V posledních měsících o něm v Česku slyšel snad každý: ať už jako o snímku, který se po 25 letech probojoval do hlavní soutěže prestižního Benátského filmového festivalu, jako o radikální černobílé a téměř tříhodinové adaptaci známého románu Jerzyho Kosińského, popřípadě kvůli vzrušené debatě o estetičnosti plakátu.
Česká kina snímek začnou promítat příští čtvrtek 12. září. Už teď, po uvedení na benátském Lidu, je ale jasné, že Václav Marhoul vytvořil neobyčejné dílo, které kvůli nekompromisnímu zpracování rozdělí publikum na dvě skupiny. I proto na konci pondělní novinářské projekce v Benátkách někteří zahraniční novináři mluvili o oscarových ambicích, zatímco jiní ještě v průběhu opouštěli sál - a to oproti ostatním soutěžním filmům v nejhojnějším počtu.
Příběh Nabarveného ptáčete, který se odehrává za druhé světové války, začíná rychle: mladý chlapec zběsile utíká lesem a ke hrudi si opatrovnicky tiskne bílou fretku. Jen pár vteřin nato je jinými dětmi sražen k zemi, zbit a nucen přihlížet, jak skupina malé bezbranné zvíře zapálí.
Drastický čin slouží jako prolog k putování, kterému je vystaven hrdina v podání - v době začátku natáčení devítiletého - Petra Kotlára. Rodiče jej poslali ukrýt se před válkou na vesnici za náhradní rodinou do domku, který však lehne popelem.
Hoch je kvůli tmavší pleti, očím a černým vlasům neustále ostrakizován venkovským i městským obyvatelstvem, ať už na základě lidových pověr, nebo domněnek o příslušnosti k "nečisté" rase.
Od této chvíle se děj začíná opakovat - protagonista, jehož jméno je jedním z motivů filmu, se dostává do nového prostředí a tam zakouší to nejhorší, co si lidská mysl dokáže představit.
Autor předlohy Kosiński i režisér Marhoul okolo nevinného dítěte staví svět, ve kterém už není místo pro dobro. Naopak: lidé se chovají podezíravě, bezcitně, krutě, mstivě. Neštítí se ničeho.
Kluk je postupně svědkem umírání, vražd, zoofilie, pedofilie, neobyčejné krutosti na lidech i zvířatech a otázka zní: lze si v takovém prostředí zachovat morální bezúhonnost? Nebo, stejně jako ptáče, které je byť jen trochu odlišné od svého druhu, taková osoba čelí neustálým útokům od homogenní skupiny, dokud se nepodřídí či nepadne?
Marhoul pro svůj epický projekt zařídil zahraniční obsazení v čele s herci Stellanem Skarsgårdem, Harveym Keitelem, Udem Kierem nebo Barrym Pepperem, kteří se v této "road movie zla" objevují po boku českých herců - Petra Vaňka, Radima Fialy, Michaely Doležalové nebo Jitky Čvančarové.
Ti všichni jsou ve filmu vždy jen krátce, a i když víc pozornosti na sebe strhávají zahraniční jména, čeští herci za kolegy z ciziny nezůstávají pozadu. Mnohdy navíc účinkují v náročných, dramatických scénách, které je vystavují dost možná tomu nejsložitějšímu, čemu ve své herecké kariéře čelili. Právě kvůli neúprosné úrovni brutality se po scénách s Čvančarovou v publiku zvedlo několik desítek lidí, kteří už násilí na plátně nemohli dál snášet.
Mnozí z herců se repliky museli naučit ve vymyšleném slovanském jazyce, kterým film místy hovoří. Dialogů je však v Nabarveném ptáčeti málo - dohromady nějakých devět z celkových 169 minut - a Marhoul spoléhá na expresivitu obrazu. Což je dobře, protože mluvené scény ve filmu patří k tomu horšímu. V rámci "němého" celku působí až nepřirozeně a humorně.
Po obrazové stránce jde snímku máloco vytknout, kameraman Vladimír Smutný a jeho kamerový i osvětlovačský štáb odvádí jedny z nejlepších výkonů kariéry. Vizuální podoba je jasně definovaná černobílým obrazem a širokoúhlým formátem, do nějž Smutný exponuje všechny atmosféry a prostředí, jimiž hrdina prochází.
Snímek se pohybuje na světlotonální škále od citlivě snímaných pasáží v jemném šerosvitu až po expresivně kontrastní záběry připomínající německé filmy 20. let minulého století.
Hlavní problémy Nabarveného ptáčete se začnou projevovat až po určité době. Oproti knižní předloze, která je vyprávěna v první osobě, film z hlediska identifikace s hlavní postavou vyznívá daleko problematičtěji. Mladý hrdina sice prochází hrůzostrašnými situacemi, téměř ale neprojevuje emoce, takže dlouho nejde poznat, že jej brutální svět nějak ovlivňuje.
Jednotlivé situace negradují, právě naopak: jedny z nejhorších věcí snímek představuje na začátku a následující kapitoly (dohromady je jich devět) působí časem zbytečně a repetitivně. Kvůli tomu film na konci budí otázky, zda nemohl být o jednu dvě scény s bitím či zneužíváním kratší. Zřejmě by to nevadilo: ostatně každá kapitola začíná i končí roztmívačkou a stmívačkou do černé a až na výjimky se vzájemně nerozvíjí.
Po bezmála třech hodinách bohužel dochází k oslabení prožitku, neboť filmy na téma "jak prožité či viděné zlo ovlivňuje mysl nevinného člověka" už existují.
Nabarvené ptáče
Scénář a režie: Václav Marhoul
Bioscop, česká premiéra 12. září
Přesto je z Nabarveného ptáčete cítit zápal a Marhoulův osobní vklad. Už jen to, že film dostal do hlavní soutěže Benátek, takzvaného áčkového festivalu, je obdivuhodné.
Navzdory výhradám lze Nabarvenému ptáčeti přát jen úspěch a vysokou návštěvnost, i když se v žádném ohledu nejedná o divácký film. Václav Marhoul, v tomto případě scenárista, režisér i producent, to nejspíš ani nechtěl. Natočil si svůj vysněný, vydřený snímek, který Českou republiku reprezentuje na úrovni, jaká byla pro zdejší kinematografii dlouho nedosažitelná. A to si zaslouží vděk.
Autor je student Katedry režie FAMU a doktorand Katedry divadelních a filmových studií Univerzity Palackého.
Rozhovor DVTV s režisérem Václavem Marhoulem
