Komediální drama je jedenáctým snímkem čtyřiašedesátiletého scenáristy a režiséra Bruna Dumonta. Jeho provokativní díla, testující hranice různých žánrů, bývají uváděna na předních festivalech, kde rozdělují diváky na nekritické obdivovatele a zaryté odpůrce. Polovina z nich našla také českého distributora, včetně dvou výstředních historických filmů o dětství Johanky z Arku.
V Dumontově novince hraje hvězda Léa Seydouxová také hvězdu - nejslavnější tvář francouzského televizního vysílání, s níž si chce každý udělat selfie na ulici a která je ozdobou všech večírků. France de Meursová ale není jen zbožňovanou, vždy perfektně nalíčenou moderátorkou ve značkovém outfitu, ale také reportérkou. V helmě a neprůstřelné vestě natáčí emotivně zabarvené reportáže z válečných zón, kde kolem ní sviští kulky.
Po drobné nehodě s mladíkem na skútru v pařížských ulicích se však v jejím životě cosi zlomí. Poté, co se kvůli tomu sama stane terčem bulvárních zpráv, si uvědomí, že nemůže vystát manžela, nemá čas se starat o malého syna a že ji sláva spaluje. V přímém přenosu se rozpláče, v zákulisí ji postihne panická ataka. Rozhodne se opustit televizní svět a nastoupit cestu k "vykoupení".
Hrdinka působí rozporuplně, podobně jako celý film. V něm realita a fikce splývají do více než dvouhodinového toku nablýskaných obrazů, kde rafinovaně vypointované momenty střídají prvoplánové, přepjaté, někdy až iritující okamžiky.
Protagonistku lze vnímat jako symbolické zosobnění současné Francie. Režisér hledá nelichotivé paralely mezi intimní i mediální krizí mladé elegantní ženy, odstřižené od skutečného světa, a stavem tamní společnosti.
Alegorická rovina je zakódována již v hrdinčině jméně. Zatímco křestní France je shodné s francouzským názvem pro Francii, o významu šlechticky znějícího příjmení de Meursová se vedou diskuse. "Je meurs" znamená "umírám", mezi rodilými mluvčími se však rozvinuly spekulace, zda nejde o fonetickou přesmyčku vulgarismu "merde".
Dumontův snímek se snaží ukázat, že média přetvářejí realitu ve falešný obraz, jímž manipulují s diváky. Režiséra nezajímá, zda hrdinka stojí politicky napravo, či nalevo, ale že namísto autentických reportáží vytváří zinscenované, pečlivě sestříhané záběry "skutečných" událostí, v nichž prezentuje především sama sebe.
V jedné scéně France režíruje nechápavé ozbrojence, jako by to byli komparzisté z válečného filmu. V jiné natáčí reportáž o afrických migrantech, mířících na člunu přes Středozemní moře ke břehům Evropy. Svědectví novinářka podá tak, aby diváci získali klamný pocit, že s uprchlíky strávila jejich strastiplnou cestu.
Příznačné je, že také Bruno Dumont často manipuluje s obrazem, a tedy s diváky. Například hned v úvodní pasáži z tiskové konference prezidenta Emmanuela Macrona. Tady autentické archivní materiály digitálně propojil se záběry Léy Seydouxové, jako by i ona byla přítomna v Elysejském paláci.
Režisér záměrně emotivně vyhrocuje výjevy z novinářčina soukromí. Nicméně vinou toho se ironické ostří snímku zejména ve druhé části otupuje. V protikladu scén, jež se zdají být ukotveny v realitě, vyznívají jiné sekvence křiklavě melodramaticky a další zcela nevěrohodně.
Svévolně působí hrdinčin románek s mladým učitelem latiny, který ji v luxusním sanatoriu pro bohaté a slavné, uprostřed zasněžených alpských hor, svede středověkou písní o konci světa. Rozervanec se zoufale dychtivýma očima, jehož ztělesnil Emanuele Arioli, se s přibývajícími minutami stává groteskně směšnou karikaturou milovníků z kýčovitých romancí.
Režisér Bruno Dumont se netají tím, že prvotním impulzem k natáčení bylo přání spolupracovat s jednou z nejžádanějších současných hereček Léou Seydouxovou. Šestatřicetiletá Francouzka, jíž proslavily sexuálně explicitní role v lesbickém dramatu Život Adèle a postava Bond girl v posledních dvou filmech s Danielem Craigem, znovu potvrzuje, že hvězdného statusu nedosáhla jen díky vzhledu.
Ztvárnění inteligentní, ale egocentrické a chladně kalkulující ženy uvězněné v mediálním systému, který sama pomáhala vytvářet, vyžaduje široký vějíř emocí a poloh - od povýšeného cynismu ke zranitelné melancholii. Její ledově krásná tvář vyzařuje svůdnou smyslnost, které nelze odolat, občas ji ale také znetvoří neutišitelný žal.
V průběhu filmu prochází mnoha proměnami. Léa Seydouxová ji hraje tak, aby nebylo zřejmé, kdy jsou emoce a slzy France opravdové a kdy předstírané. Naopak se svou asistentkou, již s "přepáleným" nasazením zosobňuje francouzská komička Blanche Gardinová, občas komunikuje obscénní gestikulací jako pubertální školačka.
Sžíravý portrét sebevědomé televizní celebrity, které privilegovaná pozice umožnila povznést se nad "obyčejné" muže i ženy a ovlivňovat jejich názory i emoce, je často krutý a uštěpačný. Režisér přitom neustále rozostřuje hranice mezi vážně myšleným dramatem a sarkasticky nadsazenou tragikomedií.
Přestože Dumont pro vyprávění zvolil zdánlivě lehčí žánr, divákům klade do cesty spoustu překážek a pastí, které ne každý bude ochoten zdolat. Ambivalentně vystavěná satira se leckdy vzpírá jednoznačným interpretacím, v čemž tkví její dráždivá podvratnost. V rámci kritiky senzacechtivých médií ale sama vysílá zjednodušené a matoucí zprávy.
France
Režie: Bruno Dumont
Film Europe, česká premiéra 24. března.
