Recenze - Debata na téma, zda je druhý díl „drásavě aktuálního sociálního dramatu" Bastardi lepší než první díl, bude připomínat debatu na téma, jestli je lepší opar, nebo kuří oko. I přes mírné vylepšení řemeslné stránky jde pořád o zoufale amatérský počin s naivně hloupým scénářem, odpornou, rozostřenou a plochou digitální kamerou a pekelně přehrávajícími herci, jimž sekundují strojeně deklamující neherci.

Jde o dílo, kterému nelze věřit nic, natožpak závažné poselství. Druhý díl, stejně jako první, trpí rovněž silnou „celebritózou", tzn. obsazováním známých tváří, které neumějí hrát, ale mají či chtějí být ve filmu, protože to je oboustranně výhodné pro publicitu v bulváru.

Nejde jen o promenádování modelek Jitky Válkové a Dominiky Mesarošové; spíše o využití Jana Cimického, Radima Uzla či Iva Jahelky, kteří by měli filmu přinášet určitou legitimitu - tedy že za jeho obsahem stojí veřejně známé osobnosti. Ve skutečnosti se tím jen potvrzuje status těchto pánů jako pouhých populistů a jejich role nikdy nejsou přijímány jako živoucí postavy, ale jen „zjevení chlápka z televize".

Foto: Pegasfilm

Scenárista a představitel hlavní role, sedmadvacetiletý Tomáš Magnusek, každopádně pokračováním Bastardů dává najevo, že svou kariéru filmaře „nastolujícího závažné otázky" myslí vážně. Někde v hloubi duše si sice musí být vědom, že to, co dělá, není úplně v pořádku - proto taky jeho filmy nemají novinářské projekce, což je vždycky příznak jistého studu tvůrců. Ale vypadá to, že by z Bastardů chtěl mít velkou trilogii mapující nejen neúnosný stav současného českého školství, ale i všeobecné korupce ve společnosti. 

Laciná školní besídka

To je ovšem úkol hodný talentovaného tvůrce s citem pro míru. Po druhém díle Bastardů je však nad slunce jasnější, že jím není a nikdy nebude právě Tomáš Magnusek. Příběh, který zdánlivě odhaluje širší pozadí korupce na maloměstě, kde stojí zvláštní škola, na níž působí učitel-mstitel bezpráví, se rozvine do komicky neohrabané a neuvěřitelně umolousané gangsterky.

Městu vládne démonický Jiří Krampol, který na černé košili nosí bílou šálu a vyjadřuje se zásadně ve větách „Teď přišla naše chvíle" (ke svým pochopům) nebo „Drž hubu, ty stará, blbá krávo" (ke své manželce). Tento údajně nejmocnější muž města přitom bydlí v činžáku a chodí mnoho pater po schodech, jen aby tu mohly být dialogové scény; za šedesát let, co jeho klan už od minulého režimu vládne městu, si nebyl schopný pořídit vilu nebo aspoň výtah.

Foto: Pegasfilm

Vlastně popisovat jakoukoli scénu, dialog nebo prostředí ve filmu, znamená podivit se na konci, proč je všechno tak laciné, nedokonalé a nefunkční, a položit si otázku, jestli tím nemá být naznačeno, jak je ubohá i místní maloměstská mafie. Většinou ale dospějete k závěru, že tvůrci zkrátka měli malý rozpočet.

Když ve finále probíhá školní besídka (té se zde honosně říká „akademie"), kde romské děti oblečené do prostěradel hrají řecké bohy, působí to jako ekvivalent k celému filmu, kde si dospěláci s bílými šáličkami a černými brýlemi hrají na mafiány. Otázkou zůstává, zda to od Tomáše Magnuska (a debutujícího režiséra Jana Lengyela) byla nějaká záměrná sebereflexe. Pokud ano, není to  poznat.

Pomineme-li tedy, že u Bastardů při nejlepší vůli nelze přistoupit na to, že by byli autentičtí (a pokud toho někdo schopen je, nezbývá než mu vyjádřit upřímnou soustrast a doporučit mu lepšího doktora než Jana Cimického), zůstává tu pořád děj, který se vyjadřuje k „problémům dnešní doby".

Foto: Pegasfilm

Foto: Pegasfilm

Právě touto vějičkou se cítí oslovena jistá část publika bez estetického citu a Bastardi 2 budou hájeni jako „film o problémech, o nichž se jinak nemluví". Tento postoj je ovšem podivný - jakýkoli soudný čtenář běžně dostupných médií má spíš dojem, že se o tom mluví neustále, jen málo do hloubky. A bohužel, mělcí Bastardi to opět nevytrhnou.

O něco málo víc než primitivní rasistická prasárna

Už v předešlých Bastardech se nadhodnocovala násilnost školáků způsobem, nad nímž zůstával rozum stát (k podrobnějším argumentům doporučuju původní recenzi). Kdyby se v jakékoli škole stalo cokoli z toho, co ve filmu, bude tato škola v neustálém obležení televizních kamer a bude z toho celorepublikový skandál. V Magnuskově maloměstě jde přitom o ututlávaný standard.

