Podle jedné poučky portrétní fotografie zachycují především vztah autora k portrétovanému. Právě tento vztah tvoří ústřední téma dokumentu Helmut Newton: Nestoudná krása, který nyní promítají česká kina. Obvyklá dynamika je v něm ale převrácena.
Herečky a modelky, na které Newton během čtyřicetileté kariéry mířil objektivem, zde nevystupují v pozici těch, s nimiž by někdo manipuloval. Naopak se ujímají slova a tím také kontroly nad vlastním obrazem. Mezi "mluvícími hlavami", jež představují základní výrazový prostředek snímku, nenajdeme kromě Newtona jediného muže.
Film zkušeného televizního režiséra a Newtonova krajana Gera von Boehma jako by přidělením alespoň symbolické moci ženám reagoval na sílící kritiku sexistických poměrů v módním i zábavním průmyslu. O "komplikovaném machovi", jak Newtona charakterizuje herečka Isabella Rosselliniová, však současně nechává promlouvat výhradně ženy, které se v jeho společnosti cítily dobře a uznávají jeho dílo.
Dokument nevykresluje slavného umělce jako člověka, který by zneužíval svého postavení. Naopak je koncipován coby opatrná obhajoba jeho práce, poučená feminismem a hnutím #MeToo. Důraz, jejž klade na interpretaci jednotlivých fotografií, působí místy až jako návod, jak Newtonovu nápadně fetišistickou tvorbu vnímat v dnešním kontextu, aby nevzbuzovala pohoršení.
Skvělý kalkul
Fotky převážně nahých žen v erotickém prádle a krajně nepraktické obuvi - a skoro vždy oblečených mužů - jsou označeny za "mocné, nádherné, zastrašující i odpudivé", případně za "trochu perverzní, ale ne vulgární". Tím, že je měnil v objekty svých erotických fantazií, prý Newton ženy neponižoval, naopak jim dodával sílu, činil je imunními vůči dychtivým pohledům mužů.
Ve filmu vícekrát zazní názor, že slavný tvůrce záměrně zveličoval a podvracel konvence módní fotografie. Poněkud urputná snaha prezentovat jej jako subverzivního fotografa ztrácí na přesvědčivosti, když si uvědomíme, že se po několik desetiletí těšil přízni právě toho systému, kterému měl nastavovat nelichotivé zrcadlo.
Nestál mimo struktury, ale spoluutvářel je. Třeba i s pomocí programově pohoršujících fotek mrtvých kuřat s dámskými lodičkami. Dobře věděl, jak daleko může zajít, aby neztratil přízeň časopisů s lesklými obálkami a reklamních společností. Spíš než o autentický umělecký výraz šlo mnohdy o skvělý kalkul.
Sám Newton ve filmu označuje fotografie pro časopis Vogue, pro nějž dlouhodobě pracoval, za inspiraci, která jej v mládí přivedla k řemeslu. "Jeho" ženy sice mohly provokovat tím, že byly napůl skryté v tlamě gumového krokodýla, simulovaly sex s vycpanou labutí nebo seděly na kolečkovém křesle, ale v souladu s konvenčními estetickými normami vždy šlo o dlouhonohé, takřka výlučně bílé modelky s dokonalými tělesnými proporcemi a - minimálně v jednom případě - stejnoměrně zastřiženým ohanbím.
Pro srovnání se můžeme podívat na tehdejší tvorbu fotografek jako Ellen von Unwerthové, Eve Arnoldové nebo Lillian Bassmanové. Ty oproti Newtonovi nezajímala jenom ženská sexualita, ale také individualita modelek a stereotypy spjaté s vizuální reprezentací žen odmítaly mimo jiné tím, že zohledňovaly rozmanitost ženských těl.
Zbožné přání
Když se v dokumentu ke slovu dostane také černošská zpěvačka, herečka a modelka Grace Jonesová, kterou Newton kvůli fotce na titulní stranu magazínu Stern nechal připoutat řetězy, vyznívá to jako tokenismus. Tedy jev, kdy je kvůli navození zdání rovných příležitostí a rovnoměrně rozložené pozornosti vybrán jediný zástupce určité minority.
Neznamená to samozřejmě, že by fotograf byl misogyn či rasista a dehonestoval ženy, které k němu přilnuly jako otroci ke svým pánům, jak v záznamu podnětné televizní debaty tvrdí teoretička Susan Sontagová. Když se nicméně Newton v rozhovoru označí za anarchistu, jde spíš o zbožné přání. Pravda bude někde uprostřed.
Vesměs pochvalné výroky žen, které fotil (Isabelly Rosselliniové, Charlotte Ramplingové, Marianne Faithfullové), případně s nimi jinak spolupracoval (Anna Wintourová), v první polovině snímku prokládají myšlenky samotného fotografa.
S obdivným označováním Newtona za psychoanalytika, jenž dokázal vystihnout duši portrétovaného, kontrastují jeho vlastní slova. Mluví o sobě jako o profesionálním voyeurovi, kterého nezajímá charakter, pouze tělo. Tomu ostatně nasvědčuje jeho obliba panenek Barbie a figurín, o nichž s nadsázkou pronáší, že si na nic nestěžují.
