Mezi Putinem a Hollywoodem. Předávání Oscarů připomínalo opulentní velkofilm

Oscary v posledních letech často působily trochu netrpělivě. Organizátoři zkracovali program, přesouvali předávání některých cen mimo živý přenos a zkoušeli různé dramaturgické zkratky, aby show držela tempo s mladšími diváky. Letos Akademie filmového umění a věd zvolila opačný přístup. Devadesátý osmý ročník byl dlouhý, rozmáchlý a místy nápadně staromódní. A právě proto fungoval.

Moderátor Conan O’Brien v úvodní řeči napůl vážně slíbil, že večer tentokrát zůstane apolitický… aby hned vzápětí zažertoval, že v hereckých kategoriích letos chybí Britové, protože „oni své pedofily zatýkají“. Po narážce na skutečnost, že američtí muži usvědčení v kauze Epstein zůstávají na svobodě, následovalo několik dalších dobře mířených šlehů na adresu americké zdravotní péče nebo přehnaného technooptimismu.

Obava z neregulovaného nástupu moderních technologií byla jedním z leitmotivů O’Brienových vtipných vstupů. V parodickém reklamním skeči prezentoval aplikaci převádějící klasické filmy do úzkého vertikálního formátu, aby bylo filmové dědictví zachováno pro generaci smartphonů. S hercem Sterlingem K. Brownem zase sehrál scénku inspirovanou melodramatem Casablanca, která si utahovala z trendu doslovných dialogů, psaných pro diváky neustále zírající do mobilů.

Přestože se Hollywood rád prezentuje jako moderní a pokrokový, současně dává najevo, že některé inovace – hlavně ty, které ohrožují lidskou práci a mění způsob sledování filmů – vnímá spíš jako hrozbu. Možná i proto letos ceremonie působila jako velká oslava oborové solidarity a rozmanitosti.

Důkazem byl například segment věnovaný nové kategorii – ceně za nejlepší casting. Slavní herci a herečky měli možnost poměrně obsáhle představit castingové režiséry, kteří je obsadili do nominovaných filmů. Z nenápadné profesní disciplíny se na pár minut stal jeden z pilířů filmového průmyslu.

Film jako omluva za nepořádek ve světě

O’Brien úvodem také zdůraznil, že letos je na Oscarech zastoupeno 31 zemí. Původní snaha o větší reprezentaci amerických menšin, spuštěná kampaní #OscarsSoWhite, tak postupně vedla k širší proměně celé instituce. Oscaři dnes působí mnohem mezinárodněji jak složením nominací, tak celkovou atmosférou večera.

Samotné výsledky hlasování cca 10 tisíc členů a členek Akademie přinesly několik momentů, které by před pár lety působily neuvěřitelně. Autumn Durald Arkapawová se například stala první ženou v historii Oscarů, která získala Oscara za kameru. Když pak umělkyně s filipínsko-kreolskými kořeny vyzvala všechny ženy v sále, aby vstaly, a poděkovala jim za dlouholetou podporu, šlo o jeden z nejsilnějších momentů večera.

V hlavních kategoriích se taková překvapení nekonala. Paul Thomas Anderson podle odhadů bodoval s groteskním thrillerem Jedna bitva za druhou. Mnohokrát nominovaný, ale zatím neoceněný režisér, získal postupně Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, režii i film. V první ze třech sympatických pokorných děkovných řečí poznamenal, že snímek napsal jako omluvu svým dětem za „ten nepořádek ve světě“, který jim jeho generace zanechává.

Režisér Ryan Coogler mezitím pokračoval v úspěšné jízdě se svým hudebně-upírským hororem Hříšníci, který byl s 16 nominacemi miláčkem večera. To potvrdila i extatická reakce publika na strhující hudební číslo z filmu, které proměnilo pódium Dolby Theatre v jižanský bluesový bar. Hříšníci nakonec získali Oscary za původní scénář, hudbu a herce v hlavní roli. Tu si za ztvárnění dvojčat snažících se podnikat na segregovaném americkém jihu převzal Michael B. Jordan.

V ženské herecké kategorii zvítězila Jessie Buckleyová za zajímavé shakespearovské drama Hamnet. Její spontánní a pohnutá řeč, v níž mluvila zároveň jako herečka i jako matka, patřila k dalším emočním vrcholům večera.

Směs politických apelů a nostalgie

Letošní Oscary byly dlouhé. Přenos štědře prokládaný reklamami trval téměř čtyři hodiny. Překvapivě to ale nepůsobilo jako problém. Tvůrci si naopak dávali záležet, aby všechno mohlo zaznít v plném rozsahu. Ceremonie měla velkorysý vizuální design a působila jako velkolepá demonstrace víry v kinematografii coby společenský rituál.

Mimořádně rozmáchlý byl například segment in memoriam. Samostatné medailony připomněly Roba Reinera, Diane Keatonovou nebo Roberta Redforda. Mezi dalšími vyzdvihnutými osobnostmi nechyběl ani český držitel Oscara, výtvarník Theodor Pištěk.

Atmosféra cen místy připomínala téměř nostalgickou rozlučku – jako by si Hollywood chtěl připomenout vlastní historii v časech sílící dominance Netflixu i sociálních sítí a prudkých politických změn.

Politika zůstávala většinou mezi řádky, ale sem tam pronikla do prvních řad. Jimmy Kimmel při předávání ceny za dokument v narážce na film Melania ironicky poznamenal, že některé dokumentární filmy vznikají v opravdu nebezpečných podmínkách, zatímco jiné jen ukazují, jak někdo chodí po Bílém domě a zkouší si boty.

Cenu za nejlepší celovečerní dokument nakonec získal snímek Pan Nikdo proti Putinovi, natočený v české koprodukci. Režisér David Borenstein v pronikavé řeči zdůraznil, že k rozkladu demokracie někdy stačí, abychom jen mlčky přihlíželi tomu, jak oligarchové přebírají moc nad médii. Následně promluvil i spolurežisér a protagonista filmu, učitel Pavel „Paša“ Talankin, který vyzval k ukončení všech válek.

Jako podobný politický apel lze ostatně číst i finální vítězství filmu Jedna bitva za druhou, příběhu odporu vůči rasismu a autoritářství. Divácky vděčný film Paula Thomase Andersona je ale současně skvělou připomínkou toho, že Hollywood si stále rád představuje sám sebe jako místo, kde mají filmy bavit a zároveň říkat něco o světě.

Letošní Oscary daly výše zmíněnému sebeobrazu vyniknout bez uspěchanosti, jakou se vyznačovalo sobotní předávání Českých lvů. Byl to velkorysý, suverénně odmoderovaný večer se stopáží, jakou si velké příběhy zaslouží.