Recenze - Otec Fabián přichází na malý ostrov kdesi v Dalmácii, kde už dlouho všichni myslí jen na tělesné požitky nebo materiální užitky. Nová jména se zapisují toliko do knihy mrtvých, nikdy do knihy živých. A právě s tím posledním se po jedné zpovědi rozhodne Fabian něco udělat.
Společně se zdejším trafikantem a později i lékárníkem začnou propichovat na ostrově prodávané kondomy. Výsledky se brzy dostaví.
Knězovy děti provází pověst letní komedie, na jakou se údajně v našich končinách třeba takový Zdeněk Troška nikdy nezmůže. Takové tvrzení je ovšem mírně řečeno problematické. Nechci bránit Trošku, ale podotknu, že děj chorvatské „letní komedie“ se sice odehrává u moře, ale rozhodně ne jen a pouze v létě. Především se však jedná o film Vinko Brešana – a u něj jsou jakékoliv ultimativní soudy o žánrovém zařazení už z podstaty věci špatné.
Ale pokud už se chceme bavit o nějakém žánru, museli bychom sáhnout po středověkém exemplu. Knězovy děti totiž sice nejprve rozverně, ale s přibývajícími minutami čím dál krutěji ukazují, jaké následky má zásah pyšného člověka do běhu věcí... Samozřejmě, můžete se i prostě jen bavit, ale neříkejte pak, že jste nebyli varováni.
Kalašnikovy, marky a rakije
Vinko Brešan dlouhodobě zkoumá skrze na první pohled čistě zábavné filmy současné Chorvatsko s jeho černým svědomím i kostlivci ve skříních – kde jsou zhusta hned vedle opečovávaných kalašnikovů, ruliček marek (dnes eur) pro strýčka příhodu a nějaké té rakije na zapomnění.
Jak začala válka na mém ostrově a Duch maršála Tita se vypořádávaly s rozpadem komunistické Jugoslávie, výbuchem nacionalismu a přežíváním starých struktur. To vše s brutální dávkou ironie a citu pro absurditu života. Výborné psychologické drama Svědci se zase točilo kolem vraždy jediného Srba žijícího v chorvatském městě a ukázalo dopady války a neschopnost opustit frontovou mentalitu, stejně jako obtížnost zachování si vlastní lidskosti.
Bez konce z roku 2008 bylo zdánlivě návratem k bizarním komediím; novodobý rytíř bez bázně a hany v něm hledal svou vyvolenou od Bělehradu po chorvatské vesničky. Ovšem vyvolenou byla pornoherečka, jediným pomocníkem pornoherec proslavený svou „anomálií“, pro kterou je znám mezi celníky celého Balkánu („Mezinárodní sláva s sebou přináší i mezinárodní problémy.“), a o fungování obchodu s bílým masem i natáčení tvrdého porna se dozvíme víc než jen pár detailů. A ano, dojde i na ovce.
V Knězových dětech se Brešan vrací do svých oblíbených uzavřených (nejen ostrovních) komunit, kde zná každý každého a pod vnější bodrostí se skrývá smrtící temnota, a bere si na paškál katolickou církev.
Film přitom vychází z divadelní hry Mateho Matišiće (jinak dlouholetého Brešanova spolupracovníka a autora hudby ke všem jeho filmům) z roku 1999, ovšem neaktuálnost rozhodně nehrozí – takže ano, pokud si myslíte, že „knězovy děti“ mají být následky oné slavné píchací akce, máte pravdu jen z poloviny.
Temnota a světlo otce Fabiana
Problematičnost přiřazení Brešanových snímků ke komediálnímu žánru ještě podtrhuje skutečnost, že se v nich často opakují stejní herci, ovšem ve výrazně rozdílných rolích.
U Knězových dětí se jedná například o Dražena Kühna, představitele v mezích zákona psychopatického lékárníka Marina. V Duchu maršála Tita hrál dobromyslného policistu vyšetřujícího Titova zjevení, ve Svědcích policistu depresivnějšího než hrdinové islandských detektivek.
