Mám strach, že jednou natočím svůj vysněný film

Michal Procházka
28. 7. 2011 14:25
Do Hradiště přijel canneský vítěz Weerasethakul
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Na 37. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti dorazil Apichatpong Weerasethakul (1970). Thajský filmař a  loňský držitel Zlaté palmy z Cannes 2010, jehož jméno se učí vyslovovat filmoví kritici z celého světa už od 90.  let.

Filmař zvaný v mezinárodním prostředí Joe patří k profilovým tvůrcům současné artové kinematografie. Pod vlivem amerických studií začínal s experimentálními filmy. Jeho tvorba je stejně tak ovlivněná videoartem a principy architektury jako popkulturními symboly a thajskou realitou. Jednotlivá místa či prostředí se u něj stávají "filmovými postavami" stejně jako jeho protagonisté, či dokonce nadpozemské bytosti.

Foto: Aktuálně.cz

Autora zajímají především filmy, které nám zprostředkovávají osobní paměť či kolektivní zkušenost. V českých kinech běžel jeho vítězný canneský titul Strýček Búnmí. Hradišťská sekce ale divákům připomíná i další známé tituly - Tropická nemoc, Slastně tvá či Světlo století.

Váš zatím poslední film je v originále uveden podtitulem Strýček Búnmí si vzpomíná na své minulé životy. Co pro vás znamená mluvit o svých dřívějších filmech? Není to stejné jako mluvit o vlastní minulosti?   
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale máte pravdu. Film nikdy jednoduše z vašeho života neodejde, naopak zůstává. A některý mě dodnes straší v myšlenkách. Kinematografie je plná paradoxů. Při natáčení vycházíte z osobní zkušenosti, můžete evokovat minulost. Ale jakmile je hotový, stává se světem sám pro sebe. Lidé o něm píšou a mluví, jako by šlo najednou o cizí vesmír. Pokud vznikne film otevřený různým interpretacím, nabývá na vlastním životě. A není nic, co by mohlo filmaře více odměnit.  Film je jako nebezpečná magie.

ěte také:
Recenze: Strýček přivolává opičí duchy a nadržené sumce

Který film vás pronásleduje?
V první řadě Tropická nemoc, kterou jsem natáčel ve svých "temných časech". Když o něm dodnes mluvím nebo jej vidím, běhá mi mráz po zádech. Točil jsem jej a dokončoval s omezeným rozpočtem a v těžkých podmínkách.  Když jej vidím, vybaví se mi, jaký jsem v té době vedl chaotický život.

Foto: Aktuálně.cz

Viděl jsem ho nedávno podruhé. Z první projekce jsem si pamatoval druhou část odehrávající se v džungli, v níž sledujeme ztraceného vojáka pronásledovaného mystickým tygrem. Při druhém zážitku jsem si uvědomil, že je to film o dospívání v městě i o ztrátě nevinnosti. Proč jste jej rozdělil na dvě části?
Myslím si, že v tomto filmu se džungle stává jednou z hlavních postav. Snažil jsem se s její pomocí zobrazit stav mysli hrdiny z první části, kdy ještě nemáte nic, o co se můžete opřít. Žijete s pocitem ztracenosti ve světě, v němž teprve musíte najít kořeny.

První část zároveň líčí romanci, v níž hrdina objevuje svou homosexuální orientaci. Jak je těžké být v současném Thajsku otevřeně gay? Jak to přijímá tamní společnosti?
Připomněl bych, že žijeme ve velmi konzervativní společnosti, která příliš netoleruje ani to, když se dva heterosexuálové líbají na ulici. Veškeré projevy milostného citu musíte skrývat. Na druhou stranu thajské populární komedie jsou plné karikatur homosexuálů. Lidé si z nich rádi dělají legraci.

Foto: Aktuálně.cz

Část odehrávající v džungli je rámovaná legendou o mystickém čaroději, který se proměnil v tygra. Je zajímavé, jak málo se ve vašich filmech mluví, ačkoliv jednotlivé scény rád uvozujete různými citacemi a knižními úryvky. 
Ta legenda mi evokuje dobrodružné knížky a vůbec návrat do dětství, kdy máte ještě strach, že se ve tmě  mohou skrývat strašidla. Inspiroval jsem se čtivem, které jsem tehdy hltal. Bylo plné tajemných bytostí, divokých zvířat i tajemných stvoření.  Texty představují jakési filmové mezititulky, které odkazují nejen  k mé vlastní minulosti, ale v čase nazpět k počátkům samého média. V prvopočátcích bylo psané slovo součástí filmu, mezititulky nahrazovaly dialogy a často vyprávěly děj. Spoluutvářely iluzi představovanou na plátně.

Četl jsem, že celá kinematografie je pro vás formou pro zachycení minulých životů. Zachycuje film nejen náš prošlý čas, ale kolektivní vědomí dnešní epochy?
Je přirozené, že když se stanete filmařem, začnete se dívat na svět skrze objektiv kamery. Já jen nehledám logiku příběhu, ale především autenticitu prožitku, světa. Patří ke generaci, která vyrostla s filmem a odkazuje se k němu. Přirovnáváme si k jednotlivým titulům naše osobní zkušenosti, vyprávíme si naše životy, jako by šlo o film. Včera jsem navštívil v Dublinu přítele, který má rozsáhlou anglickou zahradu. Moje první reakce byla: Páni, to je jako z filmu podle Jane Austinové.

