Seriál získal kontroverzní pověst ještě předtím, než měl zkraje srpna premiéru ve videotéce Netflix. Když hrubý sestřih zhlédli zástupci federální Imigrační a celní služby i vlády prezidenta Donalda Trumpa, začali na filmaře tlačit, aby určité scény vystřihli a s uvedením počkali po podzimních prezidentských volbách. Netflix ale politické cenzuře neustoupil, a tak diváci mohou vidět a slyšet to, co Trumpův tým nechce.
Ožehavost pořízených záběrů je zřejmá od prvních minut. Skupina imigračních agentů uprostřed noci vstupuje do newyorského obytného domu a díky manipulaci s fakty se dostává do bytu jedné z rodin. Bez soudního příkazu nemají oprávnění něco takového udělat. Využívají však strachu a neznalosti lidí, mylně považujících nezvané návštěvníky za policii. Jde přitom pouze o jeden ze série zátahů proti ilegálním přistěhovalcům v rámci celostátní operace Keep Safe, spuštěné zkraje roku 2018.
Dokumentaristé získali výhradní přístup k lidem uvádějícím Trumpovu tvrdou protiimigrační strategii do praxe. Díky tomu z první ruky vidíme pochybný postup agentů imigrační služby, jejich nejapné vtipkování o přistěhovalcích i frustraci zadrženého muže, který se pouze rezignovaně ptá: "Za jak dlouho mě vyhostíte?"
Znepokojivé záběry z terénu a výpovědi zaměstnanců služby, které tvoří základ dynamické úvodní epizody, jsou průběžně vsazovány do širších souvislostí, umožňujících i nezasvěcenému divákovi, aby se ve složitém problému zorientoval.
Zásahová jednotka služby byla založena roku 2003, od té doby počet jejích členů z pouhých osmi stoupl více než šestnáctinásobně. Řady migrační policie se rozrostly o deset tisíc osob, počet deportací bez řádného soudního řízení se zdvojnásobil. Došlo tak k výrazné akceleraci postupů zavedených již demokratickým prezidentem Billem Clintonem a po teroristických útocích z 11. září 2001 zpřísněných jeho republikánským nástupcem Georgem W. Bushem.
Ani v jednom případě zastrašování problém nevyřešilo. Stávající hlava státu přesto jde ještě dál a žádá vyhoštění všech ilegálních přistěhovalců, ne pouze těch, kteří se dopustili závažných trestných činů, jak tomu bylo dosud.
Šestidílný dokument Shaula Schwarze a Christiny Clusiau přibližuje, jak zavádění a uplatňování politiky nulové tolerance dopadá na životy nelegálních přistěhovalců a jejich rodin, zaměstnanců imigrační služby i pracovníků neziskových organizací, kteří se přistěhovalcům snaží zajistit důstojné zacházení.
Baví mě pronásledovat lidi
Režisérský pár se štábem tři roky natáčel v New Yorku, Severní Karolíně nebo Arizoně. Zavítali do detenčních a vyhošťovacích zařízení i domácností přistěhovalců. Mnoho dnů strávili na obou stranách přísně střežených americko-mexických hranic.
Na území, které by dle Trumpových představ měla protínat obří zeď, se odehrávají některé z nejemotivnějších scén. Když člen pohraniční stráže citlivě ošetřuje traumatizovaného, dehydrovaného muže, kterého převaděč ponechal napospas osudu uprostřed arizonské pouště, jedná se o dojemný projev lidskosti. Jen pár okamžiků nato se ale stejný strážce svěřuje kolegovi, jak jej baví pronásledovat lidi, kteří se pokoušejí nelegálně překročit hranice.
Rozpor může být dán tím, že během první scény si muž uvědomoval přítomnost kamery, kdežto během druhé nikoliv. Dva odlišné postoje lze ale vnímat také jako důkaz, že problematika přistěhovalectví je komplexnější, než jak ji prezentují Trumpovy populistické proslovy. Nelze ji shrnout do bojového hesla typu "Nejste v USA vítáni" nebo "Nechceme vás tady". Země imigrantů je na podobné momenty bohatá díky ochotě tvůrců naslouchat stejně pozorně oběma stranám - pronásledovaným i pronásledujícím.
