Čtvrtstoletí poté, co Steven Spielberg natočil z hlediska digitálních triků přelomové dobrodružství nazvané Jurský park, začala česká kina promítat pátý snímek o "dinosauřím Disneylandu".
Akční film Jurský svět: Zánik říše přímo navazuje na svého dosti nadhodnoceného předchůdce Jurský svět, který před třemi roky původní trilogii restartoval a s tržbami téměř 1,7 miliardy dolarů se stal pátým nejvýdělečnějším snímkem všech dob.
Nynější pátý díl ságy, jejž ve Spielbergově koprodukci natočil španělský režisér Juan Antonio Bayona, možná bude také sklízet rekordní tržby. Nemění to ale nic na tom, že je společně s Jurským parkem 3 z roku 2001 nejslabší kapitolou série. Dokládá především její vyčerpanost, neboť jen recykluje či přeskupuje dříve viděné motivy, nápady i zápletky - nejen ty, které jsou známé z jurské ságy.
Bez ohledu na několik málo zábavných momentů, pár překvapivě drsných záběrů nebo odkazy na ikonické záběry z předchozích dílů film svébytnějším nečiní ani to, že se na exotickém ostrově plném dinosaurů tentokrát odehrává jen jeho první část, v níž pravěké živočichy ohrožuje probuzená sopka.
Snímek Jurský svět: Zánik říše se v první polovině přitom žánrově přiklání ke spektakulárním katastrofickým filmům ze 70. a ze začátku 80. let, jako byl třeba thriller Když se čas naplnil. Ničím zásadním ale jejich schéma neobohacuje.
Snaha alespoň pozměnit strukturu předchozích čtyř filmů přiměla oba scenáristy Dereka Connollyho a Colina Trevorrowa, jenž v roce 2015 natočil onen "reboot" zvaný Jurský svět, transportovat raptory mimo jejich izolovaný domov. Druhá část snímku se tak odehrává částečně na přepravní lodi a zčásti v laboratořích na kalifornské pevnině.
Motiv v divočině polapeného monstra převezeného do vyspělé civilizace je v tomto případě vypůjčený z hororové klasiky King Kong. Objevil se ale také ve druhém filmu Ztracený svět: Jurský park z roku 1997, v němž si odchycený tyranosaurus zařádil v San Diegu.
Nejnovější film jurské série působí, jako by to byly spíše dva snímky v jednom. Zjevnou neujasněnost scénáře ostatně dokládá již samotný název Jurský svět: Zánik říše, protože vyústění příběhu je jeho naprostým opakem. Scénář navíc působí roztříštěně, jako by byl pouze sletován z několika oddělených epizod bez pevnějšího švu.
Tato struktura ale víc než klasický film připomíná počítačovou hru. Takřka v každé akční sekvenci je předvedeno nějaké prehistorické monstrum, podle jehož různých vlastností a inteligence se pak rozehrává nebezpečná situace. A tu lidští hrdinové vyřeší jen proto, aby pokračovali do dalšího pomyslného "levelu", v němž se záhy setkají s jinou formou ohrožení.
Nedotaženost scénáře je zřejmá nejen z toho, jak povrchně se pracuje s jeho environmentalistickým poselstvím, ale také jak ledabyle a šablonovitě jsou načrtnuty hlavní postavy.
Ze čtvrtého filmu Jurský svět se vracejí mužný ošetřovatel velociraptorů Owen Grady v podání Chrise Pratta i bývalá upjatá workoholická manažerka dinosauřího zooparku Claire Dearingová, kterou ztvárnila Bryce Dallas Howardová.
Z Prattovy postavy se nyní již skoro stal Indiana Jones. O poznání akčnější a zároveň "aktivističtější" je i jeho partnerka, jež tentokrát mezi druhohorními ještěry už nepobíhá ve slušivém kostýmku ani na vysokých podpatcích, jak činila ve filmu předchozím.
Výkony herců nejsou vyloženě špatné, ale oba na plátně působí značně unaveně. A předně mezi nimi nepřeskakuje žádná jiskra ani není znát sebemenší chemie, což je v případě bývalých partnerů, které postupně znovu dává dohromady smrtelné nebezpečí, fatální nedostatek. Zásadnější oživení nepřináší ani herecká účast Jeffa Goldbluma, jenž se znovu objevuje v epizodní úloze vědce dr. Iana Malcolma, ústřední postavy prvních dvou Spielbergových filmů.
Nesoudržný, předvídatelný a ve druhé polovině také zdlouhavý příběh je navíc zabydlen příliš mnoho postavami, kladnými i zápornými. Kromě ústřední dvojice a tandemu jejich rádoby komických parťáků jsou zde opět hamižní zloduši, kteří chtějí zneužít predátory pro vojenské plány. Podobné rozdělení na "hodné" a na "zlé" je tentokrát patrné dokonce i mezi naklonovanými zvířaty, neboť se na scénu vrací i částečně ochočený velociraptor Blue.
Scénář by mohl mít podtitul "Mnoho dinosaurů pro nic". Ve filmu se opět objevuje frankensteinovský motiv "hry na boha" spjatý s děsivými důsledky genetických experimentů, ty se ale tentokrát netýkají jen pravěké fauny, ale též jedné lidské postavy - téma zřejmě rozvine další film, chystaný na rok 2021.
Navíc finále, jež odkazuje na klasické gotické horory, poukazuje na určitou "zaměnitelnost" dinosaurů za jakékoliv jiné monstrum. Je koncipováno tak univerzálně, že už není ani podstatné, zda v něm hrdiny ohrožuje nějaký hybridní indoraptor. Klidně by to mohl být Vetřelec, Godzilla, King Kong nebo třeba Drákula.
Další druhy druhohorních oblud se v tomto neuspořádaném zvěřinci sotva mihnou, aniž by pro děj měly jiný význam než ohromit diváky současnými možnostmi digitálních triků. Spoléhat se jen na efekty je ale omyl. Zatímco původní Jurský park fascinoval digitálními triky, jaké předtím na filmovém plátně nikdy nebyly vidět, současní diváci již nejsou vystaveni onomu omračujícímu momentu překvapení jako jejich rodiče před pětadvaceti lety.
Jurský svět: Zánik říše
Režie: Juan Antonio Bayona
CinemArt, česká distribuční premiéra 21. června
Změnila se doba, technologické možnosti - a s nimi také divácká očekávání. Interakce herců, digitálních oblud a animatronických modelů je v novém filmu takřka bezchybná, nicméně to dnes publikum bere skoro jako samozřejmost.
Avšak ani sebedokonalejší počítačová kouzla, poněkud zbytečně převedená i do 3D verze, nemohou fungovat v případě, kdy se z příběhu začíná ztrácet tvůrčí imaginace, hravost, tajemství a smysl pro napětí. Bayonův snímek dokládá, že právě absence toho všeho je skutečným důvodem zániku filmové jurské říše.
