Recenze - Bylo by obtížné vyargumentovat, že historické drama Králova řeč čerstvě ověnčené čtyřmi "hlavními" Oscary je špatný film. Pravděpodobně by bylo nutné stát si na tom, že drobné odchylky od historických faktů tvoří dohromady jakousi estetickou lež.
Šlo by se vymezit vůči konzervativnímu tónu snímku, který v 21. století zpozdile obhajuje smysl královské monarchie. Nebo by se mohlo oponovat oficiálně posvěcenému razítku, zda vrchol filmového umění, či alespoň ideál oscarového filmu má představovat "lepší televizní inscenace".
V rámci tradičního sportu zpochybňování oscarových filmů by to nebylo nic divného. Žijeme koneckonců ve věku, kdy jakýkoli oficiální výsledek bývá zpochybňován a poměřován alternativními nároky. A je každopádně pravda, že již dlouho Oscary v oněch hlavních kategoriích (film, režie, scénář, mužský herecký výkon) nezískal snímek tak typicky staromódní a že se tím členové Akademie přihlásili ke své minulosti.
Velký čitelný příběh
Králova řeč není jednoduše jen britský film nebo historický film - což jsou parametry, které (v převážně americké porotě) vzbuzují úctu a ochotu se dílem zabývat. Králova řeč je především film s velkým čitelným příběhem a klasicky stavěný narativní film - takový, jaké se točily v Hollywoodu od 30. do 60. let. Zatímco v proudu informací, které nabízel například The Social Network, se lze ztratit a není jasné, vůči komu má být vyjadřována empatie, Králova řeč naléhá na emoce přímočaře, ale přitom dostatečně elegantně, aby nepůsobila lacině manipulativním dojmem.
Snímek navrací důstojnost oběma hlavním postavám: koktavému králi Jiřímu VI. (původně Albertovi) i jeho velmi neortodoxnímu řečovému terapeutovi Australanu Lionelu Logueovi. Alberta nikdy neukazuje jako směšnou figurku, ale coby trpícího člověka, nad jehož handicapem nám usedá srdce - protože každý z nás někdy zažil trému, každému někdy selhal hlas, každý někdy cítil, že po něm chce okolí příliš mnoho.
Jiří VI.-Albert je outsider ve světě vyšších kruhů, zatímco Lionel Logue ční nad ostatními ve světě spodiny, ale ne a ne se z tohoto sociálního postavení vymanit. Všichni ho přijímají jen jako exota s výstředními metodami, ani v jeho koníčku, hraní amatérského divadla, se mu nedostává uznání. Všechen neúspěch se snaží hrdě překousnout, ale je nám jasné, že i on trpí.
Oba muži se tak svým setkáním vzájemně zachránili, byť snímek ukazuje, že to spolu zpočátku neměli snadné - což je mimochodem právě ona drobná estetická lež či dramaturgický trik, jak udržet diváckou pozornost. Z výpovědí svědků i soukromé korespondence dnes víme, že si tehdy budoucí král a terapeut, jenž se nikdy netituluje logoped, padli do oka okamžitě.
Ony odchylky od historie či pietní pomlčení (např. že Jiří VI. schvaloval Mnichov, jeho bratr Edward VIII. dokonce podporoval Hitlera a Winston Churchill zase podporoval Edwarda) však slouží především k hladšímu plynutí děje. Film o koktajícím králi sám nikdy nezadrhne, ani nic nerelativizuje. Pevně stojí na straně hlavních postav, dává jim maximum prostoru a nechá je v závěru zažít opojné okamžiky.
Nezkalené emoce
Působí to jako obrana proti všem uměleckým filmům založeným na nedořečenosti, významové otevřenosti a neproniknutelných postavách. Stejně jako monarchie představuje jednu z posledních jistot občanů, že země bude řízena podle jasných pravidel (tedy takto si to vykládají monarchisté), tak model klasického vyprávění zaručuje, že dostaneme správným způsobem dávkovaný přístup ničím nezkalených a "opravdových" emocí.
Právě proto bývá Králova řeč mnohými diváky označovaná za dokonalý film - už si k ní nelze domýšlet nic dalšího než to, co nám ukáže a co nám řeknou postavy. Tedy, vlastně cosi si přimyslet lze, ale jen to podporuje původní verzi.