Podobně Shaul Schwarz a Christina Clusiau postupovali v případě tři roky starého dokumentu Trofej, v němž nechali zaznít argumenty lovců i ochránců ohrožené zvěře. Také stíhání přistěhovalců připomíná lov škodné. Aby vyhověli požadavkům šéfů a vykázali vyšší efektivitu, agenti imigrační služby se neomezují na nahlášené případy, ale z vlastní iniciativy provádějí rozsáhlé razie. Redukování přistěhovalců na odepsatelné položky vystihuje výrok zástupce ředitele služby v Severní Karolíně po zátahu, který nenaplnil očekávání: "Chtěl jsem jich sto."
Na mušce se ocitá v podstatě každý, kdo nemá světlou barvu kůže. Kromě podezřelých osob jsou často zadrženi a deportováni jejich blízcí, takzvaní "kolaterálové", kteří se k vlastní smůle zrovna nacházeli na stejném místě. S těmito vedlejšími oběťmi honu za vyššími čísly někteří agenti soucítí a očividně se stydí za to, jak nesmlouvavě vůči nim postupují.
Já nic, já muzikant
Navzdory vědomí, že většina zadržených nespáchala žádný zločin, naopak mohla vykonávat práci, kterou by za stejné peníze nikdo nedělal, jsou lovci imigrantů přesvědčeni, že pomáhají chránit veřejnost. Jako mantru alibisticky opakují větu "Jen dělám svou práci". Dokud dostávají zaplaceno, nemají důvod si stěžovat. Širší souvislosti svého počínání neřeší a vůči oprávněným námitkám veřejnosti, že se chovají rasisticky, jsou zjevně imunní.
Jak v závěru seriálu konstatuje Mike, pracující pro ministerstvo vnitřní bezpečnosti USA, zatýkání lidí, kteří pouze snili o lepším světě a neudělali nic špatného, ho nebaví a vyčerpává. Považuje jej ale za důležité a lepší řešení nevidí. Své osobní pocity proto dává stranou. Vzápětí s nečekanou upřímností dodává, že stejně zřejmě přemýšleli nacisté.
Země imigrantů je tak přes zakotvenost ve specifickém čase a reáliích zároveň mrazivou studií odlidšťujícího systému, v němž každý poslušně vykonává zadanou práci a zodpovědnost za celkovou situaci převádí na své nadřízené.
Jeden z mnoha paradoxů systému tkví ve skutečnosti, že jej v chodu udržují lidé, z nichž mnozí sami nemají americký původ - jeden z přistěhovalců jde ještě dál a argumentuje, že kromě domorodých obyvatel jsou všichni Američané vetřelci okupujícími cizí území. S principy, na nichž stojí Spojené státy, pak není v souladu ani rozdělování rodin, k němuž ve velkém dochází v důsledku Trumpových protiimigračních nařízení.
Psychické trauma rodičů několik měsíců oddělených od svých potomků vykresluje zejména jímavá druhá epizoda. Vršení srdceryvných svědectví plných předstíraného žalu, patetických výroků typu "Kde jsou ti hodní Američané?" a detailů plačících dětských tváří, stejně jako vypomáhání si zpomalenými záběry a dramatickou hudbou víc než o čemkoliv jiném vypovídá o ztrátě tvůrčího odstupu. K podobně průhlednému hraní na city, oslabujícímu snahu o vyváženost, se ale seriál později neuchyluje tak často, aby to devalvovalo jeho informační hodnotu.
