Recenze - Filosof Michel Foucault navrhl, že by rok měly vycházet knihy bez uvedení autorů. Zbavili bychom se předsudků a otevřela by se před námi masa neznámé produkce, v níž bychom zažívali dobrodružství „čtení naslepo".
Filmu Anonym, jenž pojednává o tom, že díla vydávaná a hraná pod jménem Williama Shakespeara nepsal Shakespeare, by to vyhovovalo rovněž. Když zazní jméno Roland Emmerich ve spojení se známým dramatikem, vyvolává to přinejmenším potlačovaný úsměv.
Jeden z králů tupých megalomanských trikových bijáků typu Den Nezávislosti, Godzilla, Den poté či 10 000 let př. n. l. si troufá na tak subtilní látku? Jak dostane výbuch na divadelní prkna? Přiletí do Londýna UFO? Bude vzbouřený dav na pokyn královny ušlapán stádem cvičeným mamutů? Je možné, aby Emmerich natočil seriózní film?
Přechod nebyl tak těžký
Emmerichova účast na projektu přidává k interpretaci díla vrstvu významů navíc. Vyčerpat úsudek na tom, jak se Emmerich změnil a natočil něco naprosto jiného, zda jde o jeho nejlepší počin, nebo naopak tragický omyl v kariéře, či je to jednoduše mnoho povyku pro nic, předpokládá dvě věci: že Anonym vybočuje z celkového směřování Emmerichovy tvorby a že se režisér doposud projevoval filmařsky omezeně.
Ani jedno ale neplatí moc přesně. Emmerich nikdy nebyl dohlížitel nad výrobou efektů, které by vršil do chatrné dějové kostry. S germánskou systematičností vystavět příběhy, motivace postav, několik linií akce a propojovat mikro a makroměřítka lidských, individuálních, přírodních a historických dějů.
Máme právo zpochybňovat, zda jsou jednotlivé prvky i jeho konstrukce přijatelné - jinými slovy, můžou nám ty scénáře připadat praštěné a laciné. Patriot je za hranicí tolerovatelnosti a 10000 let př. n. l. je už sebeparodie. Ale rozhodně nejsou odvyprávěné nedbale, rozhodně tu nejde o přehlídky triků a Emmerich má cit pro vyjadřování pocitů obrazem. Dokonce v jeho filmech nenajdeme typicky špatné nebo špatně obsazené herce; v tom je Emmerich jinde než třeba Michael Bay (Armageddon, Pearl Harbor, Transformers).
Přechod do hájemství historického dramatu, v němž je nejdůležitější psychologie postav, nebyl pro Emmericha tak těžký - a také nás od počátku Anonyma přesvědčuje, že má vyprávění pevně v rukou. Děj v alžbětinské Anglii rámuje civilním a posléze divadelním prologem ze současnosti, uvnitř minulosti pak splétá tři časové roviny (po smrti „pravého autora" her, z dob jeho mládí a z doby, kdy byl ve zralém věku).
Vše drží dobře pohromadě a herci si důstojně a nekomicky odříkají své úlohy, přičemž těm šťastnějším, již neslouží jako pomocné figurky, se daří i něco prožít. Tak trochu něco jako F. L. Věk nebo Tudorovci - od nichž se ale Anonym odlišuje superostrou digitální kamerou, v niž skvěle vynikají postavy v pološeru a šerosvitu. A je docela požitek vidět Rhyse Ifanse, který jindy ztvárňuje různé potrhlíky, coby noblesního a trpícího aristokrata.
Zkrátka v mnoha tvůrcích dřímá touha po vážných látkách a jsou/byli schopni je realizovat způsobem, který není ostudný - jen postrádá dotek mistrovství a větší přesah. (Vzpomeňme si třeba na Zdeňka Trošku a jeho Poklad hraběte Chamaré z roku 1984).
Pokud si tedy odmyslíme jméno Emmerich a necháme se uvést do alternativní historie představené v prologu Derekem Jacobim (slavným shakespearovským hercem, který nevěří, že hry napsal Shakespeare), dostaneme řemeslně dobře zpracovaný historický snímek, v němž se dozvíme, že Shakespeare byl podvodník a hry napsal vysoce postavený šlechtic. Namísto sondy do nitra geniálního umělce z vysokých kruhů nicméně sledujeme temný příběh muže, který je lapen jako pingpongový míček mezi dvěma odraznovými plochami: politikou a sexuálním skandálem.
A tímto by mohla končit recenze pro ty, co Anonyma ještě neviděli a nechtějí zabíhat do detailů. Rozchod do kina. Pro ty, kteří film už viděli, nebo chtějí s Emmerichem polemizovat vážněji, pokračuje text dál.
