Recenze – Guillermo del Toro je mistr nenaplněných ambicí. Po Faunově labyrintu (2007) to chvíli vypadalo na velkou budoucnost v áčkových produkcích. Mohl se vrátit k Hellboyovi ve filmu Hellboy 2: Zlatá armáda, mluvilo se o něm v souvislosti s tehdy připravovaným Hobitem i ambiciózní adaptací Lovecraftova románu V horách šílenství.
Z velkých plánů ale většinou sešlo a del Toro za poslední roky napsal pouze scénář k nezajímavému hororu Nebojte se tmy, zrežíroval nepovedený pokus o adaptaci anime do hraného filmu Pacific Rim a do seriálové formy nepřesvědčivě převedl vlastní postapokalyptickou románovou trilogii The Strain (č. Zhoubný kmen).
Purpurovým vrchem se del Toro vrací k hororu čili k žánru, který je mu nejbližší. Pro tvůrce, který se spíš než na propracovaný scénář vždy soustředil na budování působivé atmosféry a hromadění vizuálních atrakcí, je to logická volba. Zvlášť když tentokrát podobně jako v Princi bez království a Faunově labyrintu zvolil gotický duchařský příběh, který na atmosférických obrazech závisí a jehož konvence jsou natolik jasné a ustálené, že jej lze smysluplně odvyprávět i se znalostí základních pravidel.
Máme tu všechno podstatné. Mladá dívka Edith (Mia Wasikowska) opouští svět rozumu a pokroku, aby následovala svého milého Thomase (Tom Hiddleston) na jeho zpustlé a ponuré rodinné sídlo kdesi v Anglii, kde se duchové stále berou vážně a kde krom temných rodinných tajemství a přízraků minulosti straší ještě ledově chladná švagrová (Jessica Chastain).
Del Toro pracuje se subžánrem na více úrovních, aniž by se omezoval na nejtriviálnější prvky duchařského příběhu spočívající v ritualizovaném chování duchů objevujících se v určitou dobu na určitém místě se stále stejným záměrem. Naopak zohledňuje aspekty, díky nimž byl duchařský příběh ve své době natolik populární, že se mu věnovali nejen specialisté, jako byl M. R. James, ale i klasikové typu Charlese Dickense.
Purpurový vrch je film, který má rezervy. Del Toro zvolil cestu nejmenšího odporu. Výběrem tématu a přístupem ke scénáři si sice podstatně ulehčil práci, ale ušetřenou energii nedokázal vynaložit natolik efektivně, aby šlo o výborný film.
Žánr zde reflektuje sám sebe prostřednictvím hlavní hrdinky, jíž je empatická dívka schopná kontaktu s duchy, která ale coby spisovatelka zároveň zůstává ve spojení s racionálním světem. Edith se tak stává krajně nespolehlivým vypravěčem; duchové mohou být skutečnými přízraky, literární metaforou i pouhou vidinou a projevem emocionálního vypětí. Na Purpurovém vrchu se tedy odehrává klasický střet rozumu a emocí, nejtypičtější téma britské duchařské školy. Strach ze ztráty kontroly nad vlastním rozumem kontrastuje s dobovou posedlostí pokrokem a technickými vynálezy, které by mohly potvrdit, nebo vyvrátit existenci nadpřirozena a obnovit tak vnitřní integritu postav.
To je také důvod, proč mají v tomto typu příběhu ženy jako Edith vždy navrch. Silná hrdinka jako jediná dovede akceptovat nadpřirozeno, překonat rozumová omezení a najít způsob nové existence. Muži jako Thomas nebo jedna z vedlejších postav, Dr. Alan, naopak sveřepě setrvávají v zajetí starých paradigmat a ve finálním střetu selhávají nebo zůstávají v pozadí.
Del Toro Purpurovým vrchem opět prokázal, že duchařskému hororu rozumí a dostatečně využil možnosti, jak nekonfliktně pracovat s příběhem, aby se mohl soustředit na své vizuální hry, které zde navíc nejsou samoúčelné, ale korespondují s daným subžánrem. Odlehlé rodinné sídlo je v přeneseném slova smyslu vystavěno na krvi předků, doslovně pak na krvavě rudém jílu, který zbarvuje zem a kontrastuje se zasněženou krajinou. Postavy, jež skrývají své skutečné záměry nebo se snaží přerodit v cosi nového, jsou neustále konfrontovány s kuklami či umírajícími motýly a Edith pak definitivně prozře až ve chvíli, kdy odloží své brýle.
Purpurový vrch je ale stále film, který má rezervy. Del Toro nakonec zvolil cestu nejmenšího odporu. Výběrem tématu a přístupem ke scénáři si sice podstatně ulehčil práci, ale ušetřenou energii nedokázal vynaložit natolik efektivně, aby šlo o výborný film. Vizuálně je podmanivý, ale nikoliv dechberoucí jako třeba Pohádka pohádek (r. Matteo Garone).
I potenciál kvalitních herců zůstal téměř nevyužit. Mia Wasikowská a Tom Hiddleston přitom už dříve v žánrových snímcích, jako byli například Stokerovi (r. Chan-wook Park) nebo Přežijí jen milenci (r. Jim Jarmusch), předvedli vynikající výkony. Zde je zastínila excentrická Jessica Chastain, která našla dokonalou rovnováhu mezi cynickou ledovou kráskou a běsnící fúrií. I díky ní se z Purpurového vrchu stává vcelku dobrý, ideálně vánoční film, který svérázně oslavuje sílu rodinných pout i romantickou lásku až za hrob.
Hodnocení: 70 %