Strýček Búnmí tedy odkrývá i paměť celého kraje ze severu Thajska, kde se kdysi skrývali uprchlí levicoví povstalci, které zabíjela armáda?
Ano, ale je to složitější. Film je především odrazem mojí osobní zkušenosti, když jsem se do těchto končin vrátil, abych se nejprve účastnil uměleckého projektu. Zachycoval jsem stopy místa i historie. Chtěl jsem natočit film o tom, co se může skrývat pod povrchem, třebaže se o tom nemluví. Ale všechno to nazírám vlastníma očima. Vracel jsem se nazpět do míst, kde jsem poblíž vyrůstal. Studoval jsem v Bangkoku, žil ve městě, cestoval. Ale náhle jsem si připadal jako zpět doma po dlouhé nepřítomnosti. Celý region v sobě nese politicky citlivá témata, ale Strýček Búnmí je i osobním meditativním filmem.

Foto: Aktuálně.cz

Film Šťastně tvá je snímkem o lásce, opět s velmi omezeným dějem. Dlouhé hypnotizující záběry sledují dvojici, která si vyrazila z malého města milovat se do džungle. Píšete tohle dopředu do scénáře, anebo to vše vzniká až na place?
Hodně toho vychází z okamžiku, dále se snažím pracovat především se střihem. A tento film dobře přibližuje můj způsob práce. Venku se pohybuji jen s malým štábem, abychom natáčeli spontánně a mohli reagovat na to, co se kolem děje. Je to jako předávat svoje pocity z toho kterého místa - jak se džungle může zdát jednou opojná, fascinující, jindy monotónní či nebezpečná. Naopak většinu z původního scénáře jsme nakonec seškrtali.

Je džungle také místem svobody? Když jsem v dětství za socialistického Československa četl exotické knihy, říkal jsem si, že takové země se nikdy nemohou stát totalitními státy. Naivně jsem si namlouval, že v džungli se lze v nejhorším schovat.
Džungle spouští nejrůznější fantazie, stejně jako idealistické představy o nějaké původní přirozenosti. Ve zmiňovaném filmu se zdá, že skýtá úkryt pro před civilizací, v níž člověk může dát průchod své lásce a štěstí. Na druhou stranu, když čtete historii Thajska 50. či 60. let, tak tehdy už dávno neplatilo, že byste se mohl schovat v džungli. Armáda ji už tehdy byla s to kontrolovat.

Foto: Aktuálně.cz

Základní otázka zní: Jak pozná režisér, že jeho osobní zkušenost je přenosná i zajímavá pro diváka?
Abyste byl sám sobě věrný a k sobě poctivý, nemůžete tolik myslet na publikum. Nelze spekulovat a kombinovat, co by mohlo a nemohlo fungovat. Alespoň takhle já nepřemýšlím.

Lidé mají sklony hovořit o konfliktu mezi západním či východním vnímáním, o střetu filozofického vnímání. Přemýšlíte nad tím, co je ve vašich filmech ovlivněno zkušenostmi ze studií v Chicagu a co stojí na thajských tradicích?
Už samo Thajsko je mladou zemí plnou kontrastů. Najdete tam obojí, Východ, Západ, východ východu, vlivy jižních malajských kultur, vlivy z Číny i Kambodže. Za 2. sv. války přišli Američané, kteří si u nás od té doby budovali vojenské základny. Žijeme v zemi bez pevné identity, která je plná turistů. Míchá všechno dohromady, snad v nás všech je tento konflikt přítomný.

Světlo století je nádherný film přibližujícím svět vašich rodičů i možná doby, která už je ztracena. Pro mě zůstává nezapomenutelná scéna, v níž policista vyznává lásku vaší matce, která jej vyslechne a pokouší se ho utěšit.
Tato postava skutečně vychází z mé matky, která byla ženou nadanou silnou vůlí. Zároveň jsem se nesoustředil pouze na ní, ale i na celé její okolí, které bylo drsné a utvářelo takové ženy. Naproti tomu druhá část filmu představuje svět mého otce, který je více neprůhledný a nepochopitelný. 

Foto: Aktuálně.cz

Jak si vysvětlujete, že film o dvou doktorech mohl mít problémy s thajskou cenzurou? Načas dokonce zabavili kopie.
Je třeba předeslat, že v té době byla cenzura v rukou policie, než přešla pod ministerstvo kultury. Byl jsem pro ně nováček, který si dovolil ukazovat doktory či policii jinak, než jak by se podle jejich názoru měly prezentovat instituce těšící se obecné vážnosti. Najednou jste viděli lidi, kteří také pijí, jsou nešťastní, bojují s vnitřními rozpory. Řekli si, že mi dají lekci. Na druhou jsem rád i za takovou zkušenost, neboť jsem poznal, jak funguje takový režim i celá naše společnost.

