Recenze - Ukázalo se, že Arnold Schwarzenegger to se svou terminátorskou hláškou „Já se vrátím", několikrát zopakovanou v Postradatelných 2, myslí vážně. Ale zase ne tak vážně, aby ve svém sólovém projektu neshazoval sám sebe i celý žánr. Na druhou stanu ale ani ne tak s nadsázkou, aby z filmu udělal přiznanou parodii. Z Konečné zkrátka nakonec čiší jen rozpaky.

Když už se Stallonovi v Postradatelných 2 nepovedlo natočit slušný akční film, přinejmenším dokázal vyrobit slušnou sylvestrovskou estrádu, kde každá z vystupujících zašlých akčních hvězd dostala prostor udělat si legraci z vlastní pověsti. Konečná naproti tomu jako by chtěla být jakýmsi Komandem ještě po dvaceti letech, opravdovým posledním akčním zářezem stárnoucí hvězdy.

Takže spiklenecké pomrkávání na fanoušky v podobě různých narážek na Arnoldovu předchozí kariéru se tu moc nekoná. Humor a ironie se spíš drží v rámci úderných hlášek a záměrných absurdit, například ve filmu má u sebe zbraň každý důchodce.

Foto: Bontonfilm

Kde zůstal "železný" Schwarzenegger?

Tento poslední vzmach se ale Schwarzeneggerovi příliš nevydařil, a to díky spoustě nedůsledností. Že má jeho děj spoustu logických děr a těžko uvěřitelných scén, tak nějak patří k duchu osmdesátkových a devadesátkových béčkových akčňáků, které se Konečná snaží oživit.

Stejným způsobem můžeme omluvit ostatně i to, že většina vtipů působí, jako by je vymýšleli rozjívení žáci třetí třídy základní školy. Problém ale je, že snímek nevypráví o žádném suverénním nezničitelném gerojovi, ale o stárnoucím šerifovi malého městečka, který se má postavit prchajícímu drogovému bossovi a jeho po zuby ozbrojené armádě.

To je úplně jiný typ hrdiny, než na jakého jsme zvyklí u „železného" Schwarzeneggera, který pokud nehrál rovnou kovové vraždící stroje, tak alespoň zocelené barbarské válečníky nebo bývalé členy speciálních vojenských jednotek. Každopádně zásadně postavy, na kterých nebyl znát ani náznak slabosti (samozřejmě když nepočítáme zahanbující komediální úlety jako Rolničky, kam se podíváš nebo Junior).

Problém je, že Schwarzeneggerova postava v Konečné si sice občas stařecky postěžuje, ale jakmile dojde na akci, působí většinou stejně suverénně jako John Matrix ve starých zlatých časech Komanda.

Foto: Bontonfilm

Stejně nesourodě slátaná ze dvou kusů je i celá zápletka. Na jedné straně působí jako hrdinský příběh o skupince slabých strážců pořádku, kteří se postaví přesile zlotřilců, na druhé ale tomuhle dojmu neustále podráží nohy tím, že oběma stranám dá do ruky až pohádkový arzenál těžkých zbraní a ještě celé dění neustále shazuje různými legráckami. Ve výsledku nejenže nemáme moc důvodů se o postavy bát, ale na druhé straně nám chybí i aura Arnoldovy absolutní nezničitelnosti.

Foto: Bontonfilm

Podobně schizofrenním tahem bylo svěřit režii Kimu Ji-unovi.

Tvůrce geniálních korejských opusů jako A Bittersweet Life, Hodný, zlý a divný nebo Viděl jsem ďábla patří k nejtalentovanějším žánrovým režisérům současnosti.

Ovšem jeho dynamický styl založený na elegantních kamerových jízdách a precizních proměnách tempa nejde příliš dohromady s filmařsky humpoláckou osmdesátkovou akcí, se kterou je Arnoldova svalnatá figura srostlá až příliš pevně.

Nejdynamičtěji z celého filmu tak nakonec působí scéna útěku drogového bosse z policejního auta, ve které ovšem Schwarzenegger vůbec nevystupuje. Nakonec i rozložitá figura Forresta Whitakera, jehož role agenta FBI mimochodem spočívá v podstatě jen v tom, že často někam telefonuje, se dokáže sladit s Kimovou pohyblivou kamerou mnohem lépe než tvrdošíjně statický Schwarzenegger.

Tahle bolestivá kolize dvou různých přístupů k žánru je nakonec ještě smutnější než vlna akčních filmů, které v devadesátých letech natáčeli hongkongští tvůrci v Hollywoodu, především s Jeanem-Claudem van Dammem. Bruselský svalovec sice také tempu, které mu tvůrci jako John Woo (Živý terč) nebo Tsui Hark (Double Team, Kontraband) předepisovali, zdaleka nestačil, nicméně alespoň - slovy klasika - „hrál jinou ligu, ale ne jiný sport".

Foto: Bontonfilm

Vyšší level topornosti

Podobný problém vyřešili Postradatelní 2 velmi bizarním způsobem - akční scény ve filmu nejsou vlastně podobné vůbec žádnému stylu tohoto žánru. Dlouhé záběry, jak Stallone, Willis nebo někdo jiný z jeho týmu kráčí místností se zbraní v ruce a střílí, zatímco se kolem něj zmítají zasažení protivníci, ze kterých crčí krev, dovádějí topornost a statičnost na mnohem vyšší level než typické osmdesátkové žánrovky.

Ty se podobají spíš některým částem finální přestřelky v Konečné - postavy se tu zpravidla někde schovávají, případně přebíhají z úkrytu do úkrytu a odtamtud po sobě teprve střílejí. Dokonce i takový borec jako John Matrix v Komandu před přesilou zpravidla utíká a kryje se, zatímco snižuje její stavy, přičemž celá akce bývá rozdělená do kratších záběrů na jednotlivé fáze komplikovanější přestřelky. V Postradatelných 2 naopak akční scény vyhlížejí jako čirá dětská hra na kovboje a bandity, kde se „ti hodní" nebojácně promenují po hřišti a „ti zlí" poslušně čekají, až přijde jejich čas padnout.

Akční scény Konečné také v první řadě trpí tím, že kolísají mezi vážně míněnou žánrovkou a dětinskou parodií. Hlavně finální přestřelka je díky tomu neustále zdržovaná různými gagy a vsuvkami, které úplně ničí její tempo. Jako bychom měli téměř zároveň cítit tíseň z nevyzpytatelné a nebezpečné situace, užívat si radost z přebušené destrukce a smát se přímočarým parodiím na akční klišé. Jinými slovy takovou podívanou dokážou plně docenit jen schizofrenici.

Arnoldův opus může zachránit jen hodně důsledné aplikování pravidla „vypni mozek a bav se" - čili místo schizofrenie si naordinovat lobotomii. Jeho obhájci by mohli tvrdit, že přece jen jde o film se Schwarzeneggerem, tam se nějaká míra retardace očekává. Problém ale je, že takový omlouvavý postoj může nakonec obhájit úplně cokoli, ale zároveň vůbec nic. Jde tu totiž jen o to, jak nízko si nastavíme svá divácká kritéria - jak málo nám bude stačit ke štěstí. I u filmů, které jsou „tak špatné, až jsou dobré", by nakonec měly převážit důvody, proč se vyplatí je vidět, nad těmi, proč je lepší se jim vyhnout.

Vedle všech rozpaků, které Arnoldova Konečná budí, je totiž jeho nový film ještě postradatelnější než Stallonovy estrády pro starší a pokročilé.