reklama
 
 

Bestseller Milénium si hraje s ohněm a s informacemi

5. 9. 2009
Foto: Aktuálně.cz
Detektivka je pro Larssona jen základem hry s významy
Doporučujeme

Recenze - Švédskému spisovateli Stiegu Larssonovi se povedl unikátní kousek. Dlouhá léta byl respektovaný ekonomický novinář známý otevřenou kritičností. Když si chtěl na začátku nového století od žurnalistiky odpočinout, napsal rozsáhlou detektivní trilogii (nejen) z novinářského prostředí - a zemřel na infarkt ještě před vydáním prvního dílu. Z jeho románů se stal fenomén, který dalece překročil hranice země.

Na obou zatím česky vydaných knihách - Muži, kteří nenávidí ženy a aktuální Dívka, která si hrála s ohněm - je zřejmá právě mimořádná „vypsanost" a dlouholetá praxe se zpracováváním spousty informací. Současně se při srovnání prvního a druhého dílu ukazuje, jak se Larsson postupně učil nakládat s vyprávěním a zároveň za něj skrývat to, k čemu se chtěl na pozadí žánrových her vyjádřit.

Pokud si představíme text díla jako les, Larsson nás nutí se v něm toulat; nevede nás přímo na druhou stranu a k některým místům se vrací zpátky, abychom si je prohlédli z více stran. Přitom hlavními prostředky jeho přístupu jsou pečlivě rozvíjené postavy a permanentní hra s přísunem informací.

Poznat postavy ze všech stran

Kniha Muži, kteří nenávidějí ženy uvádí dvojici ústředních postav, která nás pak doprovází celou trilogií. První je novinář Mikael Blomkvist, který se „neuváženým" útokem na finančníka profesionálně zdiskredituje. Přijme nabídku stárnoucího člena bohaté rodiny Vangerů, aby vyšetřil desítky let starou událost, zmizení dívky z uzavřeného ostrova.

Druhou klíčovou postavou je dívka Lisbeth Salanderová. Svérázná a originální figura geniální sociofobičky, kterou společnost opovrhuje a ona jí to systematicky vrací. Její minulost je nejasná a vnímání světa deformované, byť má morální měřítka jasně stanovená.

Jen se někdy nekryjí s tím, co by se „mělo/nemělo". Je hackerka a ví, že virtuální svět jí může poskytnout téměř jakoukoli informaci, kterou potřebuje. A to se hodí ve chvíli, kdy se ve vyšetřování spojí s Mikaelem.

Ústřední postavy se přitom velmi dlouho nepotkají (v druhém románu jsou dokonce prostorově oddělené až do poslední dvoustrany), což umožňuje rozvíjet paralelní linie, které se dynamizují a rytmizují.

Z přístupu k vyprávění je zřejmá zkušenost, že slova jsou jen slova, pokud nejsou podložena důkazy. Než s postavami začneme pronikat do minulosti případu, román je testuje a opracovává. Nejdříve Mikaela a Lisbeth poznáváme v názorech jiných postav, poté v kontextech širších komunikačních situací a nakonec ve  vypjatých momentech, kde se seznámíme s tím, jak reagují, myslí a jednají.

Tento model pak obě knihy úspěšně využívají, kdykoli se v příběhu objeví nová postava - pohrávají si s porovnáním zdrojů informací o ní i s jejími pojmenováními. Larsson často používá pro klíčové figury nepřímé popisy (Blonďatý obr, Chlap s ohonem), přezdívky (Kalle Blomkvist) či rozsáhlejší ustálená spojení (advokát Nils Bjurman se v textu málokdy objeví bez své profese).

Moc informací

Informace nejsou jen jedním z ústředních témat obou knih, ale jejich zdánlivý nadbytek konstruuje jasně čitelnou mapu světa. U většiny věcí se dozvíme značku, rozsah, parametry. Víme nejen to, že Lisbeth sedí na židli z IKEA, ale známe i její název z katalogu. Jsme svědky exkurzů do historie, politiky či ekonomiky. Postavy navíc komunikují velmi přirozeně - Larsson do textů nenásilně zařazuje dnes všudypřítomné anglicizmy i celé fráze, postavy googlují atp.

Larsson nás totiž nutí si z informací vybírat, filtrovat je a posuzovat, co která může znamenat pro celek. Pamatovat si částečně i ty, které jsme odsunuli. Moc informací zároveň zaručuje  jejich moc nad čtenářem, který je nemůže jednoduše ignorovat - protože přece čte detektivku.

Hlavní hrdinové na tom nejsou jinak. Celá první kniha vypráví o události, kolem které několik desítek let vyšetřování nashromáždilo tolik dat, že jsou nezpracovatelná a je třeba je třídit, posuzovat a hlavně nově zhodnocovat. Společně s hrdiny pronikáme do historie rodiny Vangerů, zvláště do jednoho konkrétního dne, zároveň se musíme potýkat s událostmi v přítomnosti.

Druhá kniha nahrazuje soustředění na jedno místo mnohovrstevnatým systémem informací na všech frontách a - je v tomto ohledu ještě mnohem propracovanější než první díl. Tváří se, že říká vše, ale nakonec se ukáže, že ne.

