reklama
 
 

Recenze: Rozpuštěné háro a podvratný humor. Janička o Janě z Arku boří představy o historickém filmu

2. 7. 2017
Režisér Bruno Dumont, autor loňského varského filmu Líná zátoka, vypravuje legendu o bájné Johance nečekaně inspirativním způsobem. Neustálým shazováním toho, co se na plátně děje, na diváka zdánlivě pomrkává: neber nic vážně! Jsou to ale jen mimikry starého známého cynika, který má na srdci víc, než by se pod množstvím bláznivých nápadů mohlo zdát. Jeho nestandardní zpracování příběhu o formujících letech Jany z Arku je dost možná nejzvláštnější a nejradikálnější film, který letos můžeme ve Varech vidět.
Doporučujeme

Na filmy francouzského režiséra Bruna Dumonta se člověk může vypravit s jedinou jistotou: určitě ho nenechají chladným. Z projekce jeho posledního filmu Janička diváci houfně odcházeli, ti, kteří zůstali, ale při závěrečných titulcích nadšeně tleskali. Toto nestandardní zpracování příběhu o formujících letech Jany z Arku je dost možná nejzvláštnější a nejradikálnější film, který ve Varech letos mohou diváci vidět. 

Příběh proslulé francouzské hrdinky a mučednice režiséři zpracovali už mnohokrát - počínaje Carlem Theodorem Dreyerem a Lucem Bessonem konče.

V žádné z nich ovšem svatá Panna Orleánská nepohazuje rozpuštěným hárem v rytmu řízného heavymetalu jako v této fantasmagorické Dumontově verzi.

Evidentně však nejde o zesměšnění Johančina kultu. Dumontův scénář vychází z divadelních her o Janě z Arku z pera Charlese Péguye, socialistického a katolického mystika z přelomu 19. a 20. století, a myšlenkově se v tirádách o Bohu, království a roli člověka ve světě drží věrně mentality přemýšlivé elity patnáctého století.

O to podivnější - v kladném slova smyslu - je celkový dojem z toho, co se na plátně odehrává.

Předchozí dva Dumontovy filmy se dají charakterizovat jako svého druhu velmi nestandardní komedie. Malej Quinquin (2014) byla bizarní čtyřhodinová detektivka, v níž se v rázovitém prostředí severofrancouzské vesnice objeví vyšetřovatel s mimikou a chováním inspektora Clouseaua po mozkové mrtvici.

Líná zátoka (2016), již uvedl festival loni, navázala na podobně absurdní poetiku a vyhrotila ještě více třídní boj mezi natuplými vesničany a zdegenerovaným měšťanstvem.

Janička tuto volnou trilogii završuje tím, že se také celá odehrává v rodném Dumontově kraji - ve fotogenických písečných zátokách řeky Mázy. Režisér ve zmíněných filmech ukázal, že rád experimentuje s možnostmi filmového vyprávění a v Janičce jde ve své neortodoxnosti zatím možná nejdál v celé své kariéře.

Záměrně afektovaný muzikál

Film zachycuje dvě časová období. Rok 1425, kdy třináctiletá Jana (Lise Leplat Prudhommeová) prožila zjevení svatých a rozhodla se spasit Francii sužovanou válkou s Anglií tím, že se stane vojevůdkyní. A dobu o tři roky později, kdy se za pomoci strýce vydává na trnitou cestu mučednice. Janička svžm ztvárněním ale ani trochu nepřipomíná historický film.

Je to záměrně afektovaný muzikál, který vypadá jako sofistikovaná parodie na hity typu Jesus Christ Superstar. Obě představitelky Janičky skotačí na dunách a s několika málo vedlejšími postavami přehrávají Janin příběh coby tyjátr nazkoušený snaživými ochotníky.

Bertolt Brecht by měl radost, celý film je založený na zcizovacích efektech dovedených ad absurdum. Holky metají gymnastické figury, postava strýce přehnaně gestikuluje a chodí pozadu, postavu jeptišky Madame Gervaise hrají současně dvě herečky.

Přitom pěvecká a hudební čísla obstojí bez jakékoli ironie, podobně jako exaltované texty. Hrdinky zpívají jako o život a hudba, oscilující mezi metalem, elektronikou, indie kytarovkou a hip hopem, snese nejpřísnější měřítka.

Rozmáchlá, skoro dvouhodinová stopáž (jíž by krácení prospělo) dává člověku spoustu času přemítat o tom, na co se vlastně dívá.

Janička

Francouzský muzikál, 2017, 115 minut
Režie: Bruno Dumont
Scénář: Bruno Dumont, Charles Peguy (divadelní hra)
Hrají: Lise Leplat Prudhommeová, Jeanne Voisinová, Lucile Gauthierová, Victoria Lefebvreová, Aline Charlesová a další
Česká premiéra proběhla na karlovarském festivalu 1. 7. 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 90 %

Možná je všechen ten podvratný humor a nadsázka jen způsob, jakým režisér polemizuje s žánrem historického filmu.

Příběhy z dávných století jsou vždycky jen projekcí našich představ, jak to asi v minulosti mohlo vypadat. Bývá to nutně romantizující lež. Dumont odboural žánrové berličky a divák se tak může soustředit na sdělení, které věrně odráží dilemata, před nimiž tahle nepravděpodobná hrdinka stála. Koneckonců i věk pubertálních představitelek zrcadlí historickou skutečnost zcela přesně.

Režisér Dumont tak vypravuje legendu o bájné Johance nečekaně inspirativním způsobem. Neustálým shazováním toho, co se na plátně děje, na diváka zdánlivě pomrkává: neber nic vážně! Jsou to ale jen mimikry starého známého cynika, který má na srdci jako vždy víc, než by se pod vší tou eklektickou kopou bláznivých nápadů mohlo zdát.

autor: Jan Gregor

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama