reklama
 
 

Larssonova dívka nakopává vosí hnízda i čtenářský zájem

21. 5. 2010
Vyšel poslední díl detektivní trilogie Milénium
Doporučujeme

Recenze - Do knihkupectví dorazil dlouho očekávaný závěrečný díl trilogie Milénium: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Její autor, slavný švédský novinář a spisovatel Stieg Larsson, je jednou z největších současných evropských spisovatelských hvězd - byť in memoriam, protože krátce před vydáním první knihy zemřel.

Českým čtenářům vlastně může být fuk, že nejde o velkou novinku a slovenský překlad vyšel už loni. Stejně jako předchozí dva díly není ani ten finální dočasná módní hitovka, ale román, který dalece přesahuje žánrové kategorie, s nimiž si přitom tak promyšleně pohrává. Na Muže, kteří nenávidí ženy a Dívku, která si hrála s ohněm navazuje nejen dějově, ale především strukturálně.

Jistě, všechny tři knihy navzájem provazují postupy angažovaného novinářského dramatu. Larsson však své žurnalisty z progresivního měsíčníku Milénium a neortodoxní geniální hackerku Lisbeth Salenderovou nechává procházet řadou dalších žánrových uspořádání, která dokonale ovládne, ale  posléze je naruší nebo opustí.

Tři knihy, mnoho žánrů

Muži, kteří nenávidí ženy operovali se schématy detektivky, jež ale nestavěla na přiměřeném množství dat, která se na konci uspořádají do přesvědčivého vzorce. V kombinací s hi-tech thrillerem a tradičními metodami archivního výzkumu se postavy naopak utápí v závratném množství naprosto nadbytečných dat, které si musí pracně filtrovat a interpretovat.

  Čtěte také:
Detektivní trilogii Milénium zfilmuje temný David Fincher
Recenze prvních dílů: Milénium si hraje s ohněm a s informacemi
Vdova po fenomenálním spisovateli nemá z knih ani haléř

Není divu, že americkou filmovou adaptaci prvního románu má režírovat David Fincher, jehož Zodiac operuje s velmi podobnými vyprávěcími prostředky. Druhá kniha pak pracovala s prvky politického dramatu a psychothrilleru. Výrazně proměnila vztah mezi dvěma hlavními hrdiny: novinář Mikael Blomkvist a Lisbeth se až do posledních několika stran vůbec nesetkají.

Třetí díl však strukturálně nenavazuje na druhý, což by se možná dalo s ohledem na téma očekávat. Hned od začátku uhýbá kniha ke špionážnímu románu a do centra vyprávění dočasně staví tajnou skupinu švédské bezpečnostní policie, která byla založena v době studené války a postupně se vymkla kontrole. V poslední čtvrtině pak Larsson volně přejde do soudního dramatu.

Ko se dívá?

Podobné proměňování postupů ale ještě nemusí představovat literaturu, která by esteticky překonávala přiznanou schematičnost primárně žánrových děl. Ostatně jak naznačují teoretici Umberto Eco nebo Tzvetan Todorov: žánrový román nedodržující předepsané modely neznamená nutně lepší román, ale velmi snadno se může stát jen špatným žánrovým dílem.

U Larssona se však ničeho podobného bát nemusíme: podobně jako jeho novinářský hrdina Blomkvist má schopnost psát neuvěřitelně čtivé, propracované a provokativní texty. Jeho romány jsou napsány lehkou rukou, ale po dočtení si uvědomíte tu šílenou práci, která za tím musela stát. Zejména jak operuje nejen s tím, kdo vypráví, ale skrze koho se díváme.

V prvním díle velmi dlouho vyprávěl o Lisbeth a o Mikaelovi odděleně, oddaloval moment jejich setkání až k nesnesení. Druhý díl konstruoval vzájemně provázaný příběh, ale Lisbeth s Mikaelem vůbec nekomunikovala. Třetí díl sice Mikaela a Lisbeth odděluje prostorově, ale vypravěčsky je propojuje, když v nemocnici zavřená dívka zasahuje do událostí vázaných na ostatní dějové linie.

Optikou Sekce

V Dívce, která kopla do vosího hnízda však podstatnou část knihy zabírá šokující změna hlediska - tajnou skupinku agentů uvnitř bezpečností policie neobjevujeme skrze pátrání postav, ale přes její představitele. To samozřejmě ovlivňuje sebe-hodnocení skupiny, která se nepovažuje za paranoidní padouchy, ale za zástupce vyšší spravedlnosti, jež dohlíží nad systémem.

