Recenze - Komiksový gigant Marvel už dávno není v nejvyšších úrovních filmové branže nováčkem. Přesněji, nacházíme se v polovině druhé fáze jeho postupného ovládání blockbusterové nabídky, kdy po druhém Thorovi přichází druhý Kapitán Amerika… a před očekávanými druhými Avengers už nás čekají jen první Strážci Galaxie. (Zatímco v televizi běží čím dál lepší marvelovský seriál Agents of S.H.I.E.L.D., který po spíše lacinější první půlce překvapivě přehodil výhybku, z epizodního modelu vyprávění přešel na čím dál kontinuálnější postupy a postavy se jeví čím dál složitějšími.)
Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že druhý Kapitán Amerika bude velký hit, a to navzdory zdánlivému Kapitánovu „otloukánkovství“ v avengerské partě, kde se jeho skautíkovský přístup jeví coby poněkud vyšlý z módy.
Nabízí se ovšem otázka: je to i dobrý film? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: ačkoli na první díl koncepčně navazuje, je v tolika ohledech odlišný, že by jej mohli ocenit i lidé, kteří první Kapitánovo dobrodružství zamítli. Nejsložitější odpověď: následující odstavce.
Kapitán Amerika a naivita superhrdinského komiksu
První díl ironicky přejímal postupy starosvětských předválečných filmových dobrodružství, válečné spojenecké propagandy a válečných filmových vyprávěnek.
Na konci pak nelítostně odepřel hrdinovi vytoužený milostný vztah a vrhl jej do současného světa, přesyceného všemožnými audiovizuálními podněty a s hodnotovými vzorci natolik rozkolísanými, že se v nich poctivý junák z minulosti musí cítit bezradný a osamělý: ač v řadě ohledů stále mlád, ve skutečnosti strašlivě stár.
Celovečerní týmovka Avengers tento aspekt Kapitánova postoje nemohla dostatečně reflektovat, protože oblasti světa mimo superhrdinské kruhy byly de facto ignorována a parta elitních entit v kostýmech neměla příliš mnoho možností konfrontovat se s všednodenností. A tak se Kapitánovo uzavření v různých hodnotových systémech a v různých časech – zkrátka v různých (sub)světech – dostává do popředí teprve nyní.
Captain America: Návrat prvního Avengera je přitom do překvapivé míry filmem utvářejícím analogie se světem naší reality, ale činí tak vlastně důmyslněji než třeba poslední Batman: nezříká se totiž jisté zjednodušující naivity stojící v samých základech superhrdinského komiksu.
Nabízí (a) nepokrytý útok na oficiální vládní systém (S.H.I.E.L.D.), (b) striktně žánrově paranoidní vysvětlení jeho pochybení (fanoušky nepřekvapí, že v tom hraje roli HYDRA) a (c) opětovnou víru v očistnou sílu superhrdinů.
Základ jistot reprezentovaných sněním o hrdinské síle mytických polobožských figur (nejen) ve starověkém Řecku se promítá i do jistot reprezentovaných sněním o hrdinské síle mytických superhrdinských figur v roztěkaném moderním světě, kdy největší zodpovědnost lze snadno delegovat na nějakého toho něco–mana, nějakou tu něco-woman nebo třeba na Kapitána Ameriku.
V marvelovských filmech jsou ovšem tyto tradiční mytické vzorce propojeny s motivy spojenými především s obdobím studené války, závody ve zbrojení, bipolárním ideologickém členění světa, obrovskou mocí v rukou jedinců a především systému.
Pochyby o dobrém systému
Jednotliví členové Avengers slouží systému, slouží všemocnému S.H.I.E.L.D.U. – a věří, že reprezentuje dobro. Podobnou víru je přitom v současném světě (kde NSA na prezidentův rozkaz odposlouchává a sleduje vlastně všechno a všechny) možné podobně jako v postwatergateovské Americe považovat za poněkud pochybnou.
