Recenze - Domácí video je snesitelné v okruhu nejbližších, experimentální filmy patří spíše do muzea moderního umění, pornofilmy plní svůj účel nejlépe v kabince - a školní filmy vyniknou, když je sledují spolužáci a učitelé, kteří vědí, jak je těžké pracovat s omezeným rozpočtem a hodnotí spíše splnění úkolů než celkovou uměleckou hodnotu.

Pokusíte-li se překročit některou z oněch institucionálních hranic, musíte mít zvláštní důvod a musíte očekávat, že publikum náhle bude mít úplně jiné nároky. Zatímco pražská FAMU připravuje studenty na to, že jejich absolventské snímky budou celovečerní a půjdou do kin, filmová škola ve Zlíně s tím tolik nepočítá.

Zřejmě i pro zdejší osazenstvo bylo překvapením, že dvacetiletý student dotáhl  během dvou let soukromou akci na osmdesátiminutové dílo, které zaujalo oficiálního distributora natolik, že vyrobil na dvacet kopií a vypustil ho do světa.

Je svým způsobem fascinující znát zákulisí filmu Proměny: nadšený kluk za deset dní s malým štábem natočí snímek, o němž nikomu předem neřekne, že bude mít celovečerní metráž; sám si ho nasnímá a nastříhá; ohromí jím pedagožku, která se zasadí, aby se materiálu dostalo postprodukce v zahraničí; filmu se pak producentsky ujme Karel Roden a záhy následuje reklamní kampaň i obrážení festivalů.

Promítání v kině je spíš za trest

Při vší úctě k elánu Tomáše Řehořka a formální dravosti jeho debutu, jenž se vymyká českému standardu, nezbývá než říct, že může své Proměny prezentovat hrdě jako demo dalším producentům (od nichž se mu pohrnou nabídky), ale promítat ho běžnému publiku je spíš za trest.

Respektive sledování jeho studentského pokusu vyžaduje strašlivou trpělivost a shovívavost.
Je mi líto, když píšu, že v Proměnách se zosobňují všechny problémy školních filmů natolik výrazně, že by se o tom pak dalo na těchto školách vyučovat. A chápu, že v praxi člověk na spoustu věcí nemyslí - ale snad recenze může sloužit jako pohled z odstupu.

Foto: Aktuálně.cz

Úplně od počátku: syndromem studentských filmů bývá nejčastěji to, že se věnují příliš obecným tématům, jež nevycházejí z vlastní zkušenosti. Začíná to hned u názvu, které jsou abstraktní a nicneříkající. Proměny znamenají všechno i nic; a jak se název vztahuje k ději? Nevidím v tom poezii, ale bezradnost.

Syndrom pak pokračuje tím, že mladý autor čerpá inspiraci ze zrádných zdrojů. Před pár lety byly všude klony Pulp Fiction, teď Amores Perros. V Proměnách máme mladý pár, který nemůže mít děti, svobodnou matku se dvěma caparty, mladého trenéra atletů, jemuž odchází fyzička, a aby té mladosti nebylo příliš, i jednu opuštěnou starou ženu. Do toho dvě bouračky a synopse je na světě.

Čtěte také: Roden zaštítil talent, který prý český film ještě neměl

Jako by všichni epigoni Amores Perros přehlíželi, že součástí energické formy mexického vzoru je i banální splétání zdánlivě oddělených osudů a viděli v ní něco mystického. Protínání „v osudových náhodách" má možná symbolizovat globální spřízněnost všech lidských bytostí, ale z hlediska fabulace je tento model vrcholem vykonstruovanosti a neživotnosti; což vynikne zvláště ve chvíli, šustí-li papírem i dialogy.

Každý významný pohled je ještě významnější

U Řehořka postavy bez varování přecházejí mezi hovorovou a hyperspisovnou češtinou. Hnutí jejich mysli se dají těžko číst, přestože na nás doléhá velké množství podnětů, které sugerují dojem osudovosti. Námět na několik minut se čtyřmi (či pěti) hlavními postavami se roztáhne na celovečerní délku, takže každý „významný pohled" je ještě významnější a každá „dramatická" pauza ještě … pauzovitější.

Foto: Aktuálně.cz

S tím souvisí i snaha předvést všechny výrazové prostředky, aby bylo vidět, co tvůrce umí. Problém je v tom, že pak takové dílo nemá rozpoznatelný styl, neboť styl znamená záměrnou volbu a omezení. Technokrat bude okouzlen tím, že Řehořek švihá za sebou spoustu střihů, úhlů záběrů, testuje si barevné filtry a zpomaluje či zrychluje obraz, ale takový přístup neříká nic o umělecké vizi, ale jen o technické zručnosti.

Školní syndrom se projevuje i v tom, že libovolná situace a akce tu je rozfázována jako cvičení na téma „postup práce" (klasický úkol z prváku). Vynikne to zvláště, když se díváme, na to, jak někdo pracuje, obléká se či jí.

Proměny zvláštně nakládají s filmovým časem. Na jednu stranu tu chybí praktické časové výpustky a cokoli „zásadního" musí být zpomalené; na druhou stranu nás atakuje množství naprosto neúčelně použitých nervních rychloposuvů, které vypovídají hlavně o tom, že si autor neví rady, jak nějakou scénu uchopit a tak od ní uteče pryč.

Otravné otázky a nesmysly

Foto: Aktuálně.cz

Na to, jak málo se ve filmu stane, udivuje množství nedourčených informací, které jen vyvolávají otrávené otázky: Během jakého časového úseku se děj odehrává? Děje se to všechno v jednom městě, jak daleko jsou od sebe hrdinové a jak se dostávají k sobě? Proč se dva muži, kteří se neznají, dívají na stejnou pornokazetu?

Objevují se i nesmysly typu: Proč by spolu bydleli v jednom bytě skinhead a dredař? Jak by nějaká matka mohla nechat doma malé (jedno nebo dvouroční) děti sama v bytě celý den bez dozoru?  Proč by člověk ve své domácnosti hledal jídlo tak, že začne otevírat všechny skříňky a šuplíky - i kdyby byl vystresovaný z pláče dětí? A tak dál, scénu od scény…

Svět dospělých se v Řehořkově filmu jeví jako odcizený a necitelný, cokoli spojeného se sexem je násilné, upocené a studené, jakékoli jídlo vypadá nechutně a dotyčný se v něm rýpe jak anorektička v posledním stádiu. Podle mého jde hlavně o neschopnost pozorovat svět komplexněji a odráží to nezralost režiséra.

Nevěřím, že by v Proměnách byla umělecká výpověď myšlená vážně, přitom kromě artistní pózy snímek nenabízí nic jiného. Vím, že je zvykem pochválit potenciál debutanta a těšit se na jeho další film bez „dětských nemoci".

Bohužel, bez ohledu na to, co Tomáš Řehořek natočí v budoucnosti, zůstanou Proměny mementem toho, co vznikne, když se někdo vrhne vší vervou do projektu, u něhož si zřejmě neřekl „o čem to je, pro koho to vyprávím, a proč se ti lidé v příběhu chovají zrovna takto".