Málokdo má dnes ve světě kinematografie takové renomé jako rakouský režisér Michael Haneke. Od roku 1997 se svými filmy pravidelně soutěží o hlavní cenu na nejprestižnějším festivalu v Cannes. Za snímky Bílá stuha a Láska ji dokonce získal.

V souvislosti s oceněním Lásky - předposledního titulu z roku 2012 - se objevily názory, že provokatér a nemilosrdný analytik poklesků společnosti zakademičtěl. Loni tedy na - na své poměry překvapivě "lidský" - portrét vztahu dvou starých lidí navázal novinkou Happy End. Zde už pro lásku ani jiné lidské city navzdory optimistickému názvu není místo.

Happy End je Hanekeho největší filmová hádanka a také nečekaný přírůstek do dějin filmových pokračování. Jako by tímto portrétem jedné nefunkční bohaté rodiny z francouzského přístavu Calais chtěl autor ztrestat všechny diváky, kteří ho minule podezřívali ze zlidštění.

Až poměrně pozdě z vyprávění vyplyne, že slavní herci Isabelle Hupertová a Jean-Louis Trintignant nejsou ve filmu náhodou: jde o postavy otce a dcery z předchozí Lásky. Z milujícího staříka, který pečoval o svou nemocnou ženu, se jen stal tak trochu nesnesitelný senilní dědek. Dcera má spoustu práce se žehlením potíží v byznysu, na city není čas a její bratr se pro změnu věnuje psaní ujetých erotických zpráv milence.

Když se do této rodiny kvůli záhadné nemoci matky přistěhuje bratrova dcera z prvního manželství, žádný vřelý prvek do hry rozhodně nevstoupí. Dvanáctiletá Eva si ráda natáčí křečka, kterého dopuje antidepresivy, mentálně je až podezřele dospělá, emočně ale zamrzla podobně jako její okolí.

Haneke proslul mimo jiné ranými snímky o roli médií v dnešním světě. Bennyho video z roku 1992 pojednávalo o teenagerovi, který si k sobě pozve dívku, aby natočil její popravu pomocí jateční pistole. Ve filmu Funny Games vtrhne do domu středostavovské rodiny dvojice mladíků a promění její život v teror, což si též zaznamenává na kameru.

Související

Jak se z Hana Sola stal vesmírný pašerák? Trailer představuje nový film ze světa Hvězdných válek

1:39

V Happy Endu Haneke předestírá všechna svá oblíbená témata - násilí, perverzní společenské, mocenské i sexuální vztahy, vliv médií - v podobě, která už nešokuje. Alespoň ne na první signální. Dějem se pozvolna prolínají záběry z mobilních telefonů a průmyslových kamer či obrazovky počítače plné textu. Oproti až útočné kameře z filmů jako Funny Games tady technologie pouze vyvolávají pocit odcizení a apatie.

Haneke nestaví tradiční zápletku, spíše portrétuje bezútěšné prostředí, v němž nelze být člověkem. Všechny postavy jsou neproniknutelné a záhadné, nestíhají ožít, ale v tom nakonec tkví pointa filmu, který připomíná dusivý thriller i jízlivou komedii, ale bez jakéhokoli vyústění.

Zásadní informace si divák musí domýšlet. Občas se je dozví z malého nápisu na obrazovce počítače, jindy mimoděk z hovoru postav. Žádná však nemá moc rozluštit záhadu, jíž celý snímek je.

Happy End se sice odehrává ve francouzském Calais, k problematice migrantů se ale vyjadřuje jen ve dvou scénách. V jedné se skupinkou černochů hovoří dědeček - není slyšet o čem, ale nejspíš půjde o jeho oblíbené téma: přemluvit okolí, aby mu pomohlo sprovodit se ze světa. Ve druhé podobnou skupinu přivede na oslavu zásnub nezvedený syn Isabelle Hupertové.

Opět se lze jen domýšlet, že jde o zoufalé gesto muže, který alkoholismem a podobnými eskapádami dává okolí i sobě samému najevo, že do této rodinky nechce patřit. Podobně jako jeho děda, který by z tohoto "pekla" za každou cenu rád unikl.

Hanekeho nejnovější film je plný výtečného herectví, sebevědomých režijních rozhodnutí a temně komických míst, která se přitom dotýkají povahy dnešní doby.

Ale nakonec ve snaze - obrazně i doslova - umrtvit všechny své postavy zůstane natolik důsledný, až umrtví i diváka. Ten odchází s dojmem, že viděl moralitu o zkažené buržoazní společnosti, nejasnou zprávu o civilizaci před koncem světa, který je rozdělený jen na monstra, z nichž některá jsou sympatičtější. 

Škoda, že Happy End o svých monstrech neříká i něco konkrétního. V abstrakci netečných konverzací tak zůstává působivě vystavěným konstruktem režijního velikána, který sofistikovaně a přitom zároveň banálně říká to, o čem už mnohokrát vyprávěl lépe.