Jak tedy tamní úřady nahlížejí na kinematografii?
Myslím si, že v tom cítíte jak nevinné a prostomyslné, tak nebezpečné přistupování k filmu, který by rádi využili k vlastním cílům. Ve veřejnosti vidí malé děti, které je třeba filmem utěšovat, směřovat k mravnosti a vzdělávat. Zároveň se nezdráhají zneužívat filmový obraz k účelům propagandy.  A co je na tom horší, lidem to ani nevadí, naopak jsou za to šťastní.
Naše společnost se stala v průběhu let velmi submisivní. Dnes vidíte v Bangkoku reklamy, na nichž se představitelé města chlubí, že instalovali v ulicích už deset tisíc sledovacích kamer, aby se o nás starali a ochraňovali naši bezpečnost. Nikdo si neuvědomuje, jaké to je blafování, která má přispět ke kontrole obyvatel.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Použil jste slovo submisivní. Lze to považovat za dědictví postkolonialismu?
Thajsko nebylo nikdy tak docela kolonializováno jako země okolo. Ale naše země obvykle kolonializovala sama sebe.

Prý připravujete film s Tildou Swintonovou, který by se měl odehrávat kolem řeky Mekong.
Ano,  ačkoliv z toho budeme muset Tildu možná nakonec vynechat. Každopádně bylo mým snem s ní natáčet. Představuje pro mě filmy Dereka Jarmana, který je pro mě jedním z velkých vlivů. O to těžší je natáčet, abych pro ni nalezl skutečnou postavu. Aby nebyla jenom kultovní herečkou, která se prochází po filmu a ve skutečnosti zastupuje cizí filmy, které obdivuji.

Jak Zlatá palma z Cannes změnila vaše postavení v rámci thajského filmu?
Nijak zvlášť. Kinematografie je stále považována v podstatě za zábavný průmysl, který nepatří do kultury. Na druhou stranu scéna nezávislého filmu je mnohem silnější než dříve. V případě některých cenzurních kauz jsme s to se odvolávat, veřejně protestovat…

Jedním z vašich starších a nikdy nerealizovaných projektů je také Utopia.
Titul už dost napovídá. Tento projekt, který má vypovídat o našich sklonech hledat nějaký lepší svět, se v průběhu let stal opravdu zřejmě utopický. Je poměrně nákladný, zároveň jsem se jím stal trochu posedlý. Neustále jej předělávám, vylepšuji scénář, aby se stal dokonalý. Nakonec jsem sám dostal strach z toho, že bych ho musel jednou skutečně natočit. Ale co je to film? Je to zároveň sen, který si o našem světě děláme. Jen problém současné běžné produkce spočívá v tom, že nám servíruje dokola stále stejné sny. 

 

Právě se děje

před 21 minutami

Dálnice D1 na Benešovsku stojí, ve směru na Brno se srazila dvě auta

Dopravní nehoda u Trhového Štěpánova zastavila provoz na dálnici D1 ve směru z Prahy na Brno. Kvůli srážce nákladního a osobního auta je přerušený provoz mezi sjezdem číslo 49 u Psářů a sjezdem číslo 56 u Soutic. Vyplývá to z informací Národního dopravního informačního centra.

Nehoda na 56 kilometru uzavřela dálnici D1 kolem 6:30. Na místě zasahují složky integrovaného záchranného systému.

před 57 minutami

Tajfun v Japonsku zabil už 66 lidí

Počet obětí ničivého tajfunu Hagibis, který o víkendu zasáhl Japonsko, vzrostl na nejméně 66, dalších 15 lidí je pohřešováno. Podle agentury DPA o tom informovala japonská televize NHK.

Agentura Kjódó napsala, že bez elektřiny je stále na 34 000 domácností. Bez dodávek vody se musí obejít 138 000 domácností.

V zasažených oblastech pokračuje pátrání po nezvěstných, do kterého jsou zapojeny tisíce policistů, hasičů i vojáků.

před 1 hodinou

V centru Prahy nesmí vystupovat lidé v kostýmech ani bublifukáři

V centru Prahy od úterý nesmí vystupovat lidé v obřích kostýmech zvířat, například pand, a nesmí se tam ani dělat bubliny, po kterých jsou chodníky podle vedení města znečištěné a nebezpečné pro chodce.

Novela vyhlášky o pouličním umění, tzv. buskingu, kterou zastupitelé schválili v září, současně rozšířila zákaz pouličního umění na celé Staroměstské náměstí a na Velkopřevorské náměstí, náměstí Míru, Nerudovu ulici a část Spálené mezi křižovatkou s Purkyňovou ulicí a Národní třídou.

Vyhláška konkrétně zakazuje "vystoupení v převlecích za zvířata či postavy z filmů, televizních pořadů nebo počítačových her" a "vystoupení v převlecích svými rozměry zjevně přesahujícími proporce dospělého člověka". Zakázána jsou také vystoupení, která nepřiměřeně ruší hlukem, pachem či znečišťování.

Další zprávy