Šestatřicetiletý Američan Levinson vychází z vlastní zkušenosti. Není žádným tajemstvím, že teenagerku Rue, která má problém s drogami, napsal podle svého dospívání. Syn slavného Barryho Levinsona, režiséra Rain Mana nebo Vrtěti psem, vepsal sám sebe už do režijního debutu: ve filmu Další šťastný den z roku 2011 se coby mladík po několika odvykačkách stává středobodem napjatých, toxických rodinných vztahů, odkrytých během jednoho svatebního dne.
Reakce na jeho debut byly smíšené. Euforie natočená o 10 let později je i v době, kdy HBO vyrábí jeden skvělý seriál za druhým, jednoznačný úspěch. Nejen díky současnému vizuálnímu stylu, ale hlavně proto, jak hluboko do svých postav Levinson dokáže jít. Ve dvou nových speciálních dílech, které divákům krátí čekání na druhou řadu, hrdinky nahlížejí do sebe sama ještě intenzivněji.
Necítit nic
Vraťme se ale na začátek. Euforie vyšla předloni v létě a okamžitě vzbudila rozruch. A to hned první epizodou, kterou herečka, zpěvačka a dětská hvězda Zendaya zahajuje monologem. "Narodila jsem se tři dny po 11. září, rodiče mě v nemocnici dva dny chovali v tlumeném světle televize a sledovali pořád dokola pád obou věží. Dokud smutek nepřešel v otupělost. No a pak? Bez varování dětství střední třídy na předměstí," rekapituluje Rue a hned popisuje, proč je nejraději pod vlivem - jedině tak necítí nic.
Hypnotická, na potemnělé party natočená sekvence působí jako manifest teenagerů dospívajících v době, kdy se slovo krize používá už permanentně. K dospívání sice smutek patří, ne všechny generace však vyrůstaly v takto pesimistickém období.
Seriály pro náctileté z poslední doby jsou tak obzvlášť depresivní, včetně pravděpodobného nejznámějšího, pár let starého 13 důvodů proč.
Euforie se vyžívá v temnotě, kterou ale prozařují záblesky nadějí. U konzervativních amerických rodičovských spolků nepřekvapivě vzbudila odpor. A nejen u nich: část diváků měla dojem, že seriál přehání. "Takhle dnešní americké dospívání nevypadá," argumentovali, když se kromě drog na obrazovkách objevila také nahota a sex.
Láska za časů krize
Navzdory úvodní zmínce o 11. září, která jako by rámovala dospívání postav, však tvůrci netvrdí, že jde o generační výpověď. Euforie vychází z izraelské předlohy a příběh v lecčem určuje životní zkušenost Levinsona, který je hlavním scenáristou a režíroval pět dílů z osmi.
Ústřední linka se točí kolem vztahu dvou traumatizovaných dívek, z nichž jedna má drogovou minulost a druhá je trans. Příběhy vedlejších postav, které se tím jejich proplétají, pak ze všeho nejvíc určuje toxická maskulinita.
S tím souvisí další předsudek, na který seriál narážel - kvůli kombinaci pro část společnosti neznámých nebo nových témat s dokonale chytlavou vizualitou Euforie na někoho působila jako produkt s trendy obalem, který ale nutně musí být vykalkulovaný, přehnaný, umělý, a tak nakonec prázdný.
Seriál, který se natáčel v potemnělých exteriérech a interiérech prosvícených neony a kde atmosféru dotváří současný soundtrack i cynicky znějící vyprávění Rue, však vychází z fenoménů a problémů, jež jsou pro dnešní dospívající relevantní. Ať už jde o skrývanou homosexualitu, s ní související agresivní macho styl chování, přijetí vlastního těla nebo i sebe sama navzdory emočně absentujícím rodičům.
Kdo dal Euforii šanci, zjistil, že uprostřed propletence příběhů z amerického předměstí svítí citlivě vyprávěná love story dvou hrdinek, jakou jsme nejspíš ještě neviděli.
Štědrý večer v dineru
První sezona dovedla Rue a Jules přes seznámení a přátelství k počátku křehkého vztahu, který vzbuzoval několik otázek. Zvládne Rue být něčí partnerkou, když je ve vztahu především s drogami? A zvládne to Jules znejistěná tím, že se donedávna ztrácela bud v imaginárních vztazích, nebo krátkých epizodách založených na sexu výhradně s muži?
Od pesimisticky vyznívajícího konce první řady uplynul víc než rok, když HBO před Vánoci vyrukovala s první zvláštní epizodou nazvanou Trouble Don’t Last Always (Problémy netrvají věčně). V té vidíme Rue, jak po úvodní snové představě života s Jules v New Yorku sedí na Štědrý den v americké jídelně zvané diner se svým mentorem Alim. S tím se seznámila na terapeutických sezeních pro závislé.
Celá epizoda je záznamem jejich konverzace a Rue od předstírané jistoty rychle přechází ke zdrcující upřímnosti, když mluví o slabé motivaci odvykat nebo vůbec dál žít.
Aliho reakce nepřipomíná mentorskou intervenci. Místo ní sledujeme rozhovor dvou otevřených, empatických lidí, z nichž oba přiznávají existenciální nejistotu a hrůzu z momentů, kdy sami sebe přistihli při tom nejhorším chování. Posunují se od nadějných poloh do temnoty a zase zpátky. Můžeme jen žasnout, jak dobře je tahle dlouhá konverzace vystavěná, zahraná i zrežírovaná. A také jak moc se tahle Euforie liší od epizod první řady.
Seriál, který určovalo rychlé tempo, dynamická práce s kamerou i snové záběry na třpytkami ozdobené tváře teenagerů a končil opulentní muzikálovou scénou, nás najednou téměř hodinu nechává sledovat, jak si dva lidé povídají.
Pandemie koronaviru Levinsonovi umožnila ukázat, že Euforii dokáže přenést do jakékoliv polohy. Dokonale zúročil příležitost dostat se v poločase mezi první a druhou sezonou ještě hlouběji k postavám.
Na pohovce u terapeuta
Následný ponor do druhé hlavní hrdinky, Jules, která se vypovídává na terapii, přináší i spoustu nových informací. Doteď vždy vyprávěla Rue, zatímco Jules celou první sezonu představovala objekt, k němuž se Rue upíná.
Najednou zjišťujeme i to, jak se Jules upíná k Rue, co pro ni znamenaly její předchozí vztahy, jak se cítí znejistěná rozdíly mezi skutečným, virtuálním a imaginárním.
"Některé moje nejhlubší vztahy byly s lidmi, které jsem nikdy nepotkala," říká Jules a vyslovuje tak něco, co dobře chápou všichni pod třicet let i mnozí starší. Problémy se závislostí její matky pak do nového světla staví i vztah Jules k Rue.
Trans hrdinka také mluví o tom, jak teď prožívá svoji identitu - feminita už pro ni není tak důležitá jako dřív, kdy chtěla být co nejženštější. Když ji teď Rue přijímá takovou, jaká je, možná přestane brát hormony.
Epizoda o Jules je formálně méně minimalistická. Terapeutka spíš poslouchá, než aby přebírala iniciativu jako Ali, a tak jsou součástí druhého speciálního dílu i Julesiny flashbacky nebo zlé sny.
Je přitom logické, že Jules mluví s terapeutkou. Pokud bychom přece jen měli nějak pojmenovat obě hrdinky i jejich vrstevníky, hodilo by se pro ně označení generace traumatu. Trauma je ale motiv, který se dnes stává stále častější, snad i díky tomu, jak se do rolí hlavních hrdinů čím dál častěji dostávají ženy nebo náctiletí. A právě Sam Levinson ho, snad díky vlastní minulosti, rozebírá s odzbrojující upřímností.
Euforie – speciál
Režie: Sam Levinson
Oba díly jsou k vidění na HBO GO.