A právě ona pochybnost se dostává do centra vyprávění i fikčního světa druhého Kapitána Ameriky, který vyměnil podloží před/válečných žánrových narativů za podloží sedmdesátkových paranoidních thrillerů jako Pohled společnosti Paralax, Všichni prezidentovi muži, Klute, Tři dny Kondora, Rozhovor, ale třeba i Blízká setkání třetího druhu. (Srovnatelné vzorce ale nevymizely ani později, viz seriály jako Akta X či Hranice nemožného, případně filmy typu Nepřítel státu nebo nedávná Pravidla mlčení.)
Do vyprávění se dostávají motivy jako atentát, postavení nejčestnějších mimo zákon, diskreditace autorit, špionážní nabourávání se do systému apod.
Takový žánrový shift by nebyl v marvelovském univerzu možný jinde než v Kapitánovi: jeho bezčasovost, přirozená nedůvěra v systém a odmítání apriorní akceptace hodnotově relativistického vnímání světa se totiž s podobným zvratem daly skvěle propojit.
Thor je na něco podobného příliš mimo systém, Iron Man je na něco podobného příliš uvnitř systému a Hulk je na něco podobného… prostě příliš Hulk. Rozvíjení zápletky paranoidního thrilleru se špionážními motivy s decentně zapojovanými akčními scénami (v nichž je zřejmý vývoj v tom, jak a s kým Kapitán bojuje) se tak skvěle snoubí a vzájemně doplňuje s Kapitánovými osobními traumaty.
Skvělým nápadem je navíc vytvořit týmovou spolupráci mezi Kapitánem a Černou vdovou (Black Widow), kdy ač on je idealista a ona cynik, jejich pohled na věc je v důsledku podobně nedůvěřivý, věcný a říznutý skeptickým myšlením. Jenže na rozdíl od zmiňovaných politických thrillerů nesmíte zapomínat, že jde stále a vědomě ze všeho nejvíc o superhrdinský komiksový film.
Superhrdinská záchrana světa bez daňových přiznání
Ačkoli jsou Kapitán Amerika i Černá vdova mnohem více skvěle vycvičenými stratégy a brilantními bojovníky než supehrdiny s okázale nadpřirozenými schopnostmi, pořád jsou superhrdiny v kostýmech.
Očekávat od Kapitána Ameriky, jakkoli je vystavěný na analogii se současným světem, nabídnutí čehokoli ve smyslu řešení problémů současného světa je ale poněkud absurdní.
Forma filmu s tím pak významově pracuje: cílem postav je zkrátka záchrana světa starou-dobrou-superhrdinskou-silou, a posléze opětovné osvobození superhrdinů z okovů „politické autentičnosti“ v duchu Strážců či jejich variací – a navrácení statusu jisté bezelstnosti. Takové, kdy opět budou moci stát proti superpadouchům a superpadoušským organizacím, a nebudou muset vyplňovat daňová přiznání, odevzdávat výkazy práce a poslouchat nadřízené úředníky.
Autentičnosti či působivosti lze v superhrdinském komiksu dosáhnout pocitu osudovosti uvnitř mantinelů světa superhrdinského komiksu… hůře jeho zapojením do všednodenního světa, kde mu vždycky bude právě superhrdinský základ podrážet nohy.
Captain America: Návrat prvního Avengera si na jedné straně toto nebezpečí dobře uvědomuje, na druhé straně si tímto uvědoměním nabíhá na argumenty mimetických kritiků superhrdinské naivity, kteří pořád věří, že funkcí filmu je vychovávat publikum a dávat mu návody na porozumění skutečnému světu.
Jinými slovy, první polovina Kapitána Ameriky stojící na pomezí komiksového filmu a paranoidního politického thrilleru se špionážními motivy je rytmická, motivicky vybalancovaná a plná skvělých nápadů… ovšem nikdy není skutečně politická či thrillerová (pocit komiksové hry je příliš silný – a film s tím pracuje).