Jiná publikační pravidla
Emmerich před uvedením již hotového filmu pořádal veřejné debaty s akademickými odborníky na Shakespearovo dílo a příznivci tzv. anti-stratfordiánských teorií, kteří na Shakespearovo autorství nevěří. Tuto otázku dokonce nechával korektně otevřenou.
Film sám však razí jen jednu teorii - „oxfordskou", podle níž je jasným kandidátem na autorství všech Shakespearových her sedmnáctý hrabě z Oxfordu Edward de Vere (1550-1604). Nepočítá se v ní s žádným kolektivem vytvářejícím dohromady jednotlivé hry ani s možností, že hry různých autorů byly zařazeny pod shakespearovskou značku.
Základem nejasností je, že v oné době panovala jiná publikační pravidla - zdaleka ne vše se podepisovalo a zdaleka ne vše šlo do tisku. U Shakespeara se zpochybňuje vzdělání, zcestovalost, znalost dvořanského života i sama schopnost psát, zatímco Edward de Vere měl k tomu výborné předpoklady, ale svá díla nepublikoval. Nehodilo se to k jeho společenskému postavení a musel se krýt za plebejce (film navíc přidává vrstvu, že šlo o politické krytí).
Proti tomu se dá namítnout, že Shakespearovy hry nedemonstrují vzdělanost a nachází se v nich spousta faktografických chyb. Síla těchto děl byla a zůstává v pozorování, imaginaci, výřečnosti. Oxfordská teorie je mezi zhruba sedmi desítkami každopádně nejpropracovanější a její přitažlivost tkví v tom, že nahrazuje „falešného génia" jiným.
Že hry a sonety musí dílem jednoho člověka, přitom dokazují počítačové analýzy jazyka a stylu - z nich vyplývá, že základní lexikum zůstává stejné, ale postupně se obohacuje a tříbí, a přesně se v posloupnosti her dá vyčíst „růst génia". Zůstává jen otázka, kdo byl oním géniem.
Oxfordskou verzi má podporovat i to, že mnoho událostí v životě Edwarda de Vere odpovídá situacím v Shakespearových hrách. A také tón a obsah her odpovídá více zkušenostem a postojům Oxforda. Proč by Shakespeare jako syn rukavičkáře (byť bohatého) oslavoval šlechtu a líčil nižší společenské třídy tak negativně, když k ní patřil?
Rozsáhlé utajení
Pak nastávají těžké spory. Tvrzení, že o Shakespearově autorství her neexistuje mnoho důkazů, je typicky prázdným argumentem. (Absence důkazů nikdy nezakládá opak tvrzení ani ho nevyvrací.) Důkazy nejsou přítomné ani u Oxforda: za nejsilnější argument proti němu se uvádí, že po datu jeho smrti vyšlo ještě deset Shakespearových her, v nichž se odrážely dobové události.
Oxford navíc mluvil jiným dialektem než Shakespeare a neměl blízko k divadlu, které hrálo shakespearovské hry. Nehledě na to, že mohl být pravděpodobně homosexuál, což by se neslučovalo s mnoha věcmi v aktuálním filmu (konkrétní seznam například zde).
A teď se dostáváme až na úroveň konspiračních teorií. Aby verze s Oxfordem platila, znamenalo by to rozsáhlé utajování, do něhož by bylo zapleteno množství lidí. Mnoho důkazů o fyzické existenci Shakespeara a mnoho řádků v hrách by muselo být cíleně někým měněno. Tvrzení, že v Shakespearových hrách určité motivy mají jasné historické paralely k tehdejší politice, neobstojí. Ony hry nebyly psány a uváděny v takovém pořadí, aby chronologicky odpovídaly skutečným událostem - jde tedy spíš o touhu vidět v jednotlivých motivech něco víc.
Emmerich se scenáristou Johnem Orloffem staví na předpokladu, že hry hlavně měly rozvášňovat dav. Hrabě z Oxfordu si jejich prostřednictvím vyřizuje účty s královnou a hlavně se svým nechtěným tchánem Williamem Cecilem a jeho úlisným hrbatým synem Richardem, a v konečném důsledku tak chce dosáhnout státního převratu. Filmová fikce tím do značné míry redukuje na umění na pouhého prostředníka politických (podprahových a jinotajných) poselství.
