Los Angeles - Navzdory nízkým očekáváním měly 81. výroční ceny Americké filmové akademie dobrou sledovanost - ohlašované změny a zabraly jen v USA to bylo 36, 3 milionu diváků. Oproti loňskému, rekordně nejméně sledovanému ročníku Oscarů stoupla sledovanost o 13 procent a byla rovněž lepší než předloni.
Sama show sice vyvolala i velké množství kritických ohlasů. Přes veškeré neshody a výtky se ale recenzenti obvykle ptali sami sebe, kdy naposledy viděli tak svižné a zábavné předávání cen.
| Čtěte také: Pohádka nekončí: Milionář si nese do chatrče osm Oscarů Video: Takové Oscary Holywood dlouho nezažil |
I nestor amerických filmových kritiků, osmašedesátiletý Roger Ebert, napsal na svůj blog: „Byla to nejlepší oscarová show, jakou jsem kdy viděl, a viděl jsem jich hodně."
Zasvěcení pozorovatelé se ovšem rovněž shodují na tom, že „vítězové byli nudně předvídatelní". Toto zjištění s dá vykládat dvěma způsoby: udílení cen chybí napětí, ale zase se potvrzuje, že vítězství byla silná a poměrně jasná.
Filmy, které divákům dělají dobře
V reflexích celého letošního ročníku se množí otázky, co signalizuje výhra Milionáře z chatrče. Krátkodobě útěšný pohled na svět v době krize? Ústup od ryze amerických a politických témat? Duel Frost/Nixon přece zůstal nepovšimnut a Milk upozaděn.
Nebo je to vzestup módy indické tematiky a bollywoodské kinematografie jako takové? Objevení kouzla neherců? Projev lásky k outsiderům?
Někteří komentátoři v této souvislosti míní, že přes barvité kulisy jde o návrat brilantně natočených konejšivých pohádek. Divácké nároky se nicméně posunuly a indická-bollywodská optika jim dodává kýžený "decentně alternativní" pocit. Publikum se pak cítí dobře i proto, že si připadá "multikulturní" a netrpí velkopanskými západními manýrami.
Publicisté ze serveru Film School Rejects to popisují pregnantněji a tvrdí, že jde o prosazení se kategorie „filmů, které dělají divákům dobře" (feel good films), jež donedávna byly v každém ročníku, ale nevyhrávaly. V posledních letech patří mezi takové "menší filmy" například Juno, předtím Malá Miss Sunshine a Bokovka.
Zatímco někdy na podzim spousta lidí předpovídala, že formuli na klasický oscarový film objevil Podivuhodný případ Benjamina Buttona, nakonec tento snímek zcela propadl. Akademie s vysokým věkovým průměrem nedala šanci „filmu o důchodcích", jenž má výjimečně pomalé tempo, naopak vyzdvihla dynamický snímek o dětech a dospívajících připomínající chvílemi videoklip k world etno music.
Ostatně právě soundtrack k Milionáři je nyní oslavován jako nejlepší hudební doprovod k filmu, jaký se objevil za posledních několik let. V záplavě orchestrálně pompézních nebo naopak velmi intimních smyčcových kompozicí se jeho dravost a atmosférotvornost vymyká nade všemi. Podle mnohých podlehli hodnotitelé právě hudbě, která jinak jednoduše stavěnému filmu dodává energii navíc.
Nicméně kritik z internetového časopisu GreenCine Daily se ptá: „Zdálo se to jenom mě, nebo byl snadno nadchnutelný Danny Boyle stejně překvapen tak jako ostatní, že jeho Milionář vyhrál? Opravdu, tenhle středostavovský těšitel davů?"
Perzekuce comicsů a obliba japonského civilismu
V mnoha komentátorech, zvláště na osobních blozích, pak zůstává pocit hořkosti z toho, že Temný rytíř nebyl často ani zařazen do nominací na nejprestižnější ceny a dokonce byl „okraden" v technických kategoriích.
Jak se ptal jeden americký blogger: „Co vám vadí na Temném rytíři? Nevadilo vám Road to Perdition a to byla taky comicsová adaptace, nevadila vám Tahle země není pro starý, což je mnohem brutálnější film než poslední Batman. Nevadily vám gangsterky Kmotr a Skrytá identita, western Nesmiřitelní, hororový thriller Mlčení jehňátek a fantasy Pán prstenů. Co musí ještě comicsový film s hrdinou v trikotu udělat, abyste ho vzali na milost?"
I jiní se ptají: Pokud mají právo na Oscary i akčně pojaté historické velkofilmy jako Gladiátor či kung-fu film Tygr a drak, jak je možné, že Temnému rytíři opět vyfoukne místo další film o holocaustu - Předčítač. Mimochodem tento film se stal během krátké doby jedním z nejvíc neoblíbených snímků, které kdy soutěžily o Oscara.
Kritik GreenCine Daily vznesl ještě jednu podstatnou otázku: Jak mohl v nejlepší v kategorii neanglicky mluvený/zahraniční film vyhrát snímek, který prakticky nikdo neviděl? Japonský Okurubito (Departures, Odjezdy) totiž ještě neměl oficiální premiéru a byl promítán pouze na jednom havajském festivalu.
Akademikům sice chodí domů DVD s navrhovanými filmy, ale nemají žádnou povinnost se na ně dívat.
Valčík s Bašírem přitom už obíhal kiny, festivaly i anketami dlouhé měsíce a také další země silně lobbovaly za své tituly: Němci za Baader Meinhof Komplex a Francouzi za Mezi zdmi. Odkud se tedy vzala ta náhlá láska akademiků k japonskému minimalistickému civilismu?
Netřeba v tom hledat podezření z korupce, zůstává pouhý údiv nad záhadou statistického sčítání hlasů.
