Snímek Devátý život Luise Draxe vychází z knižní předlohy Liz Jensenové, o jejímž zfilmování před lety údajně uvažoval režisér oscarového Anglického pacienta Anthony Minghella. Vášeň pro látku se přenesla na jeho syna, herce Maxe Minghellu, který ji přepsal do svého prvního celovečerního scénáře.
A k projektu se připojil právě Aja, oblíbený u fanoušků žánrových filmů díky titulům jako Noc s nabroušenou břitvou (2003) nebo Hory mají oči (2006), který se v posledních letech snaží vymanit ze škatulky hororového specialisty.
Problém není v tom, že film na rozdíl od knihy nemůže být postavený celý na vnitřním monologu dítěte, které si ve své hlavě vytvořilo vlastní bezpečný přístav ve světě, který jej ohrožuje. Vezměme v úvahu, jak úspěšně a ryze filmovými prostředky naložil s touto premisou Lenny Abrahamson ve snímku Pokoj. Jenže Devátý život Louise Draxe je podivný mišmaš, jehož tvůrci si nedokázali vybrat, jaký žánr a jaké téma by měly celé vyprávění ukotvovat.
Dílem je film magicko-realistickou fantasy vyprávěnou z pohledu dítěte ve stylu třeba Faunova labyrintu. Louise Draxe potká v den svých devátých narozenin tragická nehoda, ústící v kóma. Zřítí se ze skalního srázu do moře během rodinného pikniku, který na jeho počest uspořádali navzájem odcizení a odděleně žijící rodiče. Podle svědectví matky Natalie (Sarah Gadon) strčil svého syna ze srázu otec Peter (Aaron Paul) a poté beze stop zmizel. Louis sám pak matčinu verzi nepřímo potvrzuje v přemoudřelých komentářích mimo obraz ve flashbacích, v nichž se seznamujeme s fragmenty jeho krátkého života. Během něho jako by různé nehody doslova přitahoval. Jeho verzi vzpomínek vynořujících se v kómatu ovšem začne narušovat tajemné chaluhovité stvoření z jeskyně poblíž osudných útesů a vede Louise a diváky postupně k uvědomění si, že všechno může být úplně jinak.
Stejnou měrou by ovšem snímek chtěl fungovat jako noirový thriller, který se dívá skepticky na instituci manželství a který nejen v podobě blonďaté femme fatale Natalie přímo odkazuje na svůdné a unikavé krásky z Hitchcockových filmů.
Kouzlu ne úplně přesvědčivě truchlící matky propadne fešný doktor Allan Pascal, jehož postava je další promarněnou příležitostí Jamieho Dornana dokázat, že umí opravdu hrát. Po jednorozměrně napsané roli československého hrdiny Kubiše v Anthropoidu střídá i v Ajově snímku sotva dvě herecké polohy. Plochou úlohu doktora, který je s přehledem nejnedůvtipnější postavou celého příběhu, utáhne Dornan po celou stopáž se střídavými výrazy plaché a uštvané laně.
Film nekonzistentně střídá dětskou a dospělou optiku vyprávění a rádoby rafinovaně vysoustruženou zápletku vyztužuje už úplně fantasmagorickými dějovými linkami, jako je ta s podivnými dopisy, které jako by přímo diktoval a psal sám Louis ze svého kómatu. V tu chvíli ztratí možná už i trpělivější jedinec požitek z rozmotávání ústředního tajemství vedoucího k rádoby překvapivé pointě, k jejímuž odhalení ale většina pozornějších diváků dojde patrně už někdy ve třetině filmu.
Devátý život Louise Draxe je tak přeplácaný vzájemně nesourodými motivy a stylistickými postupy, že je to paradoxně hrozně úmorná podívaná. Není tak brakově zábavná, aby se dala brát za „guilty pleasure“. A není tak sofistikovaná, aby se dala brát vážně.