Postupně historii tzv. Sekce poznáváme přes člověka, který je v ní od začátku, a umožňuje nám přístup k dalším osobám. Román pozici Sekce zpočátku nijak nefiltruje přes Blomkvista a spol., ale na uspořádání světa nahlíží z jejich perspektivy. Jako kdyby se zcela obrátil proti svým hrdinům, aniž tuto distanci dává nějak zvlášť najevo.

Tajný agent Gullberg a jeho skupina se pak jeví jako ostřílení profesionálové v boji za správnou věc a v návaznosti na pečlivě předestřené dějiny Sekce se jejich jednání dá považovat za zcela racionální. Představte si třeba Nepřítele státu, ve kterém by hrdinou nebyl prchající Will Smith, ale kolektivního protagonistu by tvořila skupina agentů, kteří ho sledují.

Spolčení/Rozloučení

Román nutí se s lidmi ze Sekce čtenářsky spolčit, sdílet s nimi východiska a fascinovaně sledovat špionážní strategie - a pak vás podrazí, když se perspektiva vrátí k Blomkvistovi. Druhá půlka dekonstruuje tu první, což do vyprávění vnáší obrovskou dynamiku v posouvání významů. Neobjevujeme, co nevíme, ale přepisujeme, co víme (podobně jako ve filmech typu Podraz).

A tato strategie je efektivně vymyšlená; i když čtenářsky samozřejmě předpokládáte nutnou změnu perspektivy, stejně jste na tuto hru ochotni přistoupit, protože jinak byste si znemožnili adekvátní čtení. Larsson navíc zapojuje víc perspektiv i na straně „antiSekce": Blomkvist, vyšetřovatelská jednotka bezpečnostní policie, policie, Salenderová a její hackeři atp.

Hlavní tok vyprávění navíc ozvláštňují sekundární dějové linie - bývalá šéfka Milénia Erika v nové práci, její vydírání anonymním stalkerem, Blomkvistův milostný poměr, střety zájmů v médiích. Nic z toho přitom není navíc: Larsson důkladně propojuje a dopracovává naznačené linie z minulých knih, případně si pohrává s charaktery postav, když je staví do nečekaných situací.

Komplexní uspořádání

Čtenář si možná ani nevšimne, že kniha má opět téměř 700 stran, ale přitom vnitřně mnohem soudržnější strukturu než oba podobně dlouhé předchozí romány. Ty nezřídka otevřeně odbočovaly k různým výkladovým exkurzům i za cenu rozbití jinak pečlivě budované vyprávěcí stavby.

Poslední kniha už tolik neupozorňuje, jak je náš život spojen se značkami nebo s anglickými frázemi. Také feministické vyznění se skrylo do hlubších významových podloží, třebaže v odbočkách nahlížíme do historie silných ženských skupin. Už se nepozastavujeme nad tím, že nejsilnější a nejpropracovanější postavy jsou ženské, protože během trilogie se to stalo přirozenou součástí řádu světa.

Larsson dokonce upouští od otevřeně angažovaných útoků na (fikční) švédskou společnost a kritiku skrývá do způsobu, jak konstruuje alternativní dějiny Švédska. Podobně jako se Lisbeth navzdory své zapřisáhlosti uvolí komunikovat s oficíry (lékařskými, státními atp.), tak i celý román je najednou vstřícnější ke státním strukturám - nabízí dokonce formu produktivní spolupráce.

Smířlivost

Při pohledu na otevřeně angažované a kritické (nechám na jiných, aby posuzovali ne/naivitu tohoto nahlížení) první dva díly trilogie tak Dívka, která kopla do vosího hnízda představuje překvapivě smířlivý krok. Změnil se způsob jednostranného nahlížení na státní instituce, i když značná žánrová nadsázka v jejich zobrazování zůstává přítomna (jako ostatně ve všem v Miléniu).

Poněkud  cynicky řečeno, Stiegu Larssonovi se vlastně podařilo „husarsky" naplnit Ecův bonmot, že empirický (skutečný) autor by měl co nejvíc psát, a hned potom umřít, aby nezacláněl a zůstaly po něm jen knihy. Prakticky vzato tak Larsson pro své dílo udělal tím, že zemřel, to nejlepší, co mohl; kdo ví, jaký by byl ten rozepsaný čtvrtý díl.

Ať tedy žije trilogie Milénium, ke které se můžeme vracet pořád dokola a kochat se jejími narativními hrátkami. Já už se na další čtení upřímně těším.

Stieg Larsson: Dívka, která kopla do vosího hnízda. Milénium 3. Přeložila Azita Haidarová. 688 stran. Vydal Host, Brno 2010. Doporučená cena 399 korun.

autor: Radomír D. Kokeš

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama