Rozhovor - Herci Tahar Rahim a Adel Bencherif přijeli na závěr Festivalu francouzského filmu uvést v kině Světozor snímek Jacquese Audiarda Prorok. Film oceněný Velkou cenou na festivalu v Cannes, který má šest nominací na Césary a uchází se za Francii o Oscara, pak za týden vstoupí do české distribuce.
Pro oba herce to byl první velký úspěch. Rahim ztělesnil devatenáctiletého Malika odsouzeného na šest let do vězení, kde se učí přežít v násilnickém, mafií ovládaném prostředí. Bencherif hraje jeho kumpána Ryada, s nímž postupně organizuje síť distribuce drog.
Cestujete po přehlídkách, dáváte rozhovory, setkáváte se s publikem. Jaká je to zkušenost stát se takhle rychle filmovou hvězdou?
TH: Začal jsem mít pocit, že jsem nejen hercem, ale už i divákem filmu. Povídám si s lidmi o věcech, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml, jež mě při natáčení ani nenapadly. A samozřejmě mi to změnilo život. Cestuju, učím se diskutovat s nejrůznějšími lidmi. Mám pocit, že nemám čas si uvědomit, co se všechno kolem děje. Až se vrátím do Paříže a bude trochu klid, snad mi všechno dojde.
Jak probíhal casting? Kdy jste zjistili, že roli skutečně dostanete?
AB: Nebyla jenom jedna zkouška, režisér jich dělal hned několik. Nejdříve jsme zkoušeli o samotě, pak spolu. Musím říct, že jsme měli štěstí. Audiard přesně věděl, co chce. Šlo to mnohem snadněji než na jiných výběrech, co jsem kdy byl.
Film ukazuje vězení v dost nečekaných barvách. Jak jste rozuměli vězeňského životu?
TH: Zpětně jsem pochopil, co to opravdu znamená ocitnout se za katrem. Všude se rozléhají rány o mříže, dlouhými chodbami slyšíte, jak někde chrastí klíče. Kolem nás se pohybovali figuranti, z nichž většina strávila v lochu nějakou část svého života. Cítíte na sobě jejich temný pohledy.
Byla přestávka mezi záběry, chlapi vyšli na dvůr a bylo vidět, jak ty návyky vězeňského života mají stále v sobě. Ohlížejí se, chrání, rozdělují do hloučků podle původu, Korsičané nalevo, muslimové napravo. Není těžké si představit, že tam najdou něčí mrtvolu. Přiznám se, že jsem těžce snášel blízkost větší skupiny, než tvořili čtyři lidi. Necítil jsem se tam vůbec dobře.
AB: Snažili jsme se s nimi mluvit, abychom lépe pochopili, jak funguje svět v lochu. Někdy jste měl chuť se sebrat a utéct. Díval jste se na divošské obličeje zničených lidí a bylo vám špatně. Oni byli ze skutečné gangsterky, zatímco my jsme se to snažili jen hrát.
Snímek je zasazený do realistického prostředí, nicméně líčí spíše žánrový příběh vězeňského eléva, který slouží korsickému mafiánskému bosovi, až se v jeho stínu postupně sám vypracuje v kriminálnické hierarchii. Může to být podle pravdy?
AB: Je tam hodně věcí, které jsou nadsazené, přehnané a které by se snad ani nemohly stát. Audiard chtěl natočit fikci, která by čerpala z realistického dekoru. Vyšel ze scénáře Abdela Raoufa Dafriho. Ale kdybyste nějakému kriminálníkovi chtěli tvrdit, že tohle je dokument z vězení, tak se vám vysměje.
TH: Je to bez diskuze žánrový film, začal vznikat před čtyřmi lety. Na druhou stranu se dnes ve Francii stalo po sérii nevyjasněných sebevražd z vězení téma diskusí. Mluví se o tom, v jakých podmínkách vězni žijí, jak funguje tamní zločinecká hierarchie. A náš film byl při této debatě, která něco otevírá a dost možná zároveň i zastírá, zneužit. Začali jej používat jako komentář k problému. To mi přijde pokrytecké.
Považovali jste za důležité, že hlavní hrdina je maghrebského původu? Že může posloužit k sociálnímu komentování situace mladých imigrantů z tzv. citlivých předměstí?
AB: Rozuměl jsem filmu jako příběhu někoho, kdo na začátku není ničím - a teprve ve vězení projde svou školou života. Když zabije, tak proto, že nemá jinou volbu. Kdyby to neudělal, skončil by sám. On je prorokem nové generace kriminálníků, outsiderů, kteří se dostanou za mříže poté, co někde plácnou policistu.
A teprve mezi vězni se z nich stanou opravdoví zločinci, jsou naverbováni do mafie. Nemá to nic společného s životem lidí na předměstí. Společnosti si zvykla vidět v každém mladém imigrantovi hned problém. Prorok však nemluví o tom, to už spíše o našich předsudcích.
Jak jste natáčeli vraždu Reyeba? Dlouho jsem neviděl ve francouzském filmu tak syrovou, působivou scénu, kde přitom jasně cítíte brutální sociální realitu.
TH: To bylo hrozný. Měl jsem z toho trému, celou dobu jsem se bál. Kdyby na ni přišla řada hned na začátku natáčení, nikdy bych nebyl schopen to zahrát. Všechno bylo naaranžováno, avšak nejtěžší bylo pochopit, co všechno se Malikovi může honit hlavou. Vejde, má v puse žiletku, ale nic neprobíhá tak, na co ho připravovali. Chlápek mu chce číst. Je potřeba rychle změnit plán, zároveň si uvědomuje, že zabíjí jediného člověka, který o něj ve vězení projevil zájem. A pak zjistí, že už je pozdě, že nic nejde vrátit - a udělá to.
| Čtěte také: Speciál: Česko dostává porci francouzského galimatyáše |
