Recenze - Nový film Xaviera Dolana je plný hysterického křiku, vypjatých bouří smíchu, řady impulzivních rozhodnutí, okázalých gest a sprostých slov. Tlak, pod který se divák při jeho sledování pravděpodobně dostane, mu zřejmě nebude příjemný. Málokomu se totiž líbí, když na něj jeho společník více než dvě hodiny neurvale ječí. Snímek Mami! však nebyl natočen proto, aby balzamoval a hladil duše, nýbrž aby prověřil filmy zachycované vztahy synů, matek a případných třetích osob.
Mladý kanadský režisér neidylický rodičovský vztah nereflektuje poprvé. Aktuální film Mami! totiž působí jako rozvedení a dopracování jeho debutu Zabil jsem svou matku z roku 2009. Podobně jako byl starší snímek explicitním jekotem drzého dítěte, je ten současný promyšlenou syntézou dráždivých a odlišných formálních postupů mladého umělce, který chce hledat a objevovat neotřelé způsoby filmového vyjadřování.
Každá postava tohoto filmu má právo, nebo minimálně důvod na své okolí řvát a nervně gestikulovat nejen rukama, ale také svým celým napruženým tělem.
Každý byl něčím, nebo někým ve svém předchozím životě poškozen. Syn je propuštěn z výchovného zařízení a nezvládá se, neboť ani nechce, zařadit do běžného sociálního života. Jeho matka by strašně moc chtěla správně plnit roli svobodné vychovatelky, ale nedokáže si ani udržet práci. Jejich společná kamarádka by jim oběma ráda pomohla hlavně proto, aby nemusela pomoci sama sobě. Problematickou identitu minulosti svých postav film detailně nespecifikuje, pouze črtá atmosféru nepěkných vyhlídek do budoucnosti, jejíž hlavní zpráva zní: Prostě jsme v prd…, a proč, to ti neřekneme. Nic ti do toho není!
Co první minuty naznačí, není v přibývajících rozporováno. Mami! svému divákovi nedává naději na pozitivní konec vztahu trojice. Příjemce tedy už od prvních okamžiků ví, že sledování bude čekáním na tragické vyústění. Toto pak vytváří ideální konstelaci ke vnímání toho v tom případě nejzajímavějšího: reflexivního experimentování a pohrávání si s audiovizuálním médiem.
Čím divnější, tím hezčí
Ti, co přistoupí ke čtení filmu Mami! jako ke vztahovému rodinnému dramatu, budou, doufejme, nespokojeni, protože realistické nároky na tento žánr se s extrémními a do krajů vyhnanými situacemi snímku příliš nepotkávají. Ti, co však nové dílo Xaviera Dolana budou chápat jako materiál tematizující povahu a podobu emocí samotných, dostanou bohatou a výživnou nálož studijního materiálu.
Film Mami! je uspořádán jako řetězec povětšinou divokých dialogových scén. To, co divák sleduje, není však obraz skutečných emocí filmových postav, jako spíše obraz jejich neschopnosti, nebo neochoty skutečné emoce přirozeně prožívat. Film Mami! zobrazuje postavy, které by strašně moc chtěly žít a být šťastné, ale sada jejich psychických, vyprávěním blíže nepojmenovaných bloků a poškození jim to nedovolí. Proto se pak chovají jako potenciální nájemníci psychiatrických klinik. Pokud vás film při sledování svým neustávajícím křikem začne obtěžovat, uvědomte si, prosím, toto jeho východisko.
Mami! si také lehce provokativním způsobem pohrává s konvencemi filmového zobrazování vztahu matky a syna. Jejich pouto totiž mnohdy více než rodičovské sepjetí evokuje symbiózu nesourodých, ale na sobě závislých divokých milenců. K tomuto dojmu není divák veden pouze sprostými konverzačními přestřelkami, ale také dráždivou erotizací několika scén. V těchto momentech může Mami! připomínat některé starší, perverzí prodchnutá díla Pedra Almodóvara.
