslední Honorého film vzbuzoval zvědavost už proto, že mohl být i pokusem o otevření traumat minulosti a tématu nostalgie; nakonec jim ale sám podléhá. Každopádně se Milovaní pohybují mezi dvěma vesmíry klíčových francouzských filmařů - mezi příběhy Francoise Truffauta a zpíváním muzikálových čísel Jacquese Demyho.
Pikantní samozřejmě je, že na plátně se sešla skutečná matka s dcerou - Catherine Deneuve s Chiarou Mastroianni -, které imitují své role z reálného života. S rolí Geneviève Emery v Demyho Paraplíčkách ze Cherbourgu navíc Deneuve zůstává ikonou romantických bezstarostných 60. let. Takže vznikl filmový román, který francouzská kritika slupla jako malinu.
Nostalgického vzdychání nad kouzlem časů, které zničila upracovanost, konzum a náboženský fanatismus, je ale po chvíli nad hlavu. Divák se začne topit v oceánu písniček, oduševnělých rozumů a starosvětských póz. Hraje se tu divadlo, které tak trochu imituje staré filmy či fotografie a zároveň filozofické popularizační eseje z časopisů.
Jenže Milovaní se blíží vznešené ukecanosti, v níž se rozpustí jakékoliv skutečné vnitřní drama. Výsledek sklouzává ke sladkým úsměvům, k francouzským klišé a floskulím. Křečovitá konstrukce marně ilustruje současné diagnózy i traumata minulosti. Jen se zde mluví o tom, jak mohla být šedesátá léta svobodomyslná, bláhová i nevinná.
Stačilo si vzít jednoduché kalhoty anebo minisukni a vyjít vesele ven na ulici. Hned za dveřmi jste se pustili do zpěvu a toužili po políbení, po svobodě i po tom bít se za ženu. Dnes se sexuální liberalizace proměnila v single onanii. A my v odcizeném a ukradeném světě zažíváme jen hormonální i citové poruchy a askezi moderní samoty. To krásné už bylo.
A Milovaní sami jsou infikovaní touto "nemocnou nostalgií". Vyprávějí o bolestné a složité lásce, střetává se tu složitost francouzské melodramatické duše s britskou přímočarostí. Zároveň si autor bere do úst politiku i společnost, snaží se nahlédnout do ženské duše a neopomíná po francouzsku komentovat ani jídlo.
Toto vršení témat odhaluje slabiny Honorého rozvolněné režijní metody, která v předchozích filmech fungovala mnohem lépe. Příběh má "spontánní" dramaturgii a herci dostávají prostor k tomu, aby si mohli "zařádit" - jenže spolu moc neladí. Catherine Deneuve hraje už jenom Catherine Deneuve, Forman dojemně bojuje s fráninou a Chiara Mastroianni je tu hlavně za režisérovu múzu.
Příběh se rozbíhá na všechny strany, když musí opsat trasy koprodukce mezi Paříží či Londýnem. Během toho bloudění ještě posloucháte recitace oduševnělých citátů. "Nikdy jsem nedoufala ve štěstí, ale to mi nebrání v tom, abych nemohla toužit být šťastná," glosuje Vera lásku k muži, s nímž nemůže být. A divák zase zatouží po změně žánru v akční vyvražďovačku, neb je jako Gulliver v cizí zemi ztracen mezi vzdechy francouzských intelektuálů, kteří si zároveň usilovně hrají na lehkovážnost.
Vera se miluje s homosexuálem Handersonem ve výtahu, zatímco Clément žárlí na schodišti. Táta Forman kupuje Veře indické šaty a máma s ní zpívá, jak se nemá spoléhat na stálost srdce. Nakonec přistihneme nahatého Formana s Catherine Deneuve, jak by se chtěl o svou životní lásku starosvětsky prát. Je to dojemné, legrační, něčím i krásné. Je to taky křečovité a vzbuzuje to pocit, že už je tu možné cokoliv.
Bláhový a umělý výlet časoprostorem Francie několika desetiletí nabízí výhled na Eiffelovku a několik typických Francouzů. Celek se ale postupně rozpadá do cestovatelských scének, záchvěvů citu a hádek. Na YouTube by ušly, na film je to trochu dlouhé. Takhle pomalu se skutečně vlečou jen dějiny, když je nepíšou myslitelé ani politici, ale emancipované francouzské paničky žijící skrze své avantýry, o nichž si pak povídají na nábřeží Seiny.
| Milovaní | |
| Les Bien-aimés | |
| Žánr: | Komedie, Muzikál |
| Režie: | Christophe Honoré |
| Obsazení: | Ludivine Sagnier, Chiara Mastroianni, Catherine Deneuve, Louis Garrel, Miloš Forman, Radivoje Bukvic, Zuzana Onufráková, Paul Schneider, Zuzana Kronerová, Pavel Liška, Václav Neužil ml. ad. |
| Délka: | 139 minut |
| Premiéra ČR: | 24.11.2011 |