Dopad nefunkčního systému na soudružnost rodin představuje leitmotiv série. Lidé z imigrační služby jsou přesvědčeni, že stíháním "ilegálů" vytvářejí bezpečnější prostředí pro své nejbližší. Nedochází jim ale, že podobně uvažují cizinci opouštějící se svými rodinami státy, kde jim oproti USA hrozí reálné nebezpečí. Ať už kvůli probíhající občanské válce, nebo válkám drogových kartelů. Deportace pro mnohé z nich znamená odloučení od rodiny a návrat do země, kde nemají zázemí.
Nástroj ke snadnému zisku
Přestože jednotlivé epizody propojuje chronologické mapování měnících se poměrů, každá se zároveň zaměřuje na určitý segment vrstevnatého systému a funguje jako samostatný film. Třetí díl poukazuje na součinnost lokální policie a deportačních úředníků, umožňující ještě masivnější zatýkání a vyhošťování. V důsledku klesá ochota lidí spolupracovat s policií a roste kriminalita. Čtvrtá epizoda zase sleduje osud válečných veteránů bez amerického občanství. Bojovali za zemi, ze které byli vykázáni kvůli zpřísnění migrační politiky, nevnímající rozdíly mezi přistěhovalci.
Jinde dojde na fungování imigračních soudů, snažících se - podobně jako zaměstnanci imigrační služby - naplňovat stanovené kvóty produktivity, nebo na cynickou snahu o monetizaci přistěhovalectví. Soukromníci provozující z veřejných zdrojů detenční centra vnímají imigranty jako nástroj ke snadnému zisku. Podobně uvažují pracovní agentury. Vybírají si lidi bez dokladů, kterým za práci následně nezaplatí. Kdo se proti této praxi ozve, může počítat s návštěvou "z imigračního".
Finanční důsledky má rovněž ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a Mexikem. Vzhledem k jeho ekonomické závislosti na USA se zhoršila hospodářská situace, narostla nezaměstnanost a přibylo lidí odcházejících za prací na sever. Jak ale ukazuje předposlední epizoda, ani v případě, že jdou legální cestou, nemají Mexičané vyhráno.
Strop pro počet legálně přijatých uprchlíků byl výrazně snížen, žadatelé o azyl jsou bezdůvodně zadržováni, na každého je automaticky pohlíženo jako na hrozbu. Vyřízení žádosti o azyl se neodůvodněně protahuje bez ohledu na naléhavost případu. Policista ze středoamerického státu Salvador sice doma úspěšně infiltroval drogové podsvětí a poskytl cenné informace americkým kolegům, přesto jej Spojené státy poslaly zpět, čímž nad ním prakticky vynesly rozsudek smrti.
Cíl je zřejmý - situovat přistěhovalce do pozice méněcenných bytostí a natolik jim znepříjemnit životy, aby pro ně USA přestaly být vysněnou zemí. Nulová tolerance jde ale ruku v ruce s nulovou empatií. Strůjcům uvedených opatření nedochází, že lidé opouštějící svůj domov jsou mnohdy v zoufalé pozici. Navzdory všem překážkám budou stejně riskovat život a zas a znovu se zkoušet dostat do USA.
Řešení je v nedohlednu a seriál nekončí nadějeplně. Mnozí agenti imigrační služby budou dál jednat proti svému vnitřnímu přesvědčení a dávat za pravdu slovům filozofky Hanny Arendtové o banalitě zla, dál bude docházet k rozdělování rodin a další lidé budou umírat v poušti.
Seriál přes občasné sklony k melodramatičnosti věcně, srozumitelně a z různých doplňujících se úhlů vysvětluje, jak může v tak úžasné zemi, jakou jsou Spojené státy podle Donalda Trumpa, fungovat systém, jehož podstatou je krutost, ponížení a potlačování lidských práv. Díky širokému záběru, vysvětlujícím mezititulkům a dokládání kritických vad konkrétními příběhy si z něj lze vytvořit poměrně ucelený obrázek tragického systémového selhání.
Země imigrantů
Režie: Christina Clusiau, Shaul Schwarz
Seriál je k vidění na Netflixu.
