Recenze - Přes všechno kolosální tvůrčí neumětelství je trilogie Tomáše Magnuska Bastardi, jejíž poslední díl právě vstoupil do kin, v něčem fascinující dílo.

Míra nevkusu, s níž tenhle filmový naturščik vytahuje na světlo a obhajuje xenofobní instinkty současné české společnosti, bere dech. Kdyby to nebylo všechno tak amatérsky natočené a vyprávěné, mohli by se Bastardi stát pro náckovské a pravicově populistické kruhy vzývaným a nebezpečným vzorem. Takhle míří Magnuskova „obžaloba" společnosti rovnou do análů kinematografických obskurností.

Není ovšem vyloučeno, že za dvacet let se budeme na Bastardy dívat podobně shovívavě jako na vrchol exploatační linie českého filmu v rané porevoluční éře: Nahotu na prodej Víta Olmera a Josefa Klímy. Tedy s nevěřícně pobaveným úsměvem a zároveň s vědomím, že se autorům podařilo bezděčně zhmotnit temnou energii frustrace jistých vrstev obyvatelstva projevující se otevřeným rasismem a netolerancí.

Foto: bastardi3.cz

Jak dlouho tomu budeme přihlížet?

Po řemeslné stránce je trojka Bastardů podobný průšvih jako předcházející díly. Tomáš Magnusek se poprvé posadil i na režisérskou stoličku. Nezvládá kočírovat herce, a tak se jejich výkony pohybují od karikaturního přehrávání po pokusy o civilní herectví. Když se pokouší natočit jedinou akčnější scénu, kterou je zatýkání hlavního hrdiny policií, vychází z toho nepovedené cvičení studenta střihové skladby v prvním ročníku na FAMU.

Nepodařilo se mu kvalitně sejmout zvuk, a tak není často moc rozumět dialogům, které ještě utápí v takřka všudypřítomné hudbě, jež irituje svou prvoplánovou vlezlostí. Od béčkových melodramat si potom vypůjčil manýru v podobě nesnesitelně dlouhých montáží nesouvisejících dějů ve zpomalených záběrech. Tím se ještě subjektivně natahuje pocit délky filmu, jehož řídký děj zkrátka neutáhne skoro stominutovou stopáž.

Ve filmu se toho totiž - navzdory dynamickému, skoro kultovnímu traileru s údernou hláškou "Jak dlouho tomu ještě budeme přihlížet?" - zas tak moc neděje. Učitel Tomáš Majer, kterého hraje sám stále obéznější a obéznější Tomáš Magnusek, je na útěku před spravedlností, protože je oprávněně podezříván z toho, že zabil tři děti, a pomstil tak smrt své sestry. Poté je chycen a čeká na soudní proces.

Foto: bastardi3.cz

Nějaké nepříliš důležité a věrohodné peripetie se dějí i na jeho domovské škole, která je vykreslena jako prostředí plné nezvladatelných malých psychopatů a slouží Magnuskovi k tomu, aby do jejích chodeb a učeben umístil řadu xenofobních gagů.

Třetí díl Bastardů navíc vyžaduje poučeného diváka trilogie, protože Magnusek se nenamáhá s nějakým uvedením do děje, pochopení příběhu navíc ztěžuje nejen flashbacky, u nichž není zřejmé, jestli to třeba nejsou jen sny, a v úvodní titulkové sekvenci dokonce útržky následujícího děje, což je docela avantgardní metoda, která u nepřipraveného diváka vzbuzuje v průběhu filmu matoucí pocit déja-vu.

Foto: Aktuálně.cz

Zrůdy této společnosti

Nechme ale stylistickou rovinu stranou, Bastardi jsou nejvděčnějším tématem k analýze po stránce ideologické. Magnuskův učitel je ve filmu naivně a přímočaře prezentován jako osamělý hrdina z tradičního schematu westernu, v němž je bezbranná komunita ohrožována akutním nebezpečím a on svými činy nastolí alespoň dočasný řád.

Když je Majer na útěku, jeho tvář je ve všech televizích a na jeho potrestání mají zájem i lidé z vládních kruhů, aby Česko nebylo kvůli ostře sledované kauze vnímáno v zahraničí jako rasistická země. Přesto si uprchlík jezdí v pohodě s kšiltovkou naraženou do čela autem po svém městě a náhodní lidé mu na ulici vyjadřují svou podporu.

Tahle přízeň dostoupí absolutního vrcholu v nesmrtelné scéně ze soudního přelíčení, v němž starostka města (Kateřina Brožová) vyřkne klíčovou větu: „Pan učitel nezabil děti, zabil zrůdy, které vyrobila tato společnost." Sama přitom má frustraci z dětství, kterou Magnusek ukazuje ve scéně flashbacku z dětství, v němž cikánské dívky ostříhají blonďaté holčičce její pěstěné copy.

Další takovou scénou, zas níž by se nestyděli nacističtí propagandisté, ilustruje vizi - v jeho podání hrůznou -, že ministerstvo školství zrušilo praktické školy a její žáky rozmístilo do běžných tříd. Upravené blonďaté holčičky zpívají ve třídě s paní učitelkou u klavíru píseň Černé oči jděte spát (velmi humorná narážka pro nácky) a harmonické hlásky zmlknou a strach se objeví v jejich roztomilých očích, když se ve dveřích náhle objeví dva sígři tmavší pleti: jejich noví spolužáci.

Magnusek se tváří, že není rasista, že jenom reflektuje problémy, o nichž se v mainstreamových médiích nemluví. Proto do filmu vložil alibisticky i scénu, v níž zesměšňuje šéfa Dělnické strany Tomáše Vandase.

Skutečné problémy jen ale využívá k tomu, aby ukojil své olbřímí ego a sám sebe v téhle vyšinuté bulvární fantazii prezentoval jako osamělého rytíře (smutné postavy, chtělo by se dodat), který se obětoval.

Možná se cítí jako ten znavený bílý jezdec z písně Orlíku, který  jede smutnou Evropou a „v čistý zemi chtěl by žít a dnů už mu moc nezbývá". Možná by mu někdo měl vysvětlit, že na podobné mesiáše ve slušné společnosti není nikdo zvědavý.