Je proto vývojově zcela logický (mnohými proklínaný) zvrat, který namísto řešení skutečného (jako by snad něco takového mohl nabídnout, to už rovnou můžete na superhrdiny věřit) vrací marvelovskému univerzu skrze tyto paranoidní vzorce svobodu odbyrokratizovaného komiksového světa, ve kterém platí, že „padouši jsou ti, kteří po nás střílejí“ a samozřejmě „Heil HYDRA“.
Kapitán Amerika uhýbá
Záměrně jsem dosud nezmínil klíčovou postavu atentátníka označovaného jako Zimní voják, kdy někteří sice možná četli vynikající komiksovou předlohu (z níž se dost vychází a film se tak koneckonců v originále jmenuje), ale odhalování identity Zimního vojáka je příliš důležitý motiv, než aby byl svévolně prozrazován.
Každopádně oceňuji důmyslnost výstavby vyprávění, kdy ani Zimní voják nakonec není nabízený klíč k řešení krize světa, ale je naopak „zatlačen“ čistě do oblasti Kapitánova soukromí – a tak film ani v tomto ohledu neopouští koncept hry se žánrovými vzorci, které jsou ale systematicky rozpracovávány tak trochu mimo očekávané modely vývoje. (Podobně mohu prozradit, že mezi Kapitánem a Černou vdovou nedojde k žádnému milostnému splynutí, třebaže by všechno napovídalo tomu, že k němu dojít má.)
Captain America: Návrat prvního Avengera (90%)
Captain America: Návrat prvního Avengera je do překvapivé míry filmem utvářejícím analogie se světem naší reality a činí tak důmyslněji než třeba poslední Batman: nezříká se totiž jisté zjednodušující naivity stojící v samých základech superhrdinského komiksu. Je výborný film, i když ve vhodné okamžiky pokaždé uhne k jiným než předpokládaným modelům vývoje, čímž může skoro všechny diváky tak trochu iritovat. Ovšem na druhou starnu určitě poteší milovníky dobrodružných románů z devatenáctého století, které přinášejí potěšení z vyprávěných příběhů.
Captain America: Návrat prvního Avengera je z výše naznačených důvodů výborný film, pouze ve vhodné okamžiky pokaždé uhne k jiným než předpokládaným modelům vývoje, čímž samozřejmě skoro všechny diváky tak trochu irituje: nenaplní očekávání spojená se seriózním politickým thrillerem, nenaplní očekávání spojená s milostnými motivy, nenaplní očekávání spojená s očistným prohlédnutím jedné z postav a koneckonců nenaplní ani očekávání spojená s uspokojivým uzavřením všech motivů, protože je to koneckonců jen jeden z příběhů obrovského marvelovského makrosvěta či spíše makroverza.
Skoro všechny diváky, protože třeba já tuhle jeho míru zlomyslné nevypočitatelnosti přesně v duchu Kapitánova střetu naivního černobílého skautíkovství s axiologickou šedivostí moderního fikčního světa upřímně oceňuji. Stejně jako mám pořád rád dobrodružné romány devatenáctého století, přinášejí mi upřímné potěšení z vyprávěných příběhů i oba dva filmoví Kapitáni.
PS: Je fakt, že střih akčních scén se přinejmenším na první pohled jeví být překvapivě nesystematickým a zbrklým. Tento nedostatek však vyvažuje velká míra variability akčních scén, které oslňují množstvím drobných nápadů – a opět využíváním řady různých tradic.
Captain America: Návrat prvního Avengera (Captain America: Winter Soldier). USA, 2014, 136 minut. Režie: Anthony Russo, Joe Russo. Hrají: Chris Evans, Scarlett Johansson, Samuel L. Jackson, Dominic Cooper, Sebastian Stan, Anthony Mackie, Cobie Smulders, Emily VanCamp, Robert Redford, Hayley Atwell, Toby Jones, Frank Grillo, Maximiliano Hernández, Callan Mulvey, Brett R. Miller, Georges St-Pierre, Stan Lee.
