Když se na festivalu v Cannes předloni promítalo německé komediální drama Toni Erdmann, publikum bouřilo. Z filmu se stal okamžitý hit festivalu a z herce Petera Simonischeka komediální objev, avšak za roli získal cenu pro nejlepšího evropského herce.
V té době Simonischek obdržel nabídku na roli syna nacisty ve snímku Slováka Martina Šulíka zvaném Tlumočník. Herec, který si mohl vybírat, nad scénářem Tlumočníka neváhal. A s hereckým kolegou Jiřím Menzelem se vydal na filmovou cestu po Slovensku pátrat po událostech druhé světové války, které obě - jinak po všech stránkách protikladné - postavy spojují.
23. února měl Tlumočník světovou premiéru na festivalu v Berlíně, kde při té příležitosti Menzel obdržel čestnou cenu Berlinale Camera.
Tu za nemocného režiséra převzal právě Simonischek, jenž si svého hereckého partnera oblíbil. Během krátkého berlínského rozhovoru ho láskyplně nazývá dítětem, které je třeba milovat, a cenu mu prý osobně předá v Praze.
Nabídku role Georga v Tlumočníkovi jste dostal v době, kdy jste obdržel Evropskou cenu pro nejlepšího herce za roli ve filmu Toni Erdmann. Váhal jste, zda ji přijmete?
Ten scénář se mi moc líbil. A zase natočit komedii mi přišlo jako dobrá volba po Tonim Erdmannovi. Ale bez legrace: film Martina Šulíka je mnohem vážnějším tématem. Myslím, že je zajímavý nápad poslat dva staré chlápky společně na cestu v rámci žánru road-movie.
Navíc ten film je též místy vtipný, ne zbytečně přetěžkaný. Takže to bylo šťastné rozhodnutí, navíc jsme s režisérem Martinem Šulíkem a s Jiřím Menzelem prožili skutečně báječný kousek života pospolu. A možná se nám cestou poštěstilo natočit film, který není zbytečný.
Jaký byl Jiří Menzel coby herecký partner?
Jako dítě. On je dítě, které musíte milovat. A obejmout.
Nebylo třeba hledat rovnováhu? Vaše postavy jsou velmi rozdílné, Jiří Menzel je navíc v jádru neherec, vy působíte jako rozený komik.
On je skvělý herec, a navíc silná osobnost. Jediný problém byl, že má hrát tlumočníka mezi slovenštinou a němčinou, a přitom není Slovák ani neumí německy. To byl kapku problém. Ale samozřejmě to bylo dané tím, že on byl naše záchrana na poslední chvíli.
Původně měl tu roli mít Juraj Herz, který však onemocněl.
Ano, tudíž jsme to museli zvládnout. A já jsem kvůli tomu rozhodně nechtěl zrušit natáčení. Byla to prostě nečekaná překážka, se kterou jsme se museli vypořádat.
Tlumočník je vážnější než Toni Erdmann, ale obě vaše postavy v těchto filmech balancují mezi tragédií a komikou. Svědčí vám taková herecká poloha nejvíc, ten v jádru smutný komediant?
Dobrá komedie se neobejde bez slz a dobrá tragédie bez smíchu. Je dobré dostat legraci i do toho nejzávažnějšího scénáře.
Takže humor je pro umění nezbytný?
Ano, humor je nezbytný, nejen v umění, ale vůbec, abyste přežili. Nebo není?
Určitě ano. Nicméně poznamenalo vás nějak osobně natáčení Tlumočníka, vžívání se do postavy, jejíž rodina má nacistickou minulost, prohrabování se v archivech a očitých svědectvích těch, kteří v dětství přežili hrůzy druhé světové války? Díváte se nyní na minulost jinýma očima?
Už jsem to všechno znal. Když mi bylo deset, dědeček mě vzal do kina. Ukázal mi film o osvobození jednoho koncentračního tábora. Některé části - třeba vynášení mrtvých těl - byly opravdu děsivé. A já to viděl jako kluk. Rodiče poté dědečkovi vynadali, že mě na něco takového vzal. Děda odvětil: Ba ne, to je naprosto v pořádku, je dobře, že to viděl. Možná jsem tehdy všemu neporozuměl, ale v paměti mi to uvízlo.
Co podle vás přimělo vaši postavu Georga - coby lehkovážného chlapíka s náběhy k alkoholismu - vydat se na cestu po stopách otce, který na Slovensku páchal nehezké věci coby nacista během války?
Myslím, že právě setkání s Alim, postavou Jiřího Menzela, byť to tak na diváka zprvu nemusí působit. Georg se podobně jako spousta Rakušanů pokusil minulost vytěsnit. Otec pro něj čtyřicet let neexistoval a on se o něj začal starat až ke stáru, kdy už byl otec nemocný. Navíc nyní je téma vyrovnávání se s nacismem opět aktuální.
V dnešní rakouské společnosti jsou tedy válečné rány stále živé?
Někteří lidé - a tím si buďte jistý - jsou dodnes ranění, že prohráli válku. Takoví lidé stále žijí, byť už jich není mnoho. Nepoučili se, odmítli změnit smýšlení. Je to otázka intelektuálního rozhledu, ale také empatie. Existuje mnoho inteligentních, avšak neempatických lidí.
Je potřeba točit takové filmy i kvůli vzmáhajícím se neofašistickým skupinám či názorům?
To je jeden z důvodů. Ten druhý je, že o válce a míru se dnes hovoří lehkovážně. Otec mi kdysi řekl důležitou věc: válka je to nejhorší na světě. Dnes občas máte pocit, že se na to zapomíná.
