Čtyřiatřicetiletá slovenská herečka a režisérka Tereza Nvotová se hraným debutem Špína představila jako autorka schopná vykreslit temné obrysy dnešní, nejen slovenské společnosti a otevřít debatu na důležité, stále poněkud tabuizované téma znásilnění.
Po pěti letech teď Nvotová natočila Světlonoc, která má ještě větší ambice. Ty se podařilo naplnit, už když se snímek dostal do druhé soutěže prestižního festivalu ve švýcarském Locarnu, jež dává šanci začínajícím tvůrcům. Štáb si odsud odvezl hlavní cenu. Přitom oproti debutu Špína je Světlonoc spíše krokem vzad.
Ve slovenských horách, kam se hrdinka filmu jménem Šarlota vrací, vládnou "staré dobré" pořádky. Nejen během Velikonoc je třeba ukázat ženám, kdo tu nosí opasek. Šarlota odsud navíc utekla za tragických okolností, když se její mladší sestra nešťastnou náhodou zřítila ze skály. Zpět teď protagonistku přilákal dopis o dědictví. Především tu ale začíná hledat, co se vlastně v minulosti stalo. Obyvatelé dědiny ji nevítají s otevřenou náručí.
Světlonoc je od začátku obrazem světa ukotveného ve starých patriarchálních časech. Ženy a děti tu mají pevně dané místo. A muži, posilnění pálenkou, se chovají jako páni tvorstva. Nvotová chce ukázat, že něco z těch pradávných vzorců chování je stále přítomno nejen v zapomenutých končinách světa, kam ještě nedorazila civilizace se vším všudy. Šarlota si přiváží nehezké vzpomínky také ze světa "tam venku".
V horách ji nicméně čekají ještě úplně jiné starosti. Místní jsou přesvědčeni, že se mezi ně vrátila čarodějnice. Světlonoc se tak vydává mimo rámec realistického vyprávění. Zápletka připomíná klasické schéma venkovského hororu, v němž se do rurálních končin vydá či navrátí "vetřelec" z města. A zažije tu peklo.
Jenže Světlonoc se žánrům spíše vyhýbá. Přitom by se jich tu našlo. Samotné pátrání po tom, co se stalo s Šarlotinou sestrou a proč shořela jejich chalupa, by vydalo na detektivku. Pověrčiví vesničané s kulovnicemi a chlípnými pohledy patří do povinné výbavy hororového podžánru zvaného hixploitation. Nvotová však ve svém - do kapitol rozděleném - snímku spíše než mezi žánry nejasně bloudí mezi realismem a jakousi symbolickou, magickou linkou.
A tak se tu mladá žena opaluje v noci za svitu měsíce, jindy se hrdinka koupá pod tekoucím pramenem uprostřed lesů a navštíví ji vlk. Později už čáry vypuknou naplno, v lesích probíhá sabat plný světelně opaleskujících těl, k protagonistům se opakovaně plazí hadi.
Jenže stále je to relativně málo momentů, které vpadávají do jinak dost realisticky laděného snímku, jenž chce navíc prozkoumávat tolik motivů, že úplně ztrácí jakoukoli vypravěčskou strukturu. A stává se jen proudem hnaným výkyvy emocí, potřebou vměstnat do dění vše podstatné - od potratu přes sexuální násilí po lesbický motiv.
Samotné magicko-realistické chvilky mohou mít svou vizuální sílu, jenže se objevují v kontextu, kde působí spíš násilně než poeticky. Trefit podobné balancování na hraně skutečnosti a snových světů vyžaduje milimetrovou přesnost. Světlonoc však buď využívá prvoplánové metafory, anebo se stává jakousi nechtěnou parodií filmařů typu Mexičana Carlose Reygadase, jenž umí mistrně skloubit cit pro pozorování jemných přírodních pohybů s až spirituálními sekvencemi, které mají moc utrhnout divákům hlavu. Což se také v jedné scéně jeho snímku Post Tenebras Lux stane.
Ve Světlonoci si hrdinové trhají tak akorát vlasy. A bohužel je to další z příkladů, jak moc musí být vše na sílu. Ženy jsou zoufalé, traumatizované, muži opilí hrubci. Snímek přitom zvolil silné a důležité téma, bohužel se ale ztrácí pod vrstvou klišé, symbolů a přemíry postav. Ty se dějem často míhají jen proto, aby nadále ilustrovaly mizérii, do níž se propadá nejen Šarlota.
I Nvotové debut Špína měl jisté dramaturgické potíže. Ale uměl jít spolu s protagonistkou, vystihnout její potíže, ukázat absurditu prostředí, které místo aby pomáhalo, prohlubuje její utrpení. V pozadí se navíc skrývala trefná kritika fungování slovenských institucí pro psychicky nemocné.
Světlonoc informace divákům distribuuje nahodile. Tu se objeví střípek dějové skládanky, tu jiný, ale nikdo je neskládá do celkového obrazu. Osobní a obecné se prolíná s podobnou neukotveností, s jakou se do filmu vkrádají magické či poetické vize.
Je to škoda, protože Nvotová chce nejen řešit podstatná témata, umí zrežírovat i nelehké scény, ukázat "špínu" venkova, obrátit společnou chvilku, kdy všichni křepčí u vatry, v ostrý konflikt, aniž by z toho čišela klopotnost.
Jenže Světlonoc je tím víc klopotná jako celek, magie s realismem se požírají navzájem, film se neodvíjí ani jako drama, ani jako horor. Napětí vzniká uměle. A nevykoupí to chvilky ženské sounáležitosti.
V nich se snímek občas dovede zastavit. Pak ale zase musí přijít další tenze vyvedená s až komickou zarputilostí. Když přichází závěrečná katarze, divák by si tak moc přál, aby ji mohl prožít s hrdinkami. Jenže doposud jen hledal cestu, kudy se mezi ně dostat, jak se napojit nejen na jednotlivé zdařilejší momenty, ale na film jako na celek. Je až příliš snadné se při takovém pokusu ztratit uprostřed lesů, kde se film odehrává.
Film
Světlonoc
Režie: Tereza Nvotová
Forum Film, v kinech od 6. října.
