Praha - Na rovinu jsme mu řekli, že ho nebudeme glorifikovat, že si na věc uděláme vlastní názor, a ten budeme filmovými prostředky prezentovat, popisuje scenárista a režisér Petr Jákl první setkání s Jiřím Kajínkem, když usilovali o práva na jeho příběh.
Čtěte také:
Film o Kajínkovi chce být nelichotivým portrétem Česka
Ostře sledovaný film, který podle autorů chce být nelichotivým portrétem Česka a ukáže i fungování zdejší justice, se točil o prázdninách, v září už štáb čeká jen dotáčka.
Hlavní roli osmačtyřicetiletého Kajínka, jenž se stal mediální hvězdou už v roce 1993 při svém prvním útěku, ztvárnil ruský herec Konstantin Lavroněnko. Držitel ceny z Cannes i Tatiana Vilhelmová (coby představitelka Kajínkovy obhájkyně) se s vězněm, který neustále usiluje o obnovení procesu, setkali tváří v tvář ještě před startem natáčení.
To zavedlo tvůrce i do přísně střežené věznice na Mírově, odkud Kajínek utekl podruhé, v roce 2000. "Točili jsme na místech, kde se pohyboval, ve filmu bude dokonce přesně to okno, kterým se mu podařilo uprchnout. Chceme maximálně ctít autenticitu. Sílu té věznice nemůže nic nahradit," dodává Jákl, pro kterého je Kajínek debutem.
Případ Jiřího Kajínka znáte nazpaměť. Co vás na něm nejvíc fascinuje?
Kajínkova nezlomná vůle. Ať už je pravda v jeho příběhu jakákoliv, jedno mu musíme přiznat - obrovskou vůli, což já jako sportovec dokážu ocenit. Ano, je potřeba mít nějaké dispozice či talent, vypracovat se na jistou úroveň, kdy jste schopen čelit soupeřům, ale teprve vůle rozhoduje o vítězích.
S vůlí je navíc podle mě spojena i určitá morálka. Z našeho hlediska ji můžeme brát jako zvrácenou, protože Jiřímu Kajínkovi opravdu nedělá problém cokoliv ukrást, ale i on má své hodnoty a svůj žebříček. Například hodně věřil soudům, byl přesvědčen o tom, že mu pomůžou. Nechci nikoho soudit, protože z každé strany ten příběh vypadá jinak, nicméně on už osm deset let urputně bojuje pořád za to samé - obnovení procesu. Musí to být šílený nápor na psychiku, ale on je v pohodě. Bojuje s větrnými mlýny, přesto neztrácí pozitivní myšlení. To se mi líbí.
Jaké to bylo, když jste za ním přišel s myšlenkou, že byste o něm natočil film? Měl nějakou podmínku?
Nejdřív jsme jednali s jeho právníky a Klára Slámová na nás byla ze začátku hodně ostrá. Ani se jí nedivím, těch zájemců o filmová práva bylo tehdy víc a ona musela zjistit, kdo je co zač. Potom jsme se dostali k samotnému Kajínkovi, hodinu si povídali, a když jsme odešli, tak řekl, že chce, abychom to dělali my.
Podmínku neměl žádnou. Na rovinu jsme mu řekli, že ho nebudeme glorifikovat, že si na věc uděláme vlastní názor, a ten budeme filmovými prostředky prezentovat. Například nikdy se nevyjádřil v tom smyslu, že by film měl vyznít tak, že je či není vinen, tohle s námi vůbec neřešil.
Proč do toho tedy podle vás šel?
Asi se chce ještě víc zviditelnit, přitáhnout ke své kauze znovu pozornost a ukázat na systém, který nějak funguje, přičemž podle něj by měl fungovat jinak.
Neměl žádné finanční požadavky?
Finanční požadavky tu určitě byly. Přišli jsme s nějakou nabídkou, chvíli jsme o té částce licitovali a nakonec se domluvili, takže finanční vyrovnání proběhlo.
Kolik peněz jste mu dali?
Smlouva mi nedovoluje, abych tu částku zveřejnil. Ale škodný určitě není.
Víte, jak ty peníze hodlá utratit?
