Recenze - Thajský režisér a vizuální umělec Apichatpong Weerasethakul je po zásluze jednou z nejzářivějších hvězd současné artové kinematografie.
S hrstkou několika málo podobně umanutých jedinců, jako je Carlos Reygadas nebo Gaspar Noe, usilovně bourá zažité vyprávěcí konvence, rozšiřuje výrazový rejstřík jen něco málo přes sto let starého média filmu a používá k tomu zcela originální filmovou řeč, která je natolik osobitá, že pro jeho fanoušky není problém po pár záběrech určit jejího autora.
Platí to i pro jeho poslední opus Mekong Hotel, který se díky zapáleným cinefilům ze společnosti Artcam dostává v těchto dnech i do českých kin.
Kdyby se měl tenhle hodinový snímek, stojící jako většina Apichatpongových děl někde na pomezí regulérního filmu a videoartu, pojmenovat jedním slovem, byl by to termín „subtilní".
Následník vítěze z Cannes
Zřejmě díky své naprosté neokázalosti se neprotlačil do hlavní soutěže v Cannes, kde jeho předchozí film Strýček Búnmí v roce 2010 slavně triumfoval, když získal Zlatou palmu. A zřejmě proto neoslnil ani některé kritiky, kteří v souvislosti s ním psali o jisté nedodělanosti.
Hodnotili ho jen jako slabší intermezzo v jinak vyrovnané režisérově tvorbě a psali o tom, že si snad Apichatpong vybral jen oddechový čas před tvůrčím vzepjetím, na jehož konci vytře filmovému světu zrak dalším intenzivním majstrštykem, jakým byly třeba Tropická horečka nebo Syndromy a století.
Jedná se podle mého názoru o nepatřičné odsudky. Mekong Hotel sice skutečně nepřináší po motivické stránce nic moc nového. Režisér tu opět míchá fikci s dokumentaristickým přístupem, mýty a folklorní povídačky s realitou a osobní historii s thajskými dějinami.
Všechny ingredience jsou ale víc než v jeho předchozích filmech zbaveny tíže a podřizují se celkové impresi. Mekong Hotel je atmosférickou filmovou básní, u níž se doporučuje vypnout hemisféru zodpovědnou za logické uvažování a nechat se unést smířlivou melancholií, čišící z režisérových pečlivě komponovaných obrazů.
Apichatpong to divákům nijak neulehčuje. Už tím, že ve snímku chybí důležitá vodítka vysvětlující koncept celého projektu. Pro vnímání filmu, v němž o lineárním příběhu nemůže být řeč, není kontext úplně nezbytný, ale přece jen obohacuje divácký zážitek.
Folklorní příšery a kamarádi ze střední
Film se odehrává v titulním hotelu, fotogenickém, ale pustě vypadajícím turistickém komplexu na břehu majestátné řeky Mekong oddělující Thajsko od Laosu.
Hned v první scéně vidíme muže, jak nezávazně na terase rozpráví s kytaristou improvizujícím na svůj nástroj. Jeho hudba pak někdy harmonicky a někdy zvláštně kontrastně podmalovává celý film.
Ve druhé scéně pak stejný muž, stojící mimo záběr kamery, žertuje v hotelovém pokoji s pohledným mladíkem a radí mu, jaké si má obléci tričko. Apichatpongovi fanoušci patrně v onom muži poznají samotného režiséra a v jeho parťákovi s tričkem jeho dvorního herce Sakdu Kaewbuadeeho.
Bez prostudování kontextu například z internetových zdrojů ale těžko poznají, že i kytarista je režisérovým kamarádem ze střední a že si Apichatpong pozval své oblíbené herce, aby nazkoušeli a natočili některé scény z jeho nerealizovaného scénáře Ecstasy Garden - příběhu o duchovi Pob, beroucím na sebe podobu matky, vysávající sílu ze své dcery, která mezitím navazuje vztah s místním mladíkem.
Jak už jsme u Apichatponga zvyklí, nadpřirozené folklorní příšery se v jeho fikčním světě objevují v naší přirozené realitě, scény z fiktivního filmu se prolínají se scénami, kdy si spolu mimo natáčení povídají sami herci.
Mekong Hotel je tak kromě jiného režisérovou ódou na jeho přátele a spolupracovníky, historickou rovinu dodávají do snímku vzpomínky jedné z hereček na traumatické zážitky z války s Laosem.
Aktéři také v televizi sledují zprávy z povodní, které v té době sužovaly Thajsko a voda je bezpochyby ústředním motivem téhle zenové poémy. Většina scén se odehrává na terase s obřím tokem Mekongu v pozadí.
Voda je živel ničivý i léčivý, je to emblém zkázy i znovuzrození. Poslední asi pětiminutový záběr na řeku, po níž se sem a tam prohánějí motorové čluny, může člověku, kterému se podařilo naladit na Apichatpongovu vlnu, přinést nečekaně silnou katarzi.
Za sebe můžu říct, že Apichatpong mě v kině svým hypnotickým minimalismem téměř uspal, ale některé výjevy a podmanivé obrazy se mi po týdnu od projekce neustále vracejí v paměti asi jako fragmenty z nějakého neodbytného snu.
Mekong Hotel si budu pamatovat - na rozdíl třeba od hysterického agresivního kýče jménem Velký Gatsby, který se mi už po dvou dnech od zhlédnutí podařilo z hlavy úspěšně vytěsnit. Je to krásně natočený a stylově čistý film, jenž se vzpírá racionálnímu rozboru, ale který se trefuje na dřeň emocí jako podařené haiku.
| Mekong Hotel | |
| Mekong Hotel | |
| Žánr: | Dokument, Drama |
| Režie: | Apichatpong Weerasethakul |
| Obsazení: | Jenjira Pongpas, Chatchai Suban, Maiyatan Techaparn, Sakda Kaewbuadee, Apichatpong Weerasethakul, Chai Bhatana |
| Délka: | 57 minut |
| Premiéra ČR: | 09.05.2013 |