Ovšem nejvýraznější je toto přecházení mezi temnotou a světlem u Krešimira Mikiće aka otce Fabiána. Mikić si u Brešana zahrál ve Svědcích válkou poznamenaného Joska. Kontrast Joska a Fabiána je ještě větší než například u Joe Pesciho v sérii Smrtonosná zbraň a Mafiánech.
Vtip je pochopitelně v tom, co skutečně dělá rozdíl mezi Brešanem a nejenom Troškou, ale obecně českými pokusy o komedii. Brešan vypráví o postavách, nikoliv figurkách či karikaturách, a po svých hercích nechce pitvoření a škleby (které však dokáže v případě nutnosti perfektně využít), ale skutečné herectví.
Výsledkem je, že Mikićův Fabián nás skutečně zajímá. Nejen coby mladík snažící se vyrovnat svému předchůdci, který byl nedílnou součástí ostrovního života, ale i jako předčasně zestárlý pacient blíže neurčeného sanatoria svěřující svůj příběh mladému knězi. Každý šedý vous vyzařuje zkušenost a hřích, který nelze odpustit, a každé gesto vědomí, jakou musí zaplatit cenu... o určité potměšilosti, s kterou trestá svého zpovědníka prostě tím, že využívá zpověď (která rámuje hlavní příběh) jako jakéhosi černého Petra, ani nemluvě.
Stejně propracované jako herectví jsou však i další složky Brešanových filmů – výborné kamerové jízdy mapující prostor a vztahy, montáže, promluvy postav k divákům, překvapivé střihy či zachycení představ, skvěle fungující hudba... A pochopitelně scénář.
A tak jsme začali... a tak zase skončili
Díky všemu výše uvedenému dokážou Knězovy děti na v podstatě minimálním prostoru představit celý ostrov i jeho obyvatele – do děje výrazně zasáhne na dvě desítky postav – a ještě zbyde dost času na groteskové zkratky či ilustrace Fabiánových představ o tom kdo, kde a s kým... vy víte co. Každý záběr a každá informace má své přesně dané místo a zapadá do celkového obrazu.
Knězovy děti (80 %)
Knězovy děti provází pověst letní komedie, na jakou se Zdeněk Troška nikdy nezmůže. Takové tvrzení je ovšem, mírně řečeno, problematické. Vinko Brešan se totiž v Knězových dětech vrací do svých oblíbených uzavřených (nejen ostrovních) komunit, kde zná každý každého a pod vnější bodrostí se skrývá smrtící temnota. Tentokrát si bere na paškál katolickou církev. A původně "letní taškařice" se mění v cosi zcela jiného, v jakési exemplum, nad nímž se sice stále nese andělský hlas dívky snící o tom, že zazpívá papeži, ale o kterém víme, že nemůže dopadnout dobře.
A každá událost má pochopitelně následky. Lékárník je poznamenaný zážitky ze srbského zajetí, a proto se nadšeně přidá k propichovací misi, aby podpořil růst chorvatského národa... a pochopitelně se cuká, když zjistí, že Chorvatky nespí jen s Chorvaty a na ostrov, který získal pověst zázračného zřídla novorozenců, se stěhují Němci a další cizinci...
Zapomenutý kondom ve Fabiánově sutaně vede k podezření, které vede k přiznání, které vede k vydírání a nakonec k návštěvě biskupa, který... no, jednu z nejvtipnějších (a nejvíc černohumorných) scén posledních plus minus tří let si vychutnejte sami. Stejně jako další podobná zřetězení, občas proložená drsnými šrapnely typu „syna nám sežral medvěd“.
Původně taškařice se tak mění v cosi zcela jiného, v jakési exemplum, nad nímž se sice stále nese andělský hlas dívky snící o tom, že zazpívá papeži, ale o kterém víme, že nemůže dopadnout dobře. Fabiánova pýcha spočívající ve vědomí, že by práci kněze dělal lépe, je krutě potrestána – v duchu Starého zákona samozřejmě skrze nevinné. Inu, Brešan.
Takže znovu: Pozor! Tahle „letní komedie“ kouše.