Nevím, třeba si za ně koupí kamion tatranek, protože miluje tatranky (smích). On je handicapovaný tím, že si může kupovat jenom to, co mají ve vězeňské kantýně. Chtěli jsme mu udělat radost, tak jsme mu upekli husu, ale dozorci nám nedovolili mu ji dát, tak se na ni jen tak z dálky podíval.
Vybavujete si okamžik, kdy vás poprvé napadlo udělat z kauzy Kajínek film?
Velmi dobře. Táta vyrazil po tréninku juda s chlapama do hospody, tam se začali bavit o Kajínkovi, jestli to udělal, nebo ne, jak utíkal z Mírova atd. a domů přišel celý nadšený s tím, že o Kajínkovi natočíme film. Říkal jsem mu, že nápad to určitě není špatný, ale že práva už určitě někdo bude mít. Ale neměl. V tom jsme měli obrovské štěstí.
O kauzu Kajínek se tehdy zajímalo víc filmařů a producentů.
Létala různá jména, ale těžko říct, co byly spekulace a kdo měl reálný zájem. Dokonce si myslím, že někdo chtěl ta práva koupit jen proto, aby žádný takový film nevznikl.
Zastáváte teorii o spiknutí na nejvyšších místech?
Nezastávám nic. Při přípravě jsme se ale snažili sejít se všemi lidmi, kteří mají s tímto případem co do činění, a dozvídali se neuvěřitelné věci.
Uvidíme ty "neuvěřitelné věci" ve filmu?
Samozřejmě. Náš film není jen o Kajínkovi, promítají se do něj i příběhy řady jiných. Myslím, že se v něm bude dát celkem snadno číst mezi řádky. V každé scéně je něco, čeho si lze všimnout a nad čím lze přemýšlet - a já doufám, že lidi na to přistoupí a bude je to bavit.
Jaká byla vaše cesta od producenta k režisérovi?
Hodně dlouhá. Ambice někdy v budoucnu režírovat jsem měl, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu do toho skočit rovnýma nohama, jak se to nakonec stalo. Čtyři roky jsem tím příběhem žil od rána do večera, na projektu se vystřídalo pět šest scenáristů, vznikly desítky verzí scénáře, mluvil jsem o nich s řadou režisérů, ale u žádného z nich jsem neměl dojem, že by látku chápal tak, jak podle mě chápána být měla.
Pořád jsem si lámal hlavu, kdo by byl pro tuhle látku ideální, a pořád mi z toho vycházelo, že to musí být někdo, kdo ji dokonale zná. Chtěl jsme někoho, kdo nebude uhýbat. Kdo se bude rozhodovat ve stylu ano - ne; a ne někoho, kdo se bude rozhodovat ve stylu, tomuhle se vyhneme, tady bychom mohli ublížit tomuhle, tamto by se mohlo dotknout tohohle, takže jsem to nakonec vzal do svých rukou s tím, že to udělám s tím nejlepším přesvědčením, jak to asi tehdy bylo.
Zlí jazykové tvrdí, že film jste nerežíroval vy, ale F. A. Brabec. Co vy na to?
V podstatě je mi to úplně jedno. S Frantou mám skvělý vztah. Je to vynikající kameraman, který má řadu režijních zkušeností, takže mi byl schopný v lecčems pomoct, a to tak že moc. Na začátku jsme se ale jasně domluvili, že František bude dělat na 1000 procent svoji profesi a když se mu nebude něco zdát, tak to řekne. Oběma nám bylo jasné, že na place dva režiséři být nemohou, a také nebyli.
Nikdo ve štábu nevyčuhoval. Snad jenom já svojí výškou. Fungovali jsme jako tým. Každý se mohl vyjádřit k čemukoliv, od posledního runnera přes osvětlovače až po hlavní hereckou hvězdu, vždycky jsem každého vyslechnul. I díky tomu lidé byli ochotní dělat víc než normálně. Ke konci, když už jsme všichni padali únavou, a já zařval: "Pojďte, dotáhneme to," tak šli a ty dvě tři další hodiny tomu po konci směny ještě věnovali.
Dokončení rozhovoru přineseme v sobotu