A zřejmě právě tady, nikoli v rovině dat a faktů nakonec vyvstává největší odpor. Namísto kultivace duše vidíme rozvášňování lůzy. Není ani jasné, v jakém světle to má Oxforda prezentovat a zdá se, že tato tragičnost dochází i tvůrcům až v závěru. Oxford končí jako mocensky vyřízený a bezvýznamný, dál však přežívá jeho básnický odkaz. Jako by tak autoři popírali sami sebe a to, oč se dvě hodiny hrálo. Pozdě ale obracejí pozornost, aby vyzněl závěr, že nad na prchavými pletichami má zvítězit nadčasová krása umění, u nějž vlastně autorství není důležité.
Mezi zastánci, že Shakespeare své hry nenapsal, ostatně figurují i podstatně uznávanější umělci a osobnosti než Emmerich s Orloffem (stojí za epizodou seriálu Bratrstva neohrožených; dramatem Síla srdce a Legendou o sovích strážcích). Ať už to byl Mark Twain, Sigmund Freud, Chaplin či Orson Welles, každý z nich působí jako autentičtější oponent proti „akademickému establishmentu".
Emmerich snobem
A tím se vracíme na začátek, že pro Emmericha není Anonym vybočující dílo. Naopak přesně zapadá do toho, jak soustavně točí filmy zabývající se populárními konspiračními teoriemi. Ve Dnu nezávislosti se tvrdí, že tajná Oblast 51, kam prý spadlo UFO, opravdu existuje, a že UFOni tedy existují a napadnou naši planetu. Ve snímku 2012 se na teorii globálního oteplování nabalí i (jednoznačně konspirační) teorie, že vlády a boháči už dávno vědí, co se stane a vybudovali si soukromé Noemovy archy.
Příznačná pro tyto konspirace je ovšem jejich neškodnost; přílišná vzdálenost sociálním, politickým a ekologickým problémům. Filmy, jež je zobrazují, nakonec fungují jako šidítka, která odplaví touhu řešit reálné a ovlivnitelné věci. Neovlivnitelnost zkázy nás pak nutí vnímat ji jako podívanou a zábavu. Otázka zní: je Emmerich sám obětí či uvědomělým hlasatelem konspirací - nebo ten, kdo se snaží dělat z nich něco neškodného a tím je znehodnocovat? Na čí straně stojí, můžou se ptát odpůrci i příznivci konspirací.
Emmerich svůj přístup v Anonymovi hájí i tím, že filmy mají právo na historické omyly, ale důležitá je jejich „vnitřní pravda" - přičemž si za vzor bere Amadea proslulého nesmyslnou zápletkou o mstícím se Salierim. Anonym však nemá grácii Amadea ani Szabóova Mefista coby příkladů děl, jejichž poselstvím je sama rozprava nad tím, co je to umění, jaké to je být umělec a kdo vůbec může být umělec.
Když pomineme, že politické poselství Anonyma o nekonečném intrikování mezi lidmi u moci a těmi, co po ní už už sahají, právě v souvislosti s shakespearovskou tematikou nevyznívá překvapivě, nastává u Emmericha v případě protežování oxfordské teorie snad jediná větší změna oproti dřívějšku. Nejde o to, že shakespearovská doba je příliš vzdálená, aby politické půtky měly dopad na současnost; paralely můžeme najít snadno vždy.
Pozoruhodně vyznívá jen to, že dřívější Emmerichovy filmy jsou populistické, ale oxfordská teorie stojí spíše na snobismu, který nesnese, že by geniální hry napsal někdo nedostatečně urozený. Zatímco dříve byl u Emmericha hněv lidu vůči těm nahoře vždy oprávněný a vedl ke „třídnímu smíření", v Anonymovi je tupý dav skutečně jen využíván a zneužíván ve prospěch toho, co se sirům a hrabatům hodí.
Vylíčit Shakespeara jako buranského a pologramotného herce, který si chce urvat trochu slávy a pelešit se díky tomu s více ženami, není tak svatokrádežné, aby to vyvolalo pohoršení tradicionalistů a intelektuálů, jimž má být vstup zakázán. Problém je, že touhu po znesvěcení klasika, kterou si žádá lid dnes, aby už nezůstalo nic vznešeného, nevyvažuje ani žádná pozitivní plebejská postava. I básník Ben Johnson tu vyznívá jako sprostý konfident. To, že se plebejské publikum nakonec nemá s kým identifikovat, je Emmerichova hlavní prohra a přešlap na vlastním hřišti.
| Anonym | |
| Anonymous | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Roland Emmerich |
| Obsazení: | Vanessa Redgrave, Rhys Ifans, Joely Richardson, David Thewlis, Paula Schramm, Robert Emms, Edward Hogg, Rafe Spall, Jamie Campbell Bower, Xavier Samuel, Derek Jacobi, Mark Rylance, Nic Romm ad. |
| Délka: | 130 minut |
| Premiéra ČR: | 10.11.2011 |