Výmluvné jsou též záběry castingů převzaté z dokumentu natočeného ještě za jeho života Helmut Newton: Frames from the Edge, v nichž respektovaný umělec bez dlouhých okolků žádá mladé modelky, aby mu ukázaly svá těla. Frames from the Edge je jedním z trojice dřívějších filmů, z nichž Boehm bohatě čerpal. Jeden sám natočil - Helmut Newton: My Life z roku 2003.
V Newtonových obdivovatelích, znalých těchto audiovizuálních pramenů, může novinka budit dojem recyklace, která nepřináší mnoho nového. Boehm jako by ale paradoxně cílil více na ně než na nezasvěcené publikum, které Newtona zatím nemá moc "nakoukaného".
Vlivy a vzory
Film začíná zprávou o Newtonově tragickém úmrtí, doplněnou o titulky nekrologů. Nezdržuje se expozicí a rovnou začíná rozebírat jednotlivé fotografie. Jejich rychlé střídání s vhodně zvolenou hudbou dodávají dokumentu švih. Přes usedlé formální pojetí, založené na kombinaci mluvících hlav a archivních záběrů, tak alespoň zpočátku nedochází k naplnění Newtonových slov o nudnosti dokumentů o fotografech.
Boehm přitom nepostupuje chronologicky. Historky z focení a Newtonovy komentáře propojuje do tematických trsů, což ovšem nedokáže zabránit omílání některých myšlenek a postupně sílící repetitivnosti. Vyprávění postrádá především vývoj. Newton je po vzoru tradičních portrétů mimořádných umělců nahlížen jako už "hotový" fotograf, který na sobě nemusel tvrdě pracovat a jehož styl se v průběhu let neproměňoval.
Teprve za polovinou devadesátiminutové stopáže se film přes vyprávění herečky Hanny Schygully mimoděk dostane k Newtonovu dětství strávenému ve výmarském Berlíně 20. let minulého století. Dozvídáme se, že než Německo roku 1938 kvůli svému židovskému původu opustil, silně na něj zapůsobila nacistická imaginace, zejména olympijské dokumenty Leni Riefenstahlové.
Newton také vzpomíná na matku a krátce je zmíněna i fotografka vystupující pod pseudonymem Yva, která byla jeho velkým vzorem. Opožděně vychází najevo to, co by bylo dobré vědět od začátku - jaké vlivy formovaly jeho pohled na lidské tělo i vztah k opačnému pohlaví. Rekapitulace autorova života ale končí stejně nečekaně, jako začala - nedostane se dál než k jeho seznámení s manželkou June.
Teprve díky ní se film dostává do větší blízkosti Helmuta Newtona. Jejich vzájemné portréty nebo domácí video, na němž fotograf baletí v roztržených trenýrkách, v sobě nemají "glamour" stylizovaných fotografiích, ukazujících namísto reality fantazii a sny.
Není jim vlastní póza záběrů, v nichž Newton za zvuků songu Oh, Pretty Woman projíždí po Hollywood Boulevardu - a oproti předchozímu povídání nejsou vytržené z dobového kontextu, ale vztahují se ke konkrétní etapě jeho života.
Příliš povrchní
Mohlo by se zdát, že postup od zplošťujících nekrologů k obnažujícím nemocničním selfies, na nichž vidíme zesláblého Newtona po infarktu, vytváří jistý dějový oblouk, že film postupuje stále hlouběji. Boehm však bohužel není soustředěným vypravěčem a ke konci příběh znovu ředí úsměvnými historkami ze zákulisí. Temné podtóny ustupují líbivosti a stravitelnosti.
Ledabyle strukturované vyprávění má proto kolísavý rytmus. Možná ale na vině není nedotažený koncept a režisér, který při pořizování nových rozhovorů a kompilování těch starých odvedl záslužnou práci. Možná byl prostě Helmut Newton neproniknutelnou osobností plnou protikladů, na nichž si zakládal a které jej "rajcovaly", jak říkal.
Na jedné straně obdiv k fotkám nabízejícím dle vystupujících dam důmyslný komentář ke společenské misogynii, na druhé věty jako "Umění a dobrý vkus jsou pro mě sprostá slova". Na jedné straně téměř úplné opomenutí sociokulturního kontextu a z toho vycházející zdání nadčasovosti, na druhé replika "Moje představy se mění s tím, jak se mění okolní svět". Na jedné straně obdiv k ženám, na druhé lhostejnost k jejich osobnostem.
Film Helmut Newton: Nestoudná krása nakonec nejvíc provokuje tím, že rozpory neprozkoumává a do hlubší analýzy se nepouští. Newtonovy fotografie v sobě zřejmě mají onu zas a znovu zmiňovanou podvratnost a hloubku. Snáz by se tomu ale věřilo v dokumentu, který není tak konformní a povrchní.
Helmut Newton: Nestoudná krása
Režie: Gero von Boehm
Artcam Films, česká distribuční premiéra 17. září.