Z jedné strany jde o atraktivní manýrismus, z druhé pak o podporu skutečnosti, že předložený vztah je prostě něčím speciálním a netradičním. Stejnou funkci má pak ve vyprávění účast třetí osoby, kamarádky v matčině věku, se kterou dvojice tráví čas. Ano, nemusela by ve filmu být, ale tím, že v něm je, jej dělá divnějším, a proto i hezčím.
Pohyblivé fotoalbum
Ústředním tématem se stává hra s audiovizuálním kýčem. Postavy jsou nejčastěji snímány z velké blízkosti, před-kamerový prostor, který je obklopuje, je detailně aranžován, hudební podklady jsou účelově patetické a tlačící na slzné kanálky diváka. K tomu všemu hrají s patosem koketující melodické písničky; třeba Céline Dion, Dido, nebo Lana Del Rey. Podobný koncept se pak vlastně naprosto přirozeně doplňuje s emocionálně vyšponovanými scénami.
Rámování obrazu pak často jednotlivé záběry komponuje jako portrétní fotografie: nezřídka se tak do jednoho obrázku vejde pouze jediná postava. Způsob střihu zase slouží vizi, ve které celý film vypadá jako rozpohybované rodinné fotoalbum. Moment, kdy se trojice hlavních postav vyfotí mobilem a hotovou fotkou jen tak pohodí do vzduchu, je pak sebereflexí a přiznáním této formální strategie, ve které film odráží fotografické zaznamenávání našich vzpomínek a zážitků.
Skutečnost, že většina scén filmu Mami! je hystericky přepjatá, vytváří situaci, kdy skateboardová jízda ulicí je emotivně stejně působivá jako záběr, kdy hlavní hrdina v nemocnici bojuje o život. Tímto způsobem Dolan dosahuje zmíněného uspořádání pohyblivého rodinného alba, kdy žádná položka v kontextu celku výrazněji nevyčnívá.
Mami! (90 %)
Ti, kdo přistoupí ke čtení filmu Mami! jako ke vztahovému rodinnému dramatu, budou, doufejme, nespokojeni, protože realistické nároky na tento žánr se s extrémními a do krajů vyhnanými situacemi snímku příliš nepotkávají. Ti, co však nové dílo Xaviera Dolana budou chápat jako materiál tematizující povahu a podobu emocí samotných, dostanou bohatou a výživnou nálož studijního materiálu.
Dalším účelem, který koncepce scén sleduje, je ten, že film nikdy nezačne působit jako nátlak na divákovy city a emoce, ale udrží tón černé tragické komedie. To lze pak vnímat jako invenční práci s žánrem, kdy o pozornost příjemce bojuje komedie se sociálním dramatem. Nejzajímavější na tom je, že tento duel skončí nerozhodně a žánrové vymezení filmu je nakonec neurčené.
Přestože jednotlivé postupy a tvůrčí rozhodnutí na sebe strhávají pozornost, tak podporují filmem vyjadřované myšlenky. Když v dynamičtějších scénách obraz zpomaluje a protahuje čas, můžeme to vnímat jako zprávu, která diváka nabádá, aby ve svém životě vnímal každý okamžik v jeho plné síle a intenzitě.
Pokud mladý kanadský režisér jako hudební podklad využívá poměrně dlouhé písňové sekvence, říká tím, že každý okamžik života je vlastně malým příběhem, který bychom měli protančit. Pokud v narativní skladbě nefunguje příčinnost - tj. téměř žádná ze zobrazených scén nemá větší vliv na budoucí vztah postav -, napomáhá to tezi, že mateřská láska může být nekonečná a ani sebehorší prohřešek ji nenabourá.
Mami! (Mommy). Kanada, Francie, 2014, 139 minut. Scénář a režie: Xavier Dolan. Hrají: Anne Dorval, Antoine-Olivier Pilon, Suzanne Clément, Alexandre Goyette, Patrick Huard, Pierre-Yves Cardinal. Premiéra v českých kinech 30. října 2014.
