Muzikál La La Land si získal publikum i kritiky na festivalech v Benátkách i Torontu, odkud si odnesl diváckou cenu. Nadšení neskrývají ani recenzenti, kteří snímku dávají často absolutní hodnocení, a mluví se dokonce o kandidátovi na únorové Oscary.
Filmové muzikály jsou už mnoho desetiletí žánr v hibernaci, takže podobné úspěchy vůbec nejsou samozřejmé. Byly přitom doby, kdy vládly mainstreamové kinematografii, jako jí v posledních letech vévodí komiksové adaptace. Dnes jsou však spíš raritní a archaickou podívanou, která musí už z principu počítat s tím, že k ní bude přistupováno jako k něčemu z jiného světa a času.
Nejvýraznější kusy tohoto tisíciletí jako Moulin Rouge, Chicago, Hairspray, Sweeney Todd, Bídníci a další tomu jdou dokonce naproti, když se vědomě obrací do minulosti a zasazují příběh do konkrétní historické epochy.
Snímek s Ryanem Goslingem a Emmou Stone režiséra a scenáristy Damiena Chazellea naznačuje, že muzikál není nutně mrtvý. Recenzenti se sice rozplývají nad jeho zpracováním evokujícím zlatou éru, jeho příběh se ale oproti valné většině z žánru odehrává v současnosti.
Nepřekonatelná láska dvou mladých lidí, kteří se snaží prosadit v showbyznysu a v Los Angeles bojují o kus slávy, má podle všeho schopnost strhnout, vtáhnout do dění a okouzlit. V mnohých vzbuzuje dětskou fascinaci filmovým médiem, což je přesně ten pocit, který se nejčastěji spojuje s velkými klasikami jako Zpívání v dešti nebo Za zvuků hudby.
Když se ale La La Land i přes současný děj svou atmosférou navrací k tradici, neznamená to, že se jen další štáb pokouší svézt se na retro vlně? Možná. Ne že by výsledek i přesto nemohl stát za zhlédnutí. Ale možná dokázal režisér Chazelle kouzlo žánru opravdu znovuobjevit a plnohodnotně zužitkovat.
Nejde přece o starého konzervativního pána, ale mladého tvůrce, který svým Whiplashem prokázal schopnost moderně a dynamicky užívat řemeslo. Pokud nyní volí umírněnou, klidnou stylizaci, nemusí jít nutně o sázku na jistotu, ale plnohodnotnou autorskou volbu. Mnozí diváci ostatně zmiňují, že režie La La Landu je přes tíhnutí k minulosti nápaditá a mnohdy překvapivá. Jazz navíc figuruje v obou režisérových nejznámějších počinech, takže k němu má nejspíš osobní vztah.
Zdá se tedy, že v divácích vzbuzuje La La Land nadšení právě proto, že prostřednictvím své pop-jazzové stylizace dokázali tvůrci propojit nostalgii žánru se současností, takže vznikla výjimečně příjemná podívaná. Zatím máme mnoho důvodů tomu věřit, i když pravdu se dozvíme až 19. ledna v našich kinech.
A později uvidíme, jak se zadaří na Oscarech. V posledních patnácti letech se výraznější pozornosti dočkalo především Chicago, za nějž lobboval pověstný filmový producent Harvey Weinstein, a Bídníci, kteří těžili z pověsti režiséra Toma Hoopera. Bylo by pěkné, kdyby se tentokrát do nominací probojoval muzikál, který si primárně získal publikum.