Každá postava ví něco, ale některé zemřou, jiné se nepotkají a jiné nechtějí komunikovat, a tak se informace vzájemně nemohou konfrontovat. V jiném případě se nějaká událost jeví jako jasně vysvětlitelná, ale o sto stran později se ukáže být interpretovatelná úplně jinak.

(Ne)šťastné finále

Tato komplexnost ve výstavbě novinářského, hackerského a policejního světa dat a informací dávaných do různých souvislostí sice Larssonovi umožňuje vystavět fascinující systém, ale... Ale sám sebe zavádí do pasti, protože z tohoto lesního bludiště musí čtenáře i vyvést.

Zatímco v druhém díle se mu to daří s oslnivou elegancí a i některé extrémně nadsazené pasáže - o kterých nemohu psát, abych neprozradil překvapení - jsou nakonec zcela logické, první díl po mnoha set stranách precizně strukturovaného textu selhal. Z vynikajícího románu se stane spíš novelizace hloupějšího filmového thrilleru. Kniha se po spoustě kliček žene přímočaře kupředu a řadí za sebe scény, události a popisy spíš mechanicky.

Dvojka naopak nabízí skvělou gradaci, proměny rytmu a nečekané pointy zdánlivě jasných situací. Posledních sto stran zmnožuje časové a dějové linie, odsouvá zdánlivě ústřední detektivní zápletky a odhaluje záhadu, na kterou se kniha nepozorovaně celou dobu připravovala.

Tematická bohatost

Oba romány si hrají s formou, hrdinové čtou mnoho detektivek a Larsson často inscenuje některé žánrové scény v okázalé absurditě, zasvěceně navazující na konvence různých typů příběhů (detektivních, thrillerových, dokonce hororových).

Zejména je zřejmá propojenost s Flemingovými bondovkami, na které se knihy odvolávají nejen svým systémem přesných popisů a vyjmenováváním značek všech myslitelných výrobků či podniků. Larsson na Fleminga odkazuje konkrétně (nezanedbatelnou roli v druhé knize hraje název Srdečné pozdravy z Ruska), kontextově (postava vysvětluje, že to „není jako v bondovkách") i strukturálně, když mají padouch i jeho násilný poskok z druhé knihy jasně bondovské parametry.

Přes všechnu tuto hravost se ale pořád pohybujeme jen na jedné rovině významu. Obě Larssonovy knihy překvapují především pozorností, jakou věnují tématu morálky a poskytují fundovaný vhled do problematiky fungování médií a jejich roli v současné západní společnosti (s pochopitelným zaměřením na Švédsko).

Larsson s novinářskou důsledností, a přitom nenuceně tepe do politiky, ekonomiky, aristokracie nebo obchodu s bílým masem. A hlavně se věnuje ženám, protože oba díly nabízejí řadu silných ženských postav v důležitých profesních pozicích, které jsou nuceny neustále bojovat s předsudky světa ovládaného muži.

V centru ženského osazenstva pak stojí Larssonův nejgeniálnější nápad - Lisbeth. Zatímco v první knize ještě hraničila s lehce groteskní karikaturou, v druhém románu jde o zcela komplexní postavu (navíc jasně centrální, kolem které se příběh točí).

Larssonovi muži naopak většinou nemají být na co hrdí. I ti poctiví (Mikael, boxer Paul) jsou občas naivní a ve svém odhodlání zachraňovat ženy nakonec zase stereotypní (což text i komentuje: „Teď by mi určitě řekla, že jednám jako machistický kovboj."). 

Larsson nás nenásilně a chytře nutí přijmout pravidla hry. Společně s textem románů zasvěcenecky blbneme s absurditami a žánrovými konvencemi, zároveň jsme však nuceni přemýšlet o věcech, kterých si podle Larssona máme všímat nebo si jich nevšímáme dost.

Co se týče českého vydání, je zejména v prvním dílu bohužel dost překlepů, v druhém zase nesnesitelné zmnožení - někdy i několik na jedné straně - slova „konstatovat" v bizarních spojeních. Konstatování znamená uvědomělé potvrzování existence něčeho. Když si zjišťujeme velikost harddisku, výsledek této činnosti „nekonstatujeme", ale prostě víme. Nevím, jak je to ve švédštině, ale v češtině se nabízí řada vhodnějších synonym.

Každopádně Stieg Larsson je (byl) vynikající spisovatel, jehož romány lze označit za detektivky asi tak stejně jako Jméno růže. Jistě, lze je jako detektivku číst, ale žánr se stal ve skutečnosti základem pro mnohem rozsáhlejší promyšlenou hru s významy.

Už se těším na třetí díl.

Stieg Larsson: Muži, kteří nenávidí ženy - Milénium 1. Přeložila  Azita Haidarová, 536 stran.  Vydal Host, Brno, 2008. Doporučená cena 349 Kč. - Stieg Larsson: Dívka, která si hrála s ohněm - Milénium 2. Přeložila  Azita Haidarová. 680 stran. Vydal Host, Brno 2009. Doporučená cena 389 Kč.

autor: Radomír D. Kokeš

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama