Už v titulkové sekvenci, stejně jako v samotném názvu, jsou ukryta klíčová témata díla. Čtvrtý film jedenačtyřicetileté francouzské režisérky Céline Sciammové vypráví o ženách, umění i společnosti. A vypráví jako už dlouho nikdo. Jen vrcholná díla dovedou zrušit umělecký rozdíl mezi tichem a burácející symfonií.
Portrét dívky v plamenech je v první řadě romance, situovaná na odlehlý bretaňský ostrov v druhé polovině 18. století. Už v rámci milostného žánru nabízí to, co málokterá jiná - z drobných gest, všedních her, mlčenlivých pohledů a strojeného jazyka dobové francouzské šlechty splétá intimní pouto mezi dvěma ženami, obraz opravdové blízkosti, které však v cestě stojí tehdejší mravy, postavení obou dívek i fakt, že jde o ženy.
Když do šlechtického sídla připluje malířka Marianne, má jediný úkol. Namalovat portrét mladé šlechtičny Héloïse, který bude zaslán jejímu nastávajícímu, váženému milánskému šlechtici, coby předpoklad uskutečnění svatby.
Heloïse však má vlastní hlavu a odmítá nejen sňatek, ale i nechat se portrétovat. A tak s ní Marianne tráví dny, předstírá, že má za úkol být jí společnicí. Jen do paměti si ukládá křivky obličeje, které pak potajmu přenáší na plátno.
Brzy je pravý účel Marianniny přítomnosti odhalen, ale to už se mezi oběma dívkami rozvíjí vztah, který se vzpírá běžnému popisu. Tady se projevuje mistrovství režisérky Sciammové, jež pomocí kamery maluje ztišený portrét všedních činností, od procházek po skaliskách u moře přes karetní hry až po dumání nad významem mýtu o Orfeovi a Eurydice.
Portrét dívky v plamenech je strhující romance i úvaha o nemožnosti romance, avšak úvaha, která se neodehrává pomocí dlouhých debat. Po většinu filmu je ticho, nemluví se, nezní hudba, přesto od toho nelze odtrhnout zrak.
Stačí například sledovat dívku se svíčkou kráčející po schodech a podivovat se nad tím, že od historického dramatu Barry Lyndon režiséra Stanleyho Kubricka z roku 1975 tu nejspíš nebyla tak brilantní práce s přirozeným svícením. Ještě větší obdiv ale zaslouží, k čemu slouží ty mihotavé obrazy odhalující na prchavé okamžiky světlo v temnotách.
Céline Sciammová své předchozí snímky zasazovala do moderní doby, a byť tentokrát poprvé natočila historické drama, promlouvá o dnešku přesněji a silněji než mnohé filmy, které se k němu vztahují napřímo. Možná i proto, že svým způsobem pojednává právě o vzniku moderní doby.
Portrét dívky v plamenech je až do posledních chvil snímek prostý mužů, a přesto je jedním z jeho hlavních témat to, jak patriarchát formoval tehdejší společnost. Od způsobů, jakými docházelo k zásnubám a sňatkům, až po obtížné postavení žen, které se rozhodly věnovat umělecké činnosti.
Přesto tu není stopy po mentorování, filozofování. Obraz tehdejšího světa vyvstává mimoděk, ve dvou protichůdných pohybech. Zatímco sledujeme postupné sbližování obou žen, jež dalece přesahuje vášeň či erotickou touhu, okolní svět naopak vyvstává jako místo, které ženy izoluje a oddaluje od veřejného dění.
Režisérka a scenáristka Sciammová jemnou, ale pevnou linkou načrtla portrét dvou dívek i umění samotného. Její film hovoří o tom, co je zjevné a co skryté, aniž by diváky uvrhl do osidel přehnaného intelektualismu. Naopak se až do konce odvíjí živelná, jakkoli v jádru tragická romance, která nejprve zasahuje smysly a až pak ponechává mysli možnost rozmýšlet.
Když v závěru, po dlouhých desítkách minut ticha jen tu a tam okořeněného třeba zvuky loutny, zazní Vivaldiho houslový koncert, jen těžko lze popsat ty pocity. Skoro by se chtělo říci, že jsou stejné, jaké zažívají hrdinky - v době, kdy zdaleka nebylo tak snadné hudbu zaslechnout. A ve chvíli, kdy kromě estetické krásy pociťují také silné osobní emoce.
Jako bychom ty - dnes už oposlouchané - Vivaldiho tóny nikdy neslyšeli. A stejná je moc Portrétu dívky v plamenech. Ukazuje nám známá témata a motivy, ale umožňuje nám se mezi nimi pobývat, jako by to bylo poprvé.
Smysly se tříbí, střetávají s něčím nebývale intenzivním a zároveň žasnou, jak uměřené a režijně zvládnuté je každé tvůrčí rozhodnutí. Jak se z plamínku stává požár a přitom je obojí stejné povahy.
Je to sňatek rozumu a citu - ovšem ve snímku, který navzdory schopnosti spojit mnohé protiklady vypráví o světě, kde k tomu nejdůležitějšímu sňatku dojít nemůže.
Portrét dívky v plamenech
Scénář a režie: Céline Sciammová
Artcam, česká distribuční premiéra 26. prosince
