Recenze - Filmů jako Frank vzniká mnoho. Většinou v USA, kde indie scéna prosperuje a vyplňuje mezeru mezi mainstreamem a artem. Jen malý zlomek takových filmů se však dostává do světové, nebo teprve i české distribuce. V tomto ohledu Frank klame nejen svou hlavou, ale rovnou celým tělem, když se jeví svátečnímu divákovi jako něco nezvyklého.
Nejde sice o produkci americkou, nýbrž britskou, to ale její poplatnost trendům zámořských souputníků nijak nesnižuje. Naplnění šablony je skutečně absolutní a možná platí, že pokud se nějakému indie mělo dostat srovnatelné péče, vždyť po projekcích v Karlových Varech a Letní filmové škole už svého svěřence AČFK (Asociace českých filmových klubů) velmi důrazně propaguje dobrý půlrok, tak právě encyklopedicky čistému Frankovi. Ač pro znalejšího diváka bude právě to důvodem k vyhnutí se práci Lennyho Abrahamsona obloukem.
Fassbender v hlavě
Snímek Frank sleduje příběh volnomyšlenkářské kapely a jejího frontmana, jenž nosí čtyřiadvacet hodin denně velkou papírovou hlavu, jinak není schopný žít, komunikovat ani pořádně myslet. Zápletku uvádí do pohybu nováček, snažící se Franka zpopularizovat a „prodat“, což nemyslí ani trochu špatně – zkrátka věří, že talentovaný muzikant by si zasloužil vystupovat před tisíci lidí, ne v zaplivaných barech. Jen málo chápe, v čem tkví pro Franka a jeho přátele smysl života.
Všichni víme, že pod papírovýma očima se skrývá Michael Fassbender, jeden z nejpopulárnějších herců současnosti. Je však vtipné si číst, jak herecky válí a všechny přehrává i zpoza masky. Taková prohlášení vypadají velmi působivě, ač jsou samozřejmě nesmyslná. Fassbender s papírovou hlavou nikoho nepřehrává, stal se součástí tohoto filmu přesně tak, jak jí být musí, protože s tímto omezením jsou jeho možnosti limitované a může leda sloužit celku. Což je ovšem zcela v pořádku.
Důležitěji, dobrý výkon předvádí ti, jimž do obličeje vidíme, tedy především Maggie Gyllenhaal a Domhnall Gleeson, protože dobré herectví je nepostradatelný základ každého indie.
Stejně jako „dramedická“ mixáž komických situací a psychicky narušených charakterů, jež nezapadají do naší společnosti a musí k závěru doklopýtat skrze těžké deprese. Ve Frankovi jsou tato výlučnost a vytržení podtrženy fyzickým předmětem, velkou papírovou hlavou, která dělá ze socializační poruchy něco hmotného a hmatatelného (ačkoliv narušení jsou tu v podstatě všichni, maska nemaska).
Milujeme deprese
Tvůrci si oprášením skutečného příběhu zpěváka Franka Sidebottoma zajistili nezlomné alibi k plnění snů tolika diváků.
Není novinkou, že obdivujeme rebely stojící proti všem. Ti se však v dnešní době transformovali do jedinců trpících depresemi, kteří se nedokážou socializovat. Mnoho lidí si tak představuje novodobé hrdiny – hrdiny, kteří nemusejí překonávat nástrahy světa, ale vlastní mysli. Proto tolik příslušníků facebookové generace vlastně chce trpět depresemi a bipolární porucha je pro ně synonymem jackpotu. Ve světě bez překážek hledá překážky mimo okolní svět.
Věda dokázala, že sklon k „blbé náladě“ je geneticky daný, předurčený problém. Když už v naší společnosti téměř přestaly existovat společenské třídy a kasty, ukázalo se, že tak základní věc jako vnímání emocí nám bylo už před narozením zakódováno do mozku a někteří z nás nikdy nemohou dosáhnout stejné hladiny štěstí jako jiní, pokud nevynaloží zásadně víc úsilí.
Frank se tu pak odhaluje jako dokonalý hrdina dnešní doby. Co se vyprávějí příběhy, stojí přece hrdinové proti těm, kteří brání nevinným v rovnosti a štěstí. Dnes už každému člověku v naší části světa zbyl jen jeden takový nepřítel – on sám.
I Love You All? Raději ne...
Z toho všeho vyplývá, že Frank uhodil hřebíček na hlavičku a reflektuje problémy hýbající naší civilizací. Proč tedy ono relativně nízké hodnocení v závěru?
Frank (60 %)
Film Frank mimo jiné horuje proti uměleckému i životnímu zaprodání se, sám však především zaprodává myšlenky, které z něj lze vyčíst, ve jménu pozitivního vyznění a nezkalení hladiny. Stal se tak dokonalým módním produktem, samozřejmě v intencích "indie" kultury, a zhmotnil vše, co nás láká na boji proti vnitřnímu nepořádku. Zvolil ale cestu líbivého obrazu spíš než prozkoumání problému, což se zdá být plýtváním potenciálem. Vznikl neškodný, místy příjemný film, jakých najdeme mnoho, protože tento trend, ať už vědomky, či instinktivně, reflektuje prakticky vše, čemu se říká „indie“.
Protože se těmto problémům nestaví, ale spíše jich využívá jako komodity. Tvůrci nakonec uhýbají od konfrontace k odlehčenějším žánrovým prvkům, muzice a rezignují na hloubku, jíž mohli dosáhnout poměrně snadno. Jen by stačilo neukončit film písničkou I Love You All, ale raději nějakou přesvědčivější katarzí a především viditelnějším vývojem, který by kýžený přerod pouze nekonstatoval, ale zobrazil.
Frank mimo jiné horuje proti uměleckému i životnímu zaprodání se, sám však především zaprodává myšlenky, které z něj lze vyčíst, ve jménu pozitivního vyznění a nezkalení hladiny.
Stal se tak dokonalým módním produktem, samozřejmě v intencích "indie" kultury, a zhmotnil vše, co nás láká na boji proti vnitřnímu nepořádku. Zvolil ale cestu líbivého obrazu spíš než prozkoumání problému, což se zdá být plýtváním potenciálem. Vznikl neškodný, místy příjemný film, jakých najdeme mnoho, protože tento trend, ať už vědomky, či instinktivně, reflektuje prakticky vše, čemu se říká „indie“.
Frank. Velká Británie, 2014, 95 minut. Režie: Lenny Abrahamson. Hrají: Michael Fassbender, Maggie Gyllenhaal, Domhnall Gleeson, Tess Harper, Scoot McNairy, Hayley Derryberry, Matthew Page, Travis Hammer, François Civil, Mark Huberman. Česká premiéra 6. listopadu 2014.
