Recenze – Loutkový film Malý pán vzbuzoval dávno před svou premiérou celou škálu očekávání od velkých nadějí po skeptické pochyby. Naděje vycházely ze skutečnosti, že kariéra režiséra Radka Berana je už přes dvacet let spojená hlavně s populárním loutkovým souborem Buchty a loutky, který má status kultovního uskupení i u mnoha lidí, které by jinak nikdo na loutky do divadla nedostal.
Zdravá předběžná opatrnost ale byla také na místě. Živá představení jsou výrazně jiná disciplína než film a hravou a humornou poetiku jejich inscenací, které do velké míry těží z kontaktu s divákem, bývá těžké převést na plátno. A to zvlášť pokud se v éře dokonalé počítačové animace pokusíte zaujmout malé i velké diváky příběhem hrdiny vyřezaného ze dřeva, který má na své tváři jediný výraz a kterému z hlavy trčí loutkovodičský drát.
Ale Beranovi a jeho týmu se to povedlo. Dobrodružství sympatického, ale tak trochu lenivého a samolibého človíčka, který si říká Malý pán (Saša Rašilov), je přesně tím typem filmu, který ve stojatých vodách tuzemské animované tvorby pro děti už nějakou dobu scházel.
V zásadě jednoduchý příběh vypráví o tom, že cesta může být cíl a že někdy musíme ujít dlouhou štreku, abychom našli sami sebe. Nenásilně a bez moralizování vyzdvihuje sílu přátelství a ukazuje, co s člověkem dělá samota. To samo o sobě není nic moc originálního: flegmatické požitkářství našeho hrdiny, který se vydá do světa, aby rozluštil tajemství snu, který mu naznačuje, že mu něco důležitého v životě schází, není například nepodobné nátuře jistého proslulého půlčíka ze Středozemě.
Hodnocení filmu Malý pán: 80 %
Malý pán není dokonalý. Ale jeden má po něm tak dobrou náladu, že by – slovy hlavního hrdiny – byl ochoten přísahat, že tomuhle filmu vlastně nic neschází. Malý pán může bavit nejen děti, ale i jejich rodiče z generace Husákových dětí, kteří vyrostly na Tata Bojs a Buchtách a loutkách.
Loutkový, Česko / Slovensko, 2015, 83 min
Beranovi se scenáristou Lumírem Tučkem se ale podařilo vystihnout ten správný tón vyprávění. Malý pán je vtipný, ale ne prvoplánově. Nepodbízí se lacinými hláškami a gagy fungujícími na první signální. Obsahuje i scény akční až mírně hororové, které jsou nejlepším důkazem funkčnosti zvolené metody snímání loutek v přírodě. Ani trhané pohyby loutek a jejich neměnná mimika nezabraňují tomu, aby byl divák vtažen do příběhu a jeho peripetie s Malým pánem dostatečně prožíval.
Poetika Malého pána bude nutně srovnávána s poetikou Svěrákova hitu Kuky se vrací. U tohoto filmu byl koneckonců Beran členem štábu a načerpal u něj pro svůj film spoustu technické inspirace. Ale zatímco Jan Svěrák ohromuje triky a perfektně zrežírovanými akčními sekvencemi, a příběh se mu redukuje na nepříliš nápaditou sentimentální historku, Radek Beran neskrývá umělost svého fikčního světa a stará se hlavně o to, aby co nejsilněji vyznělo poselství archetypálního vyprávění o tom, že každý někoho potřebuje a v ošklivosti se skrývá krása.
Opravdu dobrou práci odvedli Tuček s Beranem na adaptaci předlohy, jež byla námětem snímku. Knížka Velká cesta malého pána Lenky Uhlířové s fotografiemi Jiřího Stacha je útlá, poetická a v podstatě nedějová a nezfilmovatelná. Autoři subtilní příběh knížky výrazně rozkošatěli k dobru věci. Přidali řadu důležitých postav, které v původním textu nejsou. Například dva hlavní záporáky – tajemnou Velkou tíseň (Vanda Hybnerová), které se nesmíte podívat do očí, jinak vás navždy uhrane svou mocí, a jejího zoufalého poskoka Drzého zmetka, s jehož rolí si báječně vyhrál Pavel Liška.
Poněkud nudného patrona kapitána Kořínka (Tomáš Procházka) pak tvůrci nahradili volnomyšlenkářským listonošem kapitánem Beefheartem, jehož vášní je elektrická kytara.
Hudba je – vedle designu loutek Františka Antonína Skály – dalším nenápadným trumfem snímku. Milan Cais obohatil atmosféru vyprávění chytlavými motivy, které ve stylu jeho domovské kapely Tata Bojs využívají kromě elektroniky a kytary i smyčce a jeho závěrečná píseň doznívá v hlavě ještě dlouho po skončení filmu. Když Radek Beran v závěrečných titulcích děkuje duchu Buchet a loutek, dá se konstatovat, že se mu rozhodně nezpronevěřil. Tenhle film může bavit nejen děti, ale i jejich rodiče z generace Husákových dětí, kteří právě na Tata Bojs a Buchtách vyrostly.
Tak ve třech čtvrtinách cesty nepravděpodobného dobrodruha za svým štěstím sice film trochu ztratí tempo a epizodní putování začne přes spoustu roztomilých nápadů a detailů trochu unavovat. Příběh se ale jenom nadechuje k euforickému finále, v němž se propojí většina nahozených motivů. Ne, Malý pán není dokonalý. Ale jeden má po něm tak dobrou náladu, že by – slovy hlavního hrdiny – byl ochoten přísahat, že tomuhle filmu vlastně nic neschází.