I v druhém díle se opakuje schéma, kdy učitelé, kteří na všechny projevy svých žáků musí být dennodenně zvyklí, reagují naprosto nahodile a nepřiměřeně; film navíc opět ukazuje jen neustálou buzeraci ze strany učitelů, čili se žákům ani nelze divit, že jsou zpruzení. Ne že by je to opravňovalo k násilí, ale patologicky se chovají všechny strany včetně hlavního hrdiny, který si o sobě myslí, bůhvíjak není pokrokový.

Foto: Pegasfilm

Kde je tedy změna oproti prvnímu filmu? Nejde o velký krok, ale v zájmu spravedlnosti je nutné uznat, že se Tomáš Magnusek tentokrát vyhnul tomu, aby snímek vyzněl jen jako primitivní rasistická prasárna. První film totiž ukazoval pouze nejhorší projevy cikánského spratkovství bez jakéhokoli náznaku, kde jsou příčiny takového chování.

Nyní už konečně na chvíli zavítáme do romského ghetta, kde místní předák vysvětluje, že „jste nás vystěhovali sem, kde jsme nechtěli bydlet, a my jsme se od vás naučili všechno špatné a to dobré, co v nás bylo, už jsme zapomněli". Aspoň toto málo už dává najevo, že si Magnusek je vědom základních souvislostí.

Jenomže to by celá návštěva nesměla být shozená tím, že romského předáka hraje Andrej Hryc natřený krémem na boty. Magnuskova (či Lengyelova) neschopnost najít romského herce, který by mohl být autentický, ukazuje na základní nedůvěru filmařů ve své vlastní téma. Obsazením Hryce se dopouštějí jen rasismu na druhou, tedy jakéhosi uvědomělého protekcionismu, kdy to „gádžo odpracuje za cikána" a cítí se být kvůli tomu humanista. Ochota přiblížit se romské komunitě zůstává v Bastardech 2 minimální.

Foto: Pegasfilm

Magnusek pak scenáristicky přichází s dalším oblíbeným krokem, typickým pro „uvědomělé protekcionistické rasisty" (např. reportéra Josefa Klímu) - totiž že z romské kriminality obviní jejich bílé mafiánské šéfy. Nebýt jich, nebyli by Romové zloději, kteří jen poslouchají příkazy „těch nahoře". Magnusek se tímto vrací hluboko na začátek 90. let, do doby, kdy vznikla Nahota na prodej.

Exploatační fraška plná klišé

I Bastardi se tak tváří, že odhalují příčiny romské kriminality, ale přitom z celého problému dělají akční exploatační frašku, z níž si ono pravověrně (a nikoli protekcionisticky) rasistické publikum vybere to nejhorší. Podobné filmy nikdy nevyvracejí kořeny rasismu, jen publikum utvrzují ve stereotypech, protože daná komunita je nahlížená zvnějšku.

Kdyby měl vzniknout film, který se skutečně nebude vyhýbat ukázání všech komplikovaných příčin momentálního stavu, kdy k sobě „bílá většina" a „romská menšina" cítí nepřekonatelnou nedůvěru, muselo by se na věc nahlížet mnohem více z očí těch, kteří byli vytlačeni na okraj společnosti. Teprve tehdy by šlo o objevné dílo, které mluví o nějakých tabu, a teprve tehdy by to byla oboustranně nepříjemná podívaná.

Je ale dost možné, že si Tomáš Magnusek ve své naivitě neuvědomuje, co činí. Možná nechápe, že se lidé smějí jeho morbidní obezitě, která už dávno není roztomilá, ale narušuje vyznění mnoha scén. Okolo své tloušťky si sice dovolí udělat pár vtipů, aby dokázal, že má sebereflexi, ale neuvědomuje si, jak moc na sebe poutá pozornost a podněcuje v lidech zlý výsměch. A nějak tak to bude i s jeho snahami nebýt rasista.

Přes veškeré úsilí nedělá nic jiného, než že obhajuje způsob života dobře zajištěné střední třídy, která mezi sebe nepustí nikoho, kdo předem nevyhovuje určitým kritériím. Zlí lidé se smějí cikánům, kteří s „divným" přízvukem začínají každou větu slovem „móre", a tím veškerá „reflexe současnosti" hasne.

Třetí díl Bastardů je bohužel nevyhnutelný a nelze moc doufat, že by autorovi docvaklo, že se diletantsky pouští do věcí, na něž nemá buňky. Nebetyčný smutek jímá diváky, kteří si pamatují třeba snímek o novozélandské problematické menšině Kdysi byli bojovníky. Jak zpozdilým buditelům typu Tomáše Magnuska vysvětlit, že jsou mimo myšlenkově i filmařsky? Basebalkou?