Králova řeč nabývá svého účinku podobně jako jiný oscarový snímek Fighter; tím, že zapojíte do estetického zážitku vědomosti o tvůrcích. Nemá cenu se posmívat, že cílem snímku je, abyste byli dojatí, protože něco ryzím způsobem dojemného v něm opravdu je. Pakliže nemáte ten pocit, pusťte si původní řeč krále Jiřího VI. Z 3. září 1939 a poslouchejte, jak statečně bojuje se svojí vadou. Pro srovnání si pak můžete pustit i filmovou verzi - a pochopíte, že zvláště pamětníků se musí silně dotýkat.
A když víte, že jedním z pamětníků je právě scenárista filmu David Seidler, který králův předválečný projev vyslechl jako dítě a dal mu naději, že i on sám se může zbavit koktání, je zřejmé, jak se tu propojuje osobní příběh tvůrce a jeho díla.
Vše se umocňuje ještě osobním příběhem představitele hlavní role Colina Firtha: poslední roky zoufale bojoval s tím, aby se nestal jen stárnoucí tváří romantických komedií, ale konečně mohl dokázat, že je vynikající herec. Ví to o něm jen menší skupina fanoušků, a Králova řeč konečně světu potvrdila, že Firth není jen "pan Darcy" z Pýchy a předsudku a Deníku Bridget Jonesové, ale může být kýmkoli.
Geoffrey Rush, který hraje Lionela Logua, zase ví, jaké je být podceňovaný Australan a jak je těžké se prosadit; proto o film stál víc než o mnohé jiné a sám se coby producent přičinil o to, aby se dostal do výroby a do širšího povědomí. Zkrátka Králova řeč naplňuje jednoduché základní sny: říct světu "tady jsem a přijměte mě".
Televizní režisér
Možná na závěr stojí za to ještě vyvrátit předsudek, že Králova řeč je konvenčně natočená konverzačka. Je to všechno možné, jenom ne tohle. Režisér Tom Hooper, který před svým celovečerním debutem dělal televizní minisérie, se zapříčinil o to, že ani díla pro televizi už dnes nejsou to, co bývala.
Jeho minisérie Lord Longford či velmi ceněný John Adams si schválně vybírají méně známé historické osobnosti a velmi subjektivizovaným přístupem zobrazují minulost jako živou záležitost. Herci zde nenosí kostýmy jako panáci, ale jejich postavy působí civilně a maximálně samy užívají své oblečení jako kostým/odznak moci (např. soudcovský hábit a paruku). Pod tím vším je ale vidět špína a pot.
Králova řeč už se odehrává ve velmi civilizovaném prostředí, ale i tak se Hooper snažil dostat do filmu co nejvíc špíny (ať už působí realisticky nebo stylizovaně) a dodat každému slovu na fyzickém chvění. Že ústřední kulisy byly využity v jednom gay pornu (zde - klikat jen na vlastní zodpovědnost!) je lehce paradoxním důsledkem oné snahy o fyzičnost, která proniká zpod kultivovaného nánosu.
Každopádně Hooper není pouhý oprašovatel majestátu dávno zašlých časů. Jeho styl dává spíše možnost nechat ožít minulosti tak, aby o ni lidé v přeinformovaném věku měli zájem, a přitom nezískali dojem, že sledují jen rozpohybované učebnice. Film nicméně lehce bojuje s formátem.
Zmíněný John Adams má se sedmi díly epický rozměr a zároveň dost místa pro civilní momenty, což je v rámci historického žánru nesmírně osvěžující. Králova řeč je nucena omezenou stopáží naskládat za sebe jen ty nejdůležitější chvíle, dokonce si vypomáhat zkratkovitými montážemi. Hooperovo skutečné novátorství v práci s historickými látkami se tak v případě celovečerního filmu ohlazuje zpět na úroveň, jakou měly hollywoodské filmy před nástupem "nové televize".
| Králova řeč | |
| King's Speech | |
| Žánr: | Drama, Historický |
| Režie: | Tom Hooper |
| Obsazení: | Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonham Carter, Guy Pearce, Michael Gambon, Jennifer Ehle, Timothy Spall, Derek Jacobi, Claire Bloom ad. |
| Délka: | 118 minut |
| Premiéra ČR: | 10.03.2011 |
