reklama
 
 

Recenze: Hravý Doctor Strange patří k tomu nejlepšímu, co Marvel kdy natočil

27. 10. 2016 9:03
Doctor Strange – trailer | Video: Marvel |  02:21
Jestli je pravdivá teorie o multivesmíru, se kterou si pohrává nová komiksová adaptace Doctor Strange, potom přebývat v té z paralelních realit, v níž je možné do multiplexu zajít na tento film, není úplně nejhorší varianta ze všech možných světů. Tahle zábavná popcornová podívaná patří totiž k tomu nejlepšímu, co Marvel Studios od svého vzniku vyprodukovalo.

Film o špičkovém neurochirurgovi, který přijde po tragické nehodě o cit v rukou a naučí se magickým schopnostem v obskurním nepálském klášteře, čekal v Hollywoodu v různém stádiu rozpracování na svou šanci už od poloviny osmdesátých let. Z několika dobrých důvodů se ovšem jeví jako požehnání, že se tento námět dočkal realizace až v dnešní době.

Komerční úspěch filmů podle komiksů společnosti Marvel ukázal životaschopnost ideje sdíleného fikčního světa, v rámci něhož se mohou postavy s nadpřirozenými schopnostmi potkávat v různých kombinacích v libovolných dalších dobrodružstvích. Doctor Strange pak funguje jako iniciační příběh o zrodu hrdiny, který se v následujících filmech zcela jistě objeví po boku jiných protagonistů marvelovského filmového univerza.

A film Scotta Derricksona vyšlapal svému aktérovi, ztvárněnému podle očekávání charismaticky Benedictem Cumberbatchem, cestu k tomu, aby patřil po boku Tonyho Starka alias Iron Mana k těm nejpopulárnějším.

Vnitřní puzení doktora Stephena Strange je postavené na silných archetypech. Na počátku filmu ho poznáváme jako arogantního, na výkon a uznání zaměřeného úspěšného muže, který si nadevše cení rozumu a vědeckého uvažování. Osobní krize spojená s úrazem ho ovšem dovede do Káthmandú mezi mágy vedené Prastarou (Tilda Swintonová) a ta mu pomocí poměrně brutálních prostředků rozmetá jeho racionální světonázor. Strange najednou zjišťuje, že k vyléčení potřebuje rozpustit své ego a přijmout zodpovědnost nejen za své blízké, ale dokonce za celý svět.

Ne náhodou se v jednom z nejvtipnějších momentů objeví na chvíli v záběru v cameu klíčová osobnost Marvelu Stan Lee, jak se radostně chechtá při četbě psychedelické bible Aldouse Huxleyho Brány vnímání. A díky stále dokonalejší technologii může Doctor Strange nabídnout ve svých trikových scénách zážitek, který dokáže ztvárnit vize podobné těm po použití halucinogenů tak, jak se to zatím žádnému filmu nepovedlo.

Přes všechny narážky na odkaz šedesátých let a esoterické praktiky duševního rozvoje má ale film mnohem blíže k infantilní hravosti Hvězdných válek než třeba k ambicióznějším snímkům, jako je Matrix nebo Počátek, které slouží režisérovi jako stylistické vzory. Mystický spolek kolem Prastaré připomíná v lecčem řád rytířů Jedi, a to nejen v tom, že v boji používají světelné, respektive energetické zbraně.

Doctor Strange totiž ani náhodou není dystopie jako výše zmíněný hit sourozenců Wachovských nebo existenciální sci-fi Christophera Nolana. Je to pořád hlavně přímočarý spektákl s našlapaným scénářem bez hluchých míst, jehož největší kouzlo nespočívá ani v ohromující vizuální stránce, ani v tom, jak tvůrci do filmu propašovali inteligentní vějičky pro diváky, kteří komiksům moc neholdují.

Největší jeho devíza tkví v tom, že se nebere ani trochu vážně, což dokazuje roztomile absurdní pointa příběhu o záchraně světa, která jako by vypadla z Červeného trpaslíka. Na povedeném výsledku má velký podíl také překvapivě jistá a nápaditá režie nepříliš renomovaného Scotta Derricksona, který se na filmu podílel i jako jeden ze scenáristů.

Čtrnáctý film marvelovského filmového vesmíru nejvíc těží z nakažlivé radosti z vyprávění, kterému je velmi těžké nepodlehnout.

Hodnocení: 90 %

Marvel studio rozhodlo kvůli čínským cenzorům změnit postavu, kterou v komiksové předloze ztvárnil tibetský mnich, na ženu-bělošku. | Video: Martin Svoboda |  02:20

autor: Jan Gregor | 27. 10. 2016 9:03